Jméno David Fincher vám možná nic neříká. Jeho filmy ale určitě znáte

Čím déle filmaři režírují, tím víc se ve scéně umí vyjádřit prostřednictvím těch nejmenších detailů. Spousta lidí si myslí, že se režiséři odlišují tím, jak impozantní scény točí. Každý filmař se ale dřív či později vrátí ke scéně, jake je například tato:

Dvě osoby v místnosti, které spolu mluví. Méně impozantní to být nemůže. Z těchto scén však poznáte, na čem skutečně záleží postavám v ději. Ale na čem záleží Davidu Fincherovi? Na informacích, na rozdíl od mnoha filmařů, kteří se expozici snaží vyhýbat. Fincher nedělá nic jiného. Drama se v jeho světě odehrává, když se postava dozví novou informaci.

Jak tato informace zapadá mezi ty, které postava už ví? A jak zareaguje, když se dozví další část pravdy? Fincher zajímavě popisuje svůj proces: „Ví, že jste schopni čehokoliv. Otázkou je, co neuděláte, ne to, co uděláte.“ Co tedy David Fincher nedělá? Hodně se vyhýbá použití ruční kamery (použije ji v průměru jednou za film) a drží se zásadně stativu. V Muži, kteří nenávidí ženy jsou dvě scény natočené "ručkou".

V Zodiacovi (2007) je jen jedna, stejně jako v The Social Network (2010). Thriller Sedm (1995) má ve Fincherově filmografii nejvíce záběrů natočených pomocí ruční kamery - pět.

Fincher se vyhýbá tomu, aby kamera vyvolala pocit, že ji ovládá lidská bytost. V době, kdy mnoho filmařů do záběru schválně přidává třes nebo chyby, aby vyvolali pocit, že za kamerou stojí člověk, dělá Fincher pravý opak. „Miluju myšlenku vševědoucnosti. Kamera perfektně zamíří sem a pak perfektně zamíří tam. Nemá žádnou osobnost. Sleduje to, co se děje. Připomíná to pocit, kdy před osudem není úniku."
 

TOP 10:  Nejlepší filmy Davida Finchera podle kinobox.cz:
 1.  88%  Sedm (1995)
 2.  85%  Klub rváčů (1999) 
 3.  84%  Zmizelá (2014) 
 4.  81%  Zodiac (2007)
 5.  80%  Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008)  
 6.  79%  The Social Network (2010)  
 7.  78%  Hra (1997) 
 8.  77%  Muži, kteří nenávidí ženy (2011) 
 9.  74%  Vetřelec ³ (1992)
10. 72%  Úkryt (2002) 

Občas nepoznáte, jestli za kamerou stojí člověk, koleje nebo CGI animace. Má to zlověstný efekt. Detaily Fincher používá jen když je to třeba. A i když jsou pro jeho práci charakteristické, využívá jich vzácně. „Vždycky, když použijete detail, publikum ví, že jde o něco důležitého. Musíte ho používat velmi opatrně.“

V každé scéně Fincher použije detail jen jednou nebo dvakrát. Čím déle režíruje, tím méně to dělá. Pokud je to možné, nehýbe s kamerou. „Chci situaci vyložit v co nejširším záběru a v co nejmenším napětí. Úplně jednoduše. Tohle se děje. Tohle ta postava vidí.“

Zvažte všechna omezení, která na sebe Fincher vzal. Žádná ruční kamera, žádné zbytečné detaily, žádné bezdůvodné pohyby kamery. Čím je Fincher starší, tím je méně nápadný. Začal například v záběru skvěle využívat prázdnotu. Ukáže třeba jen prázdnou židli.

Nebo nám ukáže vnitřek něčí ledničky.

Je pravda, že Fincher má pověst někoho, kdo nedělá kompromisy. Jednu scénu točí někdy až na 50 pokusů. Zároveň je ale skvělé sledovat někoho, kdo svou práci vážně umí. Někoho, kdo umí ukázat změnu v dynamice vztahu jedním jediným střihem.

I kdyby se vám snad Fincher nelíbil, je jedním z nejlepších současných režisérů. A jestli ho máte rádi, možná vás překvapí, co si on myslí o vás.