Jaké by to bylo žít ve světě superhrdinů? Nic moc!

No ale upřímně si přiznejme, že je docela fajn, že se jedná pouze o fantazii, svým problémům musíme čelit sami a je to dobře, třeba ještě máme šanci na záchranu... Úžasných a inteligentních lidí je na světě dost, teď je jen začít poslouchat a začít konečně pro nás, naši společnost, budoucnost a děti něco dělat a furt jen na všechno nenadávat. Nakonec, mohlo být i hůř.

Svět komiksu totiž není ani zdaleka tak pohádkový, jak by se mohlo na první pohled zdát. Náš život by byl totiž v mnohých ohledech možná i horší. Jen si to představte: to ohromné množství násilí, mutantů, nekontrolovatelných superhrdinů, kterým může kdykoliv rupnout v kouli, geniálních padouchů, nájezdy mimozemšťanů, vyhlazování civilizací lusknutím prstu nebo cestování časem a ovládání reality!!!

Ovládání reality známe minimálně my Češi více než dobře a v poslední době se k tomu dost vracíme i s ohledem na letošní 50. výročí roku 1968. Známe, když soudy nefungují, když zločinci vyhrávají díky dobrým právníkům a za zločiny jsou odsouzeni nevinní. Tak a přesně to by se dělo i ve světě se superhrdiny. Kdo dokáže někomu vinu, když existují lidé, kteří umí kouzlit, když existují mutanti se všemi možnými schopnostmi, včetně neviditelnosti nebo když se vám zhmotní Bozi v podobě svalnatého hezouna létajícího na kladivu? Komu bychom mohli věřit? Na koho se obrátit? Superhrdinové by asi těžko řešili spory se sousedy nebo zločiny. Vrahovi by stačilo jen vymyslet dost švihlou výmluvu o neviditelném útočníkovi spadnoucím z létající kovové velryby a bylo by vymalováno.

Pak je tu otázka médií a zábavy. Kdo by nás bavil? V současné době táhnou v kinech superhrdinské filmy. Tento žánr našel mezeru, po které fanoušci prahli, a na jejich filmy se většinou prázdná kina poměrně slušně zaplní. Kdyby byl komiksový svět skutečný, dokázali by nás superhrdinové stále ještě uchvacovat a bavit? A co otázka sci-fi a fantasy? S dalšími mimozemskými světy, mutanty a čaroději v našich řadách by museli spisovatelé a vizionáři přijít s něčím úplně novým, co by dokázalo zaujmout a podnítit naši fantazii. Ale co? S čím přijít, když by vlastně všechno existovalo, věda by neměla s ohledem na Tonyho Starka a Wakandu hranice?

A stejné je to i s lidskou vírou. Víra v Bohy nebo něco nadpřirozeného utvářela naši kulturu od samého počátku. Jak ale v něco věřit, kdybyste žili ve světě, kde je všechno možné a kde jsou Bozi stejně smrtelní jako my? Pravda, žijí opravdu věky, ale umírají stejně jako my, navíc s ohledem na další superhrdiny a mutanty nejsou jejich schopnosti zas až tak výjimečné, natož aby byli schopni vyslyšet nějaké modlitby či pomáhat vést naše kroky. Ostatně ani Loki a ani Thor nejsou dokonalí a k nadřazené vševědoucí a všeobjímající bytosti mají daleko.

No a pak jsou tu dnešní sociální média. Každý důležitý člověk, včetně britské královské rodiny, má své Twittery, Facebooky, Instagramy atd. A teď si představte, co by se s takovými profily dělo! Thorovi by se kupily nabídky k sňatku, Black Widow by odolávala sexuálnímu harašení, kapitán Amerika by měl zaručené zprávy o tom, kde všude musí zasahovat, nebo kde kdo viděl nějaký zločin, Iron Mana by všichni chtěli mít v přátelích a Hulka by chtěl každý vytrollit, aby zezelenal! Dovedu si představit, že ani ně po měsíci by všichni své profily zrušili, protože by se s tím nedalo žít, navíc by pak celé dny nedělali nic jiného než dávali nějaké čerstvé posty a procházeli ty příchozí. Na záchranu světa by nezbýval čas.

Navíc by v našich životech byla přítomna stálá hrozba – nekontrolovatelnost superhrdinů. Už Občanská válka tento problém nastínila. Jak bychom chtěli kontrolovat někoho, kdo je mimo naše schopnosti, technologie nebo síly? Kde je záruka, že budou stále hodní a ochotní bojovat na straně dobra a ne na straně zla? Inu život mezi nimi by asi nebyl žádný med.