Zlý americký sen hne žlučí. Seriál o „skutečné Zmizelé" ukazuje postavení znásilněných žen

Snímek Zmizelá (Gone Girl) natočil David Fincher na motivy knižního bestselleru Gillian Flynn. Tajuplná a hojně medializovaná partie mezi Benem Affleckem a Rosamund Pike fungovala jako Fincherův precizní mysteriózní thriller, který až prorocky odhadl lidskou společnost a zpravodajský hon po senzačních temných příbězích. Únos Denise Huskins přímo z domu na poklidném předměstí se odehrál roku 2015 a jeho podezřelé okolnosti oživily filmový příběh, který se rázem jevil mnohem realističtější.

Aaron byl v době incidentu stále v kontaktu se svou expřítelkyní Andreou a zmizení Denise se detektivům nejprve jevilo jako vychytralý způsob, jak se aktuální partnerky zbavit a vrátit se k Andree. Jeho popis únosu, kdy jej pachatel nechal svázaného a důmyslnými výhružkami ho odradil od okamžitého kontaktování policie, vzbudil pochyby. První epizoda nabízí záznamy z policejního výslechu, při němž detektivové Aarona tlačili k přiznání a nepřipouštěli si, že by Denise mohl unést (nebo zavraždit) někdo jiný. Přijali narativ Fincherova díla a naočkovali jím také lokální média, pro něž bylo nemyslitelné takovému soustu odolat.

A když se Denise po dvou dnech objevila? Lidé si do ní projektovali falešnou a pomstychtivou postavu Rosamund Pike. To vidíme na archivních zpravodajských záběrech a novinových titulcích, v nichž se to připodobňováním Denise k filmové postavě záměrně zamazané od krve jen hemžilo. Policie stále vyšetřovala její potenciální motivy a nezkoumala možnost, že opravdu mohla skončit v kufru auta, svázaná a odkázaná na prchavou naději, že se ještě někdy uvidí s rodiči či s nevinným přítelem.

Zlý americký sen, u něhož strávíte pouze dvě a čtvrt hodiny, se tak pohybuje na třech sebereflexivních úrovních. Fincherova Zmizelá nastavila zrcadlo společnosti, v níž mediální prezentace přesahuje osobní zkušenosti, které se jí mohou flexibilně přizpůsobovat. Únos Denise podrobil tyto kriticky podávané myšlenky reálnému testu, v němž policie a média propadly také proto, že si poselství filmu špatně vyložily a potvrdily jeho validitu – orientovaly se na senzační a nepravděpodobný narativ a ignorovaly nezaujatý hlas rozumu dožadující se objektivní pravdy. Dokumentaristky nyní tuto nemorální zacyklenost odkrývají a pomáhají si při tom konceptem true crime, který ze senzačních a těžko uvěřitelných scénářů čerpá. Podobně jako Zmizelá a média v případu Huskins a Quinna.

Rázem tudíž vyvstává nebezpečí, že také dokument se zvrhne ve zneužívání tematiky a utrpení obou obětí (především však Denise). Když sledujeme jejich aktuální výpovědi a vzpomínky před objektivy dokumentaristek, které často zbytečně dlouho lpí na jejich silných emocích, dojem citového vykořisťování se chtě nechtě dostaví. 

Jenže zatímco většina true crime dokumentů opravdu stojí i padá jen na „clickbaitových“ schématech, Zlý americký sen se obětí nakonec sympaticky zastává a poukazuje na fatální chyby v podobném procesu atraktivní medializace. Tak jako řada předchůdců tudíž není nezaujatě pozorující a analyzující, ale to snad od Netflixu ani neočekáváme. Morris a Higgins nachází stabilní těžiště především v perspektivě Denise, která se nezdráhá hovořit o svých zkušenostech se sexuálním zneužitím, jež se v jejím případě bohužel neomezují na inkriminovaný únos. Znásilněním si prošla ve 12 a poté v 19 letech, ani jedno však nebylo potrestáno. Poprvé ji přemohl pocit studu a podruhé jí udání rozmluvil samotný policista. 

„Je to tvé slovo proti jeho,“ zněla tehdy rada od zodpovědné autority. Únosce, jehož dokument postupně identifikuje zapojením dalších přidružených případů, tohoto selhávajícího zákonného postoje využíval. I když primárně zaujme svou pozicí k fenoménu true crime, Zlý americký sen nakonec osloví především jako nejvýmluvněji formovaný komentář k příšernému postavení znásilněných žen, jež k zoufalství a planým výčitkám zdaleka nedohání pouze individuální násilník. Z psychologického hlediska jde o jeden z nejkomplexnějších a nejhůře podchycených kriminálních aspektů naší společnosti. 

A to dokument o zneužité ženě, které nikdo nevěřil primárně kvůli mylným asociacím s hollywoodským filmem varujícím před povrchními asociacemi, dost působivě demonstruje. Musíme sice překousnout množství efektně dramatizovaných záběrů a citové manipulace, ale o emocích tenhle příběh ostatně je. O tom být naštvaný na zákonné složky, které fungují na základě bezcitných odosobněných principů, a také o soucitu a ochotě porozumět lidem, jejichž životy mohou být protkané traumaty mnohem víc, než si společnost odkojená na hollywoodských příbězích kdy připustí.

Prohlédněte si žebříček nejlépe hodnocených seriálů roku 2024 dle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.