Civilizace – Dobrá zpráva o konci světa
- Dokumentární
- +1
Vydali jsme se na celkem banální cestu prostorem (Praha - Marseille) a vcelku zásadní cestu časem (70 let). Ano, letos to je 70 let, co Zikmund a Hanzelka vyrazili na svoji africkou expedici tou legendární tatrou 87, co ji navrhoval Hans Ledwinka. Tak jsme se rozhodli, že to trochu připomenem.
Spousta lidí dnes žehrá na to, že technika, gps, moderní kamery a foťáky, dokonalá infrastruktura a rozvinutý turismus zabíjí původní krásu cestování a že by se to mělo nejlépe odstranit, vyhodit, zakázat. Proto jsme s malou partou nadšenců řekli, že chyba není v době a v technice, ale v nás. Zparchantělá není doba, ale zparchantělí jsme my! Nic a nikdo nám přece nebrání všechny ty moderní výdobytky doby odložit a nepoužívat. Dobrodružství by se pak mělo přiblížit samo.
Obrovskou technologickou propast mezi dvěma mladými cestovateli a naší výpravou nejlépe ilustruje to, že si tehdy cestou v Bernu koupili kuličkové pero a byla to pro ně velká událost - psát bez namáčení do inkoustu! Takže nejen že zapomeneme na gps, mobily, tablety, webové stránky, digitální kamery, ale i na televizní vysílání(!), kopírky, faxy, propisky……! Ne, museli jsme to zredukovat. Pochopitelně lze všeho toho se vzdát, ale prostě jsme na TAK veliké dobrodružství neměli čas.
Celková podoba akce byla následující: jedeme dvěma historickými vozy Tatra 87 (plus doprovodné supermoderní volvo XC90), oblékáme se do tradičních přírodních materiálů, navigujeme se podle papírových map (ve velkoměstech ale sáhneme po navigaci, protože dnešní provoz už absolutně nenechává prostor pro hledající řidiče) a natáčet budeme trošku na filmovou kameru (Pailard Bolex 16mm) a částečně na digitální, ale s využitím starých Bolex objektivů. I tak se dobrodružství přiblížilo víc než by jeden čekal!
Malým zázrakem bylo, že jsme našli jeden jediný hotel, ve kterém před sedmi desítkami let spali i oba nadšení komerční inženýři. Netušil to ani dnešní majitel tohoto hotelu, netušili jsme to ani my, když jsme tam večer usínali. Až ranní hledání a bádání to potvrdilo.
Za další zázrak považuji skutečnost, že ještě stále existuje firma Bolex, výrobce opravdu legendárních filmových kamer. Sídlí ve Švýcarsku, nedaleko francouzských hranic ve městě Yverdon.
Pan Marc Ueter, dnešní dědic celé firmy, tedy dnešní "pan Bolex", si na nás udělal čas. Ve třech místnostech snad osmipatrové stavby někdy ze sedmdesátých let je rozložený celý jejich provoz. Opravna, sklad, kancelář. "Dřív jsmy byli v celé této budově, je naše, ale dnes už skoro všechny kanceláře pronajímáme. Naší prací je zajišťovat servis pro skoro všechny mechanické kamery a projektory. Máme kienty z celého světa a v našem skladu je na 90.000 různých součástek," uvádí mne pan Ueter do ráje plného tisíců malilinkatých zásuveček, kde jsou speciální náhradní díly tak nádherně provoněné olejem a vazelínou. "To víte, že ještě pořád vyrábíme i nové filmové kamery, jen se jich prodá pár desítek za rok. Ještě pořád se najdou lidé, kteří z nějakého důvodu chtějí točit na film anebo potřebují velmi odolnou kameru, která snese drsné pracovní podmínky a nepotřebuje dobíjet baterie." Takže legenda ještě stále žije! Pravda, deset dvacet kamer za rok oproti celkem 300.000 prodaným strojům převážně v době největší slávy, to je už spíš symbolické…
Natáčíme na moderní Nikony, které mají v paměti miliony expozičních situací, jejich automatika nabízí perfektní expozici a displej okamžité zkontrolování natočeného. Ale minimáně ten fakt, že drtivá většina dnešních fotografů a filmařů pracuje v manuálním modu, je jakýmsi mostem, spojujícím dobu "tehdy" a dnes.
Vyrazili jsme 22.4. na den a na hodinu přesně jako H+Z kdysi v tom roce 1947. Pak jsme pokračovali do Národního technického muzea, kde byl příznačně sraz veteránských aut (dorazilo jich na 70!). Odtud jsme pokračovali do Zlína, na cestovatelský festival Neznámá Země a konečně 29.4. se pokračovalo směr Marseille. Na tu krásnou tatrovku se do Centro Zlín přišly podívat tisíce lidí…
Do francouzského přístavu, odkud Jurka s Mirkem vypluli do Maroka, jsme přijeli opět na den přesně - 5.5.
Hlavní zkušenost z celé té cesty prostorem a historií se týkala vnímání času. Dnes jsme si navykli všechno předpokládat hned, okamžitě, anebo za chvilku. Ve chvíli, kdy se moderních trechnologií vzdáme, všechno zpomalí. Všechno déle trvá. Nic není hned. Jako dárek za tuto zdánlivě nepřijatelnou oběť člověk dostane úplně jiné vnímání světa kolem sebe. Najednou vykouknou barvy, tvary a vůně. Mnohem víc jste najednou přítomni i ve fyzickém světě, než jen ve světě úkolů, plánů a povinností. Zkrátka to lidské vědomí jede pořád stejně, jen namísto zběsilého multitaskingu padesáti věcí, které jsme si navykli dělat zároveň, děláte jednu, dvě, tři. A k tomu vnímáte své okolí.
V Marseille jsme pak sedli do toho kyber super cestovatelského volva (nezapomínejme ale na to, že v roce 1947 byla tatra inženýrů Hanzelky a Zikmunda taky kyber super moderní cestovatelské auto, takhle jsou to tedy víceméně dva reprezentanti své soudobé špičky technologie!) a během 14 hodin jsme byli doma, za maličko víc než půlden jsme po dálnici absolvovali to, co jsme projížděli minulých šest dní! Návrat to současného maxitempa byl maxirychlý…
Jako posla z minulosti, jako připomínku toho, abych se zběsile nehnal a alespoň občas se zastavil a rozhlédl kolem sebe, přivoněl ke kytce (anebo spíš k mechanice mého Nikonu:-), zorientoval se podle barvy domů a množství stromů, než podle pokynů navigace…. Jako připomínka mi slouží propiska, kterou jsem si koupil v Bernu. Stejně jako ti dva mladí cestovatelé tehdy. Oni objevili svět, já jsem objevil čas…
