Přehnaná infantilnost a ujetost. Proč mnoho lidí nemá rádo anime?

Někdo má anime spojené s fenoménem Pokémonů, což je pro mnohé ztělesnění málem všeho zla na světě, jiným zase vadí jeden z dominantních znaků anime - nadměrně velké oči, které už z principu vzbuzují nesympatie. A někomu stačí jen fakt, že to je celé prostě „divný a ujetý“. Jedním z problémů může být, že spousta děl tohoto stylu, ať už filmy či seriály, obsahuje infantilní až groteskní klišé, která v jiných animácích nenajdeme, ale v klasickém anime jsou přítomna vždycky. Zbělení očí postavy při návalu hněvu, obrovská kapka potu na hlavě znázorňující rozpaky, sršící krev z nosu z důvodu nějakého šoku či překvapení atd.

Mimo jiné má anime často stejnou šablonu stylu, jakým jsou určité scény pojímány. Například při vážné a dramatické situaci, kdy proti sobě stojí dva rivalové, následuje velice dlouhá pasáž, ve které postavy nehnou ani brvou, pouze spolu mluví. Někdy i celou epizodu daného seriálu. Při první divácké zkušenosti se to dá ustát, ale když to pak člověk vidí několikrát po sobě, začne ho to holt unavovat (eufemismus).

Téměř každý anime seriál má taktéž svůj vlastní opening, během kterého se divákovi, často v nějakém poetickém hávu, promítají a představují hlavní hrdinové daného seriálu. To je provázeno japonskou popinou, jejíž texty by se určitě líbily kapele Kryštof.

Anime zkrátka musíte přijít na chuť, což u zvláštního stylu animace, který ctí komiksové předlohy, může působit značně omezeně. Když například ve skupince lidí mluví jedna postava, vše kolem ní zamrzne a nikdo nehne ani brvou. Symptomatickou je i často vysmívaná animace úst při hovoru, která se skládá pouze z mdlého otevírání a zavírání úst. Iluzi pohybu kamery taktéž často tvoří pouhé posouvání obrazu či postav. Díky tomu spousta scén nepůsobí vůbec živě nebo snad nedej bože žoviálně. Alespoň ne v porovnání s ostatními animovanými filmy jiného stylu. Spousta anime fanoušků však tento fakt ospravedlňuje tím, že převažuje kvantita nad kvalitou a člověk by měl vnímat především příběh. Ovšem hodně lidí i tak nemůže ustát tento animační styl, který často považuje za odfláknutý, banální a neestetický.

Pak je tu ovšem tvorba Hajaoa Mijazakiho, která se od zbytku anime dosti liší. I když mají některé části jeho filmů ohromnou nadsázku a pitoresknosti tam najdeme víc než dost, neobsahují zmíněná klišé. Jeho filmům nechybí humor, navíc nejsou přehnané ani ukřičené. A konečně, jeho příběhy jsou výjimečné nejen v rámci anime stylu, ale i napříč světem animovaného filmu. Lze vlastně říct, že Mijazakiho tvorba je takovou černou ovcí ve stádu, ovšem v dobrém slova smyslu, protože se jedná o ovci nadmíru zajímavou a unikátní. Pokud tedy znáte člověka, který urputně nesnáší anime, doporučte mu Princeznu Mononoke (1997) nebo Cestu do fantazie (2001), názor možná nezmění, ale mohl by polevit v míře předsudků a uznat, že existují i dobrá anime.

Anime filmů a seriálů jsou stovky až tisíce a občas se objeví pozoruhodná jakkoliv nekonzistentní kvalita. Kupříkladu populární seriál Naruto je doslova přeplněný všemi zmíněnými klišé a k nějakému hlubokému dílu má opravdu hodně daleko, navíc jeho kvalita začne po druhé půlce prudce klesat. Ovšem řada postav je opravdu skvěle a zajímavě napsaná, to samé se dá říct i o příběhu, který člověka okamžitě strhne, přičemž právě to jsou jedny z aspektů, díky kterým toto anime vyniká a zaujme.

Za sebe bych tuto úvahu uzavřel konstatováním: anime není žánr. Je to styl kresby a animace, který jde napříč žánry. Určitě to není styl pro každého, nicméně šanci byste mu dát měli. Zkuste to bez předsudků. Koneckonců, Mijazakiho filmy vám dokážou, jak neskonale úžasná mohou anime být.