Death Note – Zápisník smrti. Porovnání milované japonské předlohy s americkou adaptací

Původní Death Note (2006) je velice populární manga, později zadaptovaná do neméně úspěšného anime seriálu, pojednávající o mladém studentovi jménem Light Yagami, který jednoho dne nalezne podivný zápisník, seslaný na zem jedním z Šinigami (japonských bohů smrti). Pokud do něho někdo napíše jméno určitého člověka a ví, jak ten člověk vypadá, onen daný jedinec zemře. Light se proto rozhodne využít zápisník k „vyčištění“ země od veškerých zločinců a kriminálníků, což mu natolik zvedne ego, že sám sebe začne považovat za „boha nového světa“. Jeho činy se však neobejdou bez odezvy, brzy se bude muset potýkat se stejně geniálním protivníkem jako on sám, proti kterému mu nepomůže ani mocný zápisník.

Osobně nepatřím mezi lidi, kteří by japonský Death Note považovali za jeden z nejlepších anime seriálů všech dob, protože měl opravdu řadu problémů. Nelíbilo se mi, že Light byl příliš rychle vyobrazen jako mocichtivý a nesoucitný padouch, užívající si ve své manipulaci s lidmi. Daleko zajímavější by mi přišlo, kdyby byl Light dobrým člověkem (alespoň po dobu první poloviny), kterému akorát příliš vlezlo na mozek přísloví „účel světí prostředky“, přičemž veškeré lidi, kteří si smrt nezasluhovali, ale stáli mu v cestě, by likvidoval bez sebemenšího potěšení, nicméně bral by to jako potřebné zlo pro stvoření „lepšího světa“. Navíc od druhé poloviny, kterou předchází jeden z nejhorších plot twistů, začne jít seriál dost z kopce. Děj je čím dál utahanější, nudnější a matoucí. K poslednímu nádechu skvělé kvality dojde až na samotném konci příběhu, který je opravdu vynikající. Je to ale samozřejmě (překvapivě) čistě můj osobní názor, pokud se někomu seriál líbil od začátku až konce, lépe pro něj.

Ale aby mě zde někteří fandové neukamenovali, teď rychle k těm pozitivům. I když není druhá polovina kdoví jak skvělá, ta první je vyloženě perfektní. Ať už mluvíme o atmosféře, expozici, představování charakterů, napětí, to všechno je v oné první polovině na opravdu mimořádné úrovni. Soundtrack seriálu mám navíc dodnes ve svém hudebním výběru a stále ho s chutí často poslouchám. Absolutní špičkou jsou však interakce mezi Lightem a jeho úhlavním protivníkem, mladým podivínským detektivem, který si říká „L“. Je vyložená radost tyto dva génie sledovat jak spolu svádějí psychologicky intelektuální slovní souboj, během kterého může divák slyšet myšlenky obou dvou soupeřů. „L“ ví, nebo přinejmenším tuší, že Light je Kira (Lightův zabijácký pseudonym), ale nemůže k tomu najít žádný důkaz. Light zase ví, že „L“ ví. Ale k tomu, aby ho zlikvidoval, potřebuje jeho pravé jméno, které nikde není k dohledání. Oba však spolu konverzují nedráždivě, spořádaně a klidně, dalo by se říct, že možná i přátelsky. To celé tvoří jedinečné napětí a podmanivou atmosféru, která se opravdu jen tak někde nevidí. Death Note se tak může chlubit jedněmi z vůbec nejlepších dialogových a myšlenkových sekvencí v historii kriminálních dramat (i přestože seriál spadá i do žánru fantasy). A v historii mang a anime seriálů má (částečně) zasloužené čestné místo.

Americký Death Note (2017) od Adama Wingarda věru příliš fanoušků nepotěšil. A z dobrých důvodů. Je samozřejmě jasné, že narvat téměř celou mangu do jednoho snímku je vcelku obtížný úkol, nicméně přílišným zjednodušováním příběhu a vztahů mezi postavami se film sám střelil do kolene. Fakt, že se příběh odehrával ve Spojených státech, plus že v něm hráli jen samí bílí a černí herci, mi nevadil. Snímek měl onen příběh představit americkému publiku, tudíž zasazení do USA rozhodně není jeden z hlavních problémů. Vykreslování samotných charakterů, to už je něco jiného. Téměř žádná z postav nepůsobí příliš sympaticky. Počínaje uvřískaným Lightem, konče Miou, zlou náhradou japonské Misy, přičemž pokud někomu nebylo hned od začátku jasné, že Lighta zradí, doporučuji mu věnovat filmům více času. „L“ měl potenciál být zajímavým protivníkem, ale i on se ve výsledku více jevil spíše jako přehnaně dramatický ochránce zákona, který se svou genialitou nezachází zrovna nejlépe. Chladné přijetí možná spočívalo i ve faktu, že film v určitých směrech pozměnil motivy jednotlivých postav, což bylo něco, z čím se, obzvlášť zde, muselo zacházet velice opatrně. No, krapet to nevyšlo.

Největším zklamáním je pro mě ale fakt, že tvůrci se naprosto vykašlali na přetvoření aspektu, který byl podle mého názoru největší silou japonské předlohy, tedy souboj mozků dvou mladých géniů, kteří si jdou navzájem po krku. Místo toho je ale divákovi předhazováno únavné ,,teen“ drama, které ani není příliš poutavé a uvěřitelné. Film ale z vizuálního hlediska vypadá vcelku dobře, ani ony herecké výkony nejsou na špatné úrovni (pokud opomineme Lightův hysterák při prvním střetnutím s Ryukem). Americký Death Note jako samostatný film vlastně není zas až tak hrozný. Jsou tam pěkně natočené sekvence, zajímavá hudba, vcelku působivé scény. Ale člověk se na film bude zcela nevyhnutelně koukat jako na přepis původní mangy a anime seriálu, v rámci čehož ho nelze příliš brát na milost, protože spousta věcí, které činily původní příběh tak zajímavým, tam prostě není. Death Note je prostě nemastný neslaný odvar, který se pokusil zachovat kostru původního příběhu, ale zkoušel ho odvyprávět po svém. A narazil. Jestli méně nebo více, to ať už posoudí každý divák sám.

Jaký názor máte na americkou adaptaci Death Note vy?