Marvel Cinematic Universe - Deset let zázraku, nebo soumrak kreativity? (1. část)

Je 14. dubna 2008 a do kin právě vchází Iron Man, příběh výrobce zbraní, který se rozhodne stát superhrdinou a postaví si hi-tech zbroj. Snímek vychází z komiksových příběhů od společnosti MARVEL, jednoho ze dvou největších hráčů na poli komiksů. Nikdo to nečeká, ale z filmu se záhy stává hit, který svůj překvapivý úspěch zakončí i nominací na Oscara. Je to první z mnoha příběhů, které si najdou cestu na stříbrné plátno pod zástavou MARVEL Studios a které nenávratně změní filmový průmysl. Avšak stejně jako každý velký příběh, i tenhle začíná před dlouhou dobou u jednoho muže…

Píše se rok 1939 a Američan Martin Goodman zakládá komiksové vydavatelství Timely Comics, jehož prvním hrdinou se stává Human Torch. Příběh okamžitě slaví úspěch a vznikají další čísla a další hrdinové. Zatímco hořící muž postupem času upadne v zapomnění, Captain America, vzniknuvší o dva roky později, už ne. Ve stejný rok také získá post editora mladý Stanley Lieber, později známý jako Stan Lee. Po zbytek války se společnost raduje z vysokých tržeb a plodí stále nové hrdiny a série. Jenže nic netrvá věčně.

Po konci 2. světové války už komiksy nikoho moc nezajímají a upadají na okraj spektra zájmu většinové společnosti. Proto se Timely Comics v roce 1951 přejmenuje na Atlas Comics a začne vydávat horory, westerny a krimi.

Změna nastane až kolem roku 1961, kdy Stan Lee společně s Jackem Kirbym představí světu Fantastic Four v jejich prvním čísle The Fantastic Four #1. S úspěchem zmíněné série začnou být vydávány příběhy dalších hrdinů jako jsou Thor, Hulk, Ant-Man nebo Avengers. Opravdový hit ale přijde v roce 1963, kdy vyjde první číslo série o Peteru Parkerovi - The Amazing Spider-Man #1.

Následuje boom, v němž přijde na světlo světa mnoho dalších méně či více úspěšných hrdinů, a komiksová vydavatelství v čele s MARVEL a DC chrlí štosy sešitů. Ve stejnou dobu se také zrodila rivalita mezi zmíněnými společnostmi, která místy přesáhla z komiksových šťouchanců do veřejných strkanic skrze oficiální prohlášení či články v novinách. Nutno podotknout, že tým Stana Lee byl až číslo dva.

Ke konci 80. let se však daly do pohybu události, které ve své velkoleposti předznamenávaly následný úpadek. Osmdesátá léta totiž byla obdobím, kdy zkušení autoři jako Alan Moore nebo Frank Miller získali kultovní status, zatímco si jejich nástupci v čele s lidmi jako Todd MacFarlane či Jim Lee dělali jméno. Prodeje komiksů byly vysoké, nepřestávaly růst a z jejich tvůrců se stávaly mainstreamové celebrity – třeba Rob Liefeld, tvůrce Deadpoola nebo X-Force, figuroval jako model Levi´s Jeans. Zároveň vznikala spousta menších vydavatelství.

Začátek konce nastal, když se v roce 1985 v aukci v Sotheby prodaly komiksy Detective Comics #27 a Action Comics #1 za cca 130 tisíc dolarů. To v době, kdy se o komiksy zajímal téměř každý, způsobilo sběratelskou mánii. Největší podíl na tom nese prodejní politika tehdejšího šéfa MARVELu, Rona Perelmana, který celou společnost koupil v roce 1989, společně s podíly v pár dalších. (Mimochodem, jeho expanze Marvel Entertainment přivedla na palubu vydavatelství Isaaca Perlmuttera a Avi Arada, o kterých ještě bude řeč.) Ten si správně spočítal, že nejvíc kopií prodají první čísla a potom speciály, tj. věci se sběratelskou hodnotou. Proto začal restartovat série a přišel se sběratelskými kartičkami. První čísla totiž přicházela v plastových obalech, pod nimiž měla jednu z několika sběratelských karet – kdo je chtěl mít všechny, ten si musel koupit několik kopií. Fungovalo to a prodeje letěly raketově nahoru.

Tou dobuu – 1993 – už tehdy kultovní tvůrce Sandmana Neil Gaiman varoval před tímto umělým navyšováním prodejů. Přirovnal to k bublině: „Můžete prodávat spousty komiksů jedné osobě, obzvlášť když jí řeknete, že investuje do zaručeně vysoce rentabilní investice. Ve skutečnosti ale prodáváte bubliny a tulipány a jednoho dne bublina praskne a tulipány shnijí.“

Jako poslední hřebík do rakve se uvádí dva komiksové eventy – komiks, v němž vyvrcholí delší dobu se odvíjející příběh (např. Občanská válka nebo Tajné války) a dojde ke změně statu quo – první byl Deathmate a druhý Smrt Supermana. První byl dílem vydavatelství Imagine, které založila skupina talentovaných tvůrců bez zkušeností a znalostí potřebných k řízení obchodní stránky společnosti. To vedlo k mnoha odkladům a dalším problémům ústícím ve fiasko. Následovala Smrt Supermana, v níž autoři slibovali velkou událost s dalekosáhlými důsledky. Komiks tak měl obrovské prodeje povzbuzené masivní kampaní, avšak DC Kryptoňana oživilo o ani ne rok později. Sběratelé se proto rozhodli prodat své kopie, ale čekalo na ně nemilé překvapení. Svoje vydání měl úplně každý, čímž pádem nemělo sběratelskou hodnotu.

Důvod toho je jednoduchý, zmíněná dvě čísla se v aukci prodala za takové sumy, protože jich bylo málo – za 2. světové války se papír recykloval, navíc komiksy byly považovány za brakovou literaturu.

A to bylo všechno, co stačilo k náhlému konci boomu. Zájem o klasické sešitové série klesal stejně rychle, jako o pár let dříve vzrostl. Vinou toho zanikla většina menších vydavatelství, z nichž jediné stojící za zmínku, které se dožilo dneška, je Dark Horse (Hellboy). Nejlépe to ilustruje cena akcií. Ta byla v roce 1993 37,75 dolaru. O tři roky později to bylo jen 2,375 dolaru.

Z toho důvodu o Vánocích 1996 vyhlásila společnost bankrot. Aby toho nebylo málo, ve stejnou dobu probíhaly mocenské souboje ve vedení – hlavně mezi Perelmanem a akcionářem Carlem Icahnem.

Bylo to chvílemi tak vážné, že mnozí předpovídali zánik MARVELu a s ním rozpad trhu s komiksy; společnost samotná musela prodat svoje nejlepší hrdiny v čele se Spider-Manem a X-Meny.

Vše vyvrcholilo rokem 1998 a odchodem Perelmana a Icahna, stejně jako několika dalších lidí s vazbami na dva zmíněné. Jejich místa získali Isaac Perlmutter a Avi Arad. S tím se uklidnila atmosféra a Avi Arad, jakožto hlava Marvel Studios (založených 1993 Perelmanem a Aradem) obrátil svou pozornost k cíli, jehož se snažili dosáhnout již dlouho, přenesení svých hrdinů na stříbrné plátno.

Jak se MARVELu dařilo na poli komiksů, tak měl smůlu s filmy. Jeho první celovečerní snímek byl Captain America z roku 1944, ale ten záhy upadl v zapomnění a do roku 1977 žádný další celovečerák nevznikl.

O to více ale byli plodní na poli seriálů, obzvláště těch animovaných. Jak MARVEL, tak DC v tu dobu své nejlepší postavy velmi úspěšně přenesli na televizi, kde zůstaly víceméně bez přestávky v různých podobách dodnes.

S koncem 70. let obnovili své snahy v oblasti hraných filmů a společnost tak dala vzniknout perlám jako The Trial of the Incredible Hulk nebo Captain America II: Death Too Soon. Bylo jich mnohem více, ale drtivá většina jsou nízkorozpočtové (plast a papundekl) těžce béčkové paskvily, které spadají do kategorie „tak špatné, až dobré“.

První „plnohodnotný“ film na motivy nějakého komiksu od MARVELu, který se dočkal uvedení v kinech, byl Kačer Howard (1986). Snímek o vzpřímeně chodícím mluvícím kačerovi ovládajícím kvak-fu nemohl dopadnout dobře. Stal se tak nejhorším dílem z produkce Lucasfilmu a v tržbách dokázal zpátky získat celý rozpočet a zhruba jen milion zisku navíc. Ke všemu se pravidelně umisťuje vysoko na žebříčcích nejhorších filmů.

Za zmínku ale stojí, že DC mezitím zabodoval se Supermanem (1978) a Batmanem (1989) Tima Burtona.

Howardovo fiasko však nijak neovlivnilo televizní tvorbu, která nadále plodila zapomenutí hodná béčka. Vše změnil rok 1998 a premiéra filmu Blade.

Pro ty, kdo neznají, Blade je černošský poloupír, který nevysává lidi a místo toho loví a zabíjí zbylé – zlé – upíry. Obléká se do černé kůže, nosí sluneční brýle a trousí superdrsné hlášky. Jeho dobrodružství jsou plná cákajících hektolitrů krve, pradávných zel, hrozeb apokalypsy, frenetických bojových scén a chladně technologického ladění konce 20. století.

K údivu všech se zadařilo, film v kinech vydělal trojnásobek svého rozpočtu a našel si věrné publikum, které mu zajistilo kultovní status. Kritici už nebyli tolik nadšení, rozporuplné recenze nejčastěji mluvily o nadužití CGI, stylizaci, a násilí. Pro mnoho lidí byla míra užití zmíněného moc vysoká, ale stejný počet film kvůli tomu chválil. Výsledek byl ale jasný. Zelená pro druhý díl a naděje pro ostatní, že třeba i ti podivíni v upnutých oblečcích mají potenciál.

Jako druzí se toho chytli FOXové s mutantími X-Meny (2000). Ti byli na stránkách komiksů trhák, proto v nich Bladem povzbuzení producenti viděli šanci. Najali tehdy nadějného režiséra hitu Obvyklí podezřelí Bryana Singera (v současném Hollywoodu persona non grata) a dali mu 75 milionů na hraní. Navíc to byl první film, který produkoval Kevin Feige, o němž se bude ještě hodně mluvit.

Výsledek se stejně jako upíři dočkal rozporuplných reakcí kritické obce, ale velmi pozitivního ohlasu diváků ústícího v 300milionové tržby.

Ale ani dvě vlaštovky jaro nedělají, navíc filmaři dosud jen klouzali po povrchu toho, co můžou filmové adaptace komiksů nabídnout. To naplno ukázal až třetí snímek z této před-MCU vlny. Řeč je samozřejmě o Spider-Manovi Sama Raimiho z roku 2002.

Jeho příkladem se od té doby řídí všechny marvelárny a žádnému dalšímu Peteru Parkerovi se nepodařilo překonat Tobeyho Maguiera. Klíčem k úspěchu byla kombinace patálií mladého a brilantního studenta společně s ikonickým hrdinou houpajícím se mezi mrakodrapy na pavučině. Na rozdíl od Bladea i X-Menů nebyl problém pro diváky se se superhrdinou na plátně sžít, protože řešil stejné problémy jako my všichni. Tvůrci ho postavili proti jeho nemesis a ukázali, jak má vypadat superhrdinský origin a film obecně. A byla to právě kombinace okouzlující naivity a velkolepého přerodu Petera Parkera v ikonu, která přilákala do kina davy. Triumf pavoučího muže skončil tržbami přesahujícími 800 milionů dolarů a novým trendem, který o pár let později přerostl v celosvětové šílenství trvající dodnes. Navíc druhý díl pavoučí trilogie je nejlepším filmem od MARVELu a společně s trilogií Temného Rytíře i nejlepším super-filmem vůbec.

Zatímco Sony přepočítával zisky, MARVEL z toho viděl jen „drobné“ v řádech desetitisíců dolarů.

První náznak změny se objevil v roce 2003, když za Avim Aradem přišel agent David Maisel s nápadem, který měl pro prezidenta Marvel Studios nevyčíslitelnou cenu.

Co takhle přestat prodávat svoje nejlepší hrdiny a bezmocně sledovat, jak na nich bohatnou jiní, a místo toho si filmy o svých hrdinech produkovat sám a tím pádem držet v rukou tvůrčí kontrolu a hlavně možnost shrábnout většinu zisku? A co je dokonce nechat občas protnout mezi sebou, stejně jako tomu je v komiksu?

Arad souhlasil, ale v cestě mu stál triviální problém. Finance. MARVEL se sotva oklepal z krize, a tak bylo potřeba přesvědčit předsednictvo. Jeho snahy vyústily v to, že s nápadem na „nezávislé studio“ šel na burzu hledat sponzora. Ten se objevil v podobě Merill Lynch, s níž v roce 2005 podepsal smlouvu. Díky ní mu banka půjčila 525 milionů dolarů na budoucí studio. Jako záruka figurovala práva na několik dosud neprodaných hrdinů, včetně Avengers.

S nově nabytými financemi získal práva na Thora, Iron Mana, Black Widow a Hulka – ten byl původně u Universalu, ale po neúspěchu Hulka (2003) Anga Lee, který zůstává asi nejpodivnějším super-filmem vůbec, se vrátil domů. Iron Man se k Aradovi dostal podobně. Problém byl, že Iron Man, o kterém se rozhodlo, že bude prvním z filmů z produkce Marvel Studios, nebyl zrovna prvoligový hrdina a našla se početná skupina lidí, kteří si mysleli, že je jenom robot. Navíc byl „všechno, nebo nic“. Arad věděl, že nedostane druhou šanci a že tohle prostě musí vyjít.

V tu chvíli přichází na scénu člověk, kterému se povedl jeden z největších zázraků v historii filmu – Kevin Feige. Mladý producent měl zkušenosti s úspěšnými i neúspěšnými super-filmy (pracoval na X-Menech, ale i Daredevilovi) a navíc oplýval až encyklopedickou znalostí komiksových superhrdinů. A v roce 2007 ho Arad povýšil na prezidenta Marvel Studios, což byla ta nejlepší věc, jakou mohl pro budoucnost snu o MCU udělat. Byla to totiž pevná ruka, silná vize a jasný plán odhodlaného Feigeho, které mohou za úspěch marveláckého univerza. Plán v tu dobu sestával z pěti filmů, které by se nakonec protnuly v crossoveru. Byl to odvážný nápad, nad kterým většina lidí kroutila hlavou. Než ale budeme pokračovat, je potřeba si trochu posvítit na tohoto „muže s plánem“.

Americký producent se narodil v roce 1973 v Bostonu. Už od raných let to byl, jak sám prohlašuje, neskutečný nerd, filmový maniak a blázen do komiksů, o nichž střádal až encyklopedické vědomosti. Ne, že by se dodnes něco změnilo. Když se podíváte na záběry z Comic Conu, je to ten chlápek, co tam sedí v mikině Kapitána Ameriky a čepici Avengers. Není proto divu, že se přihlásil na filmovou školu a na pošesté se i dostal. Když v roce 1995 promoval, měl už producentské zkušenosti ze spolupráce s manžely Donnerovými, kteří ho následně zaměstnali.

Na place venčil psy, sháněl obědy a myl auta, ale v tu dobu se cítil, že dosáhl svého snu, dostal se do „velké hry“.

O pár let později se mu zúročily vědomosti týkající se komiksů, když si ho Donnerovi přizvali jako producenta k X-Menům. Tou dobu upoutal pozornost Aviho Arada, který ho záhy najal. Následoval Daredevil (2003), Hulk (2003) a další.

Jeho chvíle přišla, když začal vznikat Marvel Cinematic Universe a Feigemu se podařilo uplatnit své producentské schopnosti i komiksové vědomosti. Následovala pozice prezidenta Marvel Studios a Iron Man, první z mnoha úspěchů, které ho čekaly a doposud čekají.