Fantastické scény, které se objevily v opravdu mizerných filmech

Film, který sežral sám sebe. Intelektuál Richard Kelly dostal po kultovce Donnie Darko větší množství peněz i hvězd a volnou ruku, aby natočil komplexní kritiku společnosti. Vznikl maglajz, který většinu času působí jako hodně nahodilý trip (po katastrofálních projekcích se hojně přestřihávalo a i tak nevznikl nějaký kompaktní výsledek). Že ale v Kellym "něco" je, to je nezpochybnitelná věc a občas to filmem probleskne. Nejvíce ve finální koláži, která je opravdu fantasticky natočená. Ano, i ona je hrozně ujetá. Tady ale dokázal Kelly najít onen potřebný balanc, který zbytku tak zoufale chybí.

Na tuhle herní adaptaci už většina filmového světa zapomněla. Přitom film nemá úplně blbé obsazení (Dwayne Johnson, Karl Urban, Rosamund Pike) a o prvním víkendu dokonce skončil Doom na vrcholu žebříčku návštěvnosti. Pak ale přišel rychlý pád. Doom se tváří, že je věrný své herní předloze, ale spíše si z ní bere prvky a potenciál originálu ignoruje (pekla se kupříkladu bohužel divák nedočká). První hodinu se navíc snímek dost táhne a přehrávající Johnson tomu také moc nepřidal. ALE, pětiminutová sekvence z vlastních očí je geniální. A tu by si fanoušci čas od času připomenout měli.

Jeden by čekal, že když se v jednom filmu sejdou legendy žánru parodie Mel Brooks a Leslie Nielsen, nemůže vzniknout nic menšího než klasika. Bohužel si pánové v tomhle případě vybrali hodně slabou chvilku. Většinu času jsou Drákuloviny šíleně nucené a nevtipné. Jedna scéna ale extrémně vybočuje - moment, kdy jde Jonathanem dorazit Lucy do hrobky. Samo o sobě výborně vymyšlený fór "dokrmil" Brooks tím, že Stevenu Weberovi (Jonathan) neřekl, kolik galonů umělé krve na něj vystříkne. Jeho reakce je k nezaplacení!

Gamer měl skvělou ústřední myšlenku (hráči využívají jako avatary v simulační hře trestance, kteří jsou ovládáni skrze nanobuněčnou technologii), režiséři Mark Neveldine a Brian Taylor ji však svým přístupem naprosto zabili. Jejich frenetický debut Zastav a nepřežiješ slavil úspěch a tak se pánové utrhli ze řetězu a vše v Gamerovi ničí střihem. Je tu jedna výjimka v podobě neobvyklé bojové scény se zábavným Michaelem C. Hallem (Dexter). Jeho roztančený záporák by si jednoznačně zasloužil lepší vypravěče... i film.

Tuhle kapitolu ze života Jasona Voorhese znají jen ti největší fandové. Na přelomu nového tisíciletí nekomu přišlo jako dobrý nápad, že vyšle hororovou ikonu řádit na vesmírnou loď (přičemž půjde pořád o nízkorozpočtové béčko). Už v tu chvíli měl onen člověk dostat padáka, ale místo toho Jason X opravdu vznikl. Měl příšerné kulisy i triky a téměř ochotnické herecké výkony. Jen mordy byly celkem ucházející a jeden, odkazující na kořeny série, kdy Jason na lodi vstoupí do virtuálního simulátoru, je přímo brilantní (ironií osudu je, že režisér nechtěl scénu původně vůbec natočit, protože mu vadila nahota).

Punisherovi filmové plátno nepřeje. Zkusil to 3x a pokaždé špatně (nakonec mu musel pověst zachránit Netflix). Adaptace z roku 2004 měla (pokud jde o filmy) jednoznačně nejlepšího herce, ani Thomas Jane ale nemohl vyvážit chatrný scénář, nevyrovnané tempo a slabého záporáka. Zkušený scenárista Jonathan Hensleigh svůj režijní debut zkrátka nezvládl. Nepohořel ale úplně. Jeden moment filmu si (zcela bez přehánění) zaslouží kultovní statusa to bitka Punishera s ruskou horou svalů. To je tak skvělý moment, že by se jeden nechal zlákat na celý film. Nedělejte to. Akorát si tu scénu zkazíte.

V roce 1999 si producent Joel Silver a režisér Robert Zemeckis řekli, že by rádi v kinech oživili klasické hororové báchory. V téhle vlně vznikla i Loď duchů, film, který má papírově (pokud jde o žánr) vše potřebné, ale jako celek to moc nefunguje a většinu času se divák nudí/baví na účet tvůrců, místo toho, aby se bál. Filmařská hlušina je přerušena závěrem, což je vlastně jen takový videoklip. Ale jaký! Být podobně svérázný celý film, mohlo jít alespoň o vizuálně a hudebně strhující kousek. Následující scéna je z konce filmu a jde tedy o ohromný dějový spoiler, to jen tak na okraj.

Poslední Spider-Man Sama Raimiho měl smůlu v tom, že přišel po dvou takřka perfektních filmech. Jako by to nestačilo, vybral si Raimiho tým svou snad nejslabší tvůrčí chvilku vůbec. Trojka je hrozně utahaná, přehnaně ubrečená a přeplácaná záporáky (aniž by aspoň jeden pořádně fungoval). To jediné, co ve filmu stojí za zmínku, je Parkerovo temné "emo" období, nejvíce pak taneční výstup v jazz klubu. Víme moc dobře, že jde také o kritizovaný moment, ale podle nás si místo v tomhle článku zaslouží. Uznejte sami, tohle je tak přepálená část, až je to zábava (a Peter je v ní jednoznačně cool)!

Jo, vidíte správně. Dovolili jsme si sem dát Star Wars. Důvod je jednoduchý - Epizoda I je prostě hrozná. Kromě několika vhodně obsazených postav a výborného záporáka Dartha Maula, který by si zasloužil vlastní film, je tady špatně skoro všechno. Odpůrci i příznivci téhle přebarvené říkanky se každopádně shodnou na tom, že finální souboj je dost možná ten nejlepší fight se světelnými meči, jaký kdy série přinesla. Tak aspoň něco...

Pravděpodobně neujetější herní adaptace, jaká existuje, v níž se opravdu komickým způsobem střetli tvůrci se studiem (studio chtělo podívanou pro celou rodinu, režiséři=manželé dospělý film). Na place díky režírujícímu duu vládlo takové dusno, že se herci před natáčením úmyslně opíjeli, aby den přežili. Výsledek se popisuje těžko. Jde o takový maglajz ujetých nápadů a divných momentů, až je film skoro zajímavý. V jednu chvíli ale začne fungovat a to při scéně ve výtahu. Ta je opravdu výborná a ona "divnost" na maličký okamžik začne dávat smysl. Ale vážně je to jen na okamžik.