Démonický Jiří Schmitzer pilotuje Ďáblovo rogalo. Dojem ze zajímavé žánrovky kazí přílišná doslovnost

Pan Valoušek (Jiří Schmitzer) žije na samotě v rozpadajícím se domě se zdmi počmáranými satanistickými symboly. Společnost mu dělá jen několik koček. Stařec je rád, když si uvaří čaj a připraví skromné jídlo. Po jednom záchvatu si zavolá záchranku, která ho odváží do nedaleké nemocnice.

V sanitce se o něj stará doktor Richard (Igor Bareš), který byl u toho, když Valouškova žena zemřela během „banální“ operace slepého střeva. Jak toto setkání po letech dopadne? Dojedou všichni ve zdraví do nemocnice?

Ďáblovo rogalo je se svými 55 minutami poměrně sevřeným dramatickým kusem, který se odehrává pouze na třech místech (ještě na samotě uprostřed lesa) v obsazení stařec, doktor, řidič a policistka (důležitou roli hraje v druhé polovině pilotu). Na rozdíl od mnohých kriminálních sérií, kde je publikum zahlcené řadou postav, je toto tvůrčí rozhodnutí Filipa Renče osvěžující.

Schmitzer hraje mstícího se „dědka“ s kuráží a důrazem (pamatuji, zaujal před několika dekádami v Kanárkovi), Bareš je v úloze doktora s nahlodaným svědomím submisivnější a řidič v podání Zdenka Vencla si rád pustí ostřejší muziku, dá si svačinu a vyhlíží konec šichty.

Natočit sevřenější, minimalistický thriller s nádechem tajemna se snažilo již víc tuzemských porevolučních tvůrců. V roce 2009 přišel Miloš Kohout s dramatem Oko ve zdi, které sice mělo solidní atmosféru a vizuál, ale slabý příběh. O dva roky později vznikla Vendeta, v níž si to v pustině rozdávali sokové v podání Ondřeje Vetchého a Oldřicha Kaisera. Působivá byla též exploatační žánrovka se Štěpánem Kozubem Hrana zlomu (2021).

Renčovo Rogalo se víc zaměřuje na mainstreamové publikum, v rámci stylu a vyprávění se drží klasického modelu, než aby experimentovalo jako třeba Hrana zlomu.

Ďáblovo rogalo má dva obrovské klady, uvěřitelného Jiřího Schmitzera a kameru Jana Filipa, která si mimořádně vyhrála s dronovými záběry sanitky ujíždějící pustými hvozdy. Jako hudbu Renč využil syntezátorových ploch Theodora Vachlera, tvrdších rockových pecek a Mozartova Requiem. Podkresu je ale v Rogalu až příliš, snaží se zakrýt hlušší místa a výsledný žánrový hudební mix působí občas zmateně, jindy pateticky.

Pilotní díl Rogala si publikum může přehrát na platformě Prima+, ale je možné, že ho pomyslná první polovina kvůli pomalejšímu tempu odradí. I v rámci skromnější stopáže totiž Rogalo působí v některých scénách natahovaně a přílišnou doslovností. Když se třeba na poprvé objeví doktor Richard, z jeho chování a vzezření tušíme, že něco není v pořádku.

Takovýchto návodných scén a záběrů je v Rogalu víc. Větší spád má pomyslná druhá část, v níž mladá policistka (Natálie Řehořová) vyráží do Valouškova „satanistického“ hnízda zjistit, co všechno se před osudným výjezdem odehrálo. Možná kdyby ve vyprávění došlo k prohození pořadí obou půlí, byl by výsledek poutavější.

V rámci sledovanosti se Ďáblovo rogalo dostalo až na páté místo, když před ním v neděli 5. března skončila Kriminálka Anděl (TV Nova), 168 hodin, Kurz manželské touhy a Odznak Vysočina (TV Nova), mezi nimi tedy hned dva klasické kriminální seriály. Ďáblovo rogalo jejich kvality nepřesahuje, přišlo však s originálnějším pojetím a formátem, tudíž je škoda, že se minimálně v blízkých měsících na pilotní díl série nenaváže.

Pandemie covidu trvala s přestávkami dva roky. S malým odstupem přichází dokument Mariky Pecháčkové a Víta Klusáka o tom, jak absurdní divadlo jsme v Česku zažívali. Bohužel nešlo jen o mediální show, ale i tragédii s desítkami tisíc mrtvých.