Recenze: Krimi seriál Hlava medúzy by neoslnil ani v dobách Detektiva Martina Tomsy

Režisér Filip Renč začínal velmi nadějně. Jeho Requiem pro panenku z počátku 90. let je dodnes silným a působivým psychologickým dramatem, na které může být jako jeho autor hrdý. I jeho následující tvorba měla obvykle své kvality - Rebelové byli na svou dobu velmi solidně zrealizovaným muzikálem, epizoda Pokoj bez oken z volného cyklu Černí andělé zase sympatickou variací legendárního Psycha a romantická komedie Román pro ženy, byť se jí dá vytknout ledacos (částečně i kvůli knižní předloze), měla každopádně šmrnc, dobré herce a několik povedených momentů.

V posledním desetiletí ale bohužel s ničím skutečně dobrým nepřišel. Když pomineme ucházejícího televizního Sebemilence, je to spíše přehlídka větších či menších průšvihů. Kontroverzní pokračování slavné seriálové Sanitky, velkolepě špatná (a nechtěně směšná) Lída Baarová a nakonec tři roky staré Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, jejichž zoufalost spočívala především v nevtipnosti a křečovitosti.

Nyní ČT odvysílala Renčův nový televizní projekt, osmidílnou krimi ze současnosti. A bohužel jde o další jednoznačnou prohru.

Jestli je česká televizní tvorba něčím dlouhodobě nepřehlédnutelná, pak masivní produkcí kriminálních seriálů. Přitom většina z nich je ze současnosti (dobové detektivky pochopitelně stojí spoustu peněz kvůli výpravě). Každá ze tří hlavních českých televizí (ČT, Nova, Prima) v posledních letech vychrlila hned několik titulů tohoto typu. A když pomineme pár čestných výjimek typu Případy 1. oddělení či Svět pod hlavou (jenž je ovšem převzatým licencovaným pořadem a navíc současnost v něm hraje pouze malou roli), obvykle jde o otravnou, hloupou nudu, která nemá divákovi, rozmazlenému množstvím různými způsoby atraktivních zahraničních kusů, co pozitivního nabídnout. A v podstatě úplně stejné je to i s aktuální Hlavou medúzy.

Renčova novinka, za jejímž scénářem stojí Petr Hudský (Dvojníci, Hastrman),propojuje dva nejobvyklejší přístupy detektivních seriálů - pojetí epizodické (co díl, to samostatný případ) a kontinuální (jeden souvislý "případ" na celou sezónu). V reálu to vypadá tak, že na začátku každé epizody je spáchána vražda, k níž je přivolán tým brněnské kriminálky, v jehož čele je mjr. Karin Kaplanová (Jitka Čvančarová). Následně probíhá zcela obyčejné vyšetřování (zjišťování informací, vyslýchání svědků, hledání důkazů), které je podané zcela obyčejným způsobem. Před koncem epizody je odhalen vrah, který se vyšetřovatelům ve výslechové místnosti vždy poslušně přizná. Když byl jeho motiv amorální (závist, touha po penězích), kriminalisté se nad zločincem pohorší. Když měl pro své jednání pochopitelné důvody (například pomstu za křivdu), vyjádří některý z policistů určitou míru empatie.

Tento model je aplikován ve všech epizodách ajednotlivé případy spolu nijak nesouvisí(doufám, že to někdo nebude považovat za spoiler). Zdůrazňuji, že tato epizodická rovina seriálu sice není vyloženě špatná (tedy když pominu menší či větší nelogičnosti, které najdeme ve většině dílů), ale mezi všemi těmi Kriminálkami Anděl, Specialisty, Mordpartami apod. nijak nevyčnívají. Povahou případů, prostředím, ani charaktery vyšetřovatelů - žádné geniální asociály typu Cumberbatchova Sherlocka či Sagy Noren z dánsko-švédského Mostu tu nenajdete. Lehce vyčnívá leda epizoda z natáčení westernového filmu, kde vystupuje režisér Jiří Strach, hrající režiséra Jiřího Stracha (!), a mluví se zde o kritičce Mirce Spáčilové a herci "Jiřím Langmolerovi"... Vcelku pozoruhodný bizár, ale jde pouze o kapky v moři generického a neuspokojivého televizního balastu, který už je dávno přežitý. A to i u nás, což dokazuje (zatím bohužel jen příležitostný) vznik ambiciózních minisérií jakoMamon, Pustina či Spravedlnost, které jsou schopny konkurovat i zahraniční produkci. Samozřejmě, že i na západě se dodnes točí epizodicky laděné krimi seriály (CSI série, Myšlenky zločince, Zákon a pořádek), ale i ty jsou vždy něčím ozvláštněné (typem obětí/pachatelů, specifickým způsobem vyšetřování atd.).

Asi nejvíce mě svou bizarností pobavily tyto scény a zvraty z tří různých epizod (NÁSLEDUJÍ SPOILERY):

- Zlotřilý mafián si přijde vyřídit účty s hlavní hrdinkou osobně přímo k ní domů, navíc krátce poté, co jí před několika svědky na policejní stanici otevřeně vyhrožoval.

- Mladá dívka, která byla právě znásilněna, jde požádat o pomoc do domu, v němž násilník bydlí (což dívka zcela jistě ví!).

- Žena z maloměsta je usvědčena z vraždy svého manžela tak, že se (víceméně náhodou) podaří odhalit, že tatáž žena před více než dvaceti lety ze žárlivosti zabila jinou ženu. Komické na tom je, že vraždu oné ženy nejen nikdy nikdo nevyšetřoval, ale že dotyčnou oběť zřejmě ani nikdy nikdo nepostrádal - včetně jejího tehdejší milence, kvůli němuž ji vražedkyně ubila k smrti. (KONEC SPOILERŮ)

Kontinuální rovina je divácky rozhodně výrazně vděčnější. Hned v první epizodě zjistíme, že mjr. Karin má bratra Erika (Karel Heřmánek ml.), který je psychicky labilní a svému okolí nebezpečný. Když ho někdo rozčílí, umlátí ho k smrti. Karin bratrův duševní problém odhalí velmi brzy a spolu se svými rodiči (Jan Vlasák, Jana Švandová) se snaží Erikovi pomoci. Tato zápletka generuje zábavné scény a leckdy nečekané zvraty. Má to ovšem dva háčky: Zábavnost dané linie je mnohdy spíše nezáměrná (inscenací scén i jejich přepjatým zrežírováním jde občas až o parodii sebe sama), ale hlavně jí je věnováno obvykle jen (doslova) pár minut na konci epizody (včetně té poslední).

Takže jediné skutečné napětí (a zábavu), které Hlava medúzy generuje, je čekání na závěr každé epizody, abychom se dozvěděli, zda "sympatický" strejda opět někoho brutálně zmasakruje (ideálně někoho, kdo je aspoň dvakrát mohutnější než on) nebo jestli se jeho novému kamarádovi v podání Filipa Kaňkovského podaří sbalit strejdovu sestru, ostrou policajtku a vášnivou milovnici čepic, do níž se někdy v polovině série zakouká. A pokud ne sbalit, tak (aspoň) zabít...

Zoufale nevýrazné jsou i postavy kriminalistů. Karin je kromě zmíněné obliby v nošení čepic zajímavá pouze tím, že má jakési prapodivné monochromatické vize, když se vrací na místo činu, jež však nic neobjasňují, a že má se svým kolegou kpt. Davidem Mertlem (Jiří Dvořák) dceru, kterou vychovává sama a která ani neví o tom, že jejím otcem je právě matčin kolega (s nímž se dcera přitom zná!). Na této výchozí situaci se za celých osm hodin trvání seriálu do jeho konce nic nezmění.

Tuto dvojici, která se kvůli svému specifickému vztahu slovně pravidelně pošťuchuje (občas možná i maličko vtipně), doplňují kapitáni v podání Michala Isteníka (Most!) a Petry Bučkové (#martyisdead). I jejich charaktery jsou však naprosto zaměnitelné (ostatně za osm epizod se o nich dozvíme úplné minimum). Akorát na Isteníkovi od prvního dílu zarazí jeho "eunušský" hlas. Údajně šlo o Renčův nápad, jímž chtěl odlišit Dvořákova staromódního "chlapáckého" poldu od Isteníkova experta přes informační technologie. Dle režiséra tak zřejmě platí stereotyp, že muži, kteří umějí dobře zacházet s počítačem, patrně nejsou (tělesně) "úplní". Každopádně Isteníkův hlas během celého seriálu působí jako špatný vtip.

Scenárista Petr Hudský před tímto seriálem pracoval už na několika jiných, včetně dosavadních všech tří sérií Labyrintu, jenž natočil již zmíněný Jiří Strach. Vzhledem k názvu tohoto díla a hlavně jeho uvedení v médiích jsem proto zpočátku očekával, že půjde o projekt stylem blízký právě Labyrintu, tj. dějově kontinuální mysteriózní krimi o pátrání po záhadném sériovém vrahovi. A přestože i Strachovu seriálu se určitě dá leccos vytknout, nedá se mu upřít ona kýžená ambice přijít na poli neustále vytěžovaného žánru s něčím osobitým, scenáristicky komplexním a i divácky žádaným (viz hity jako Temný případ, MINDHUNTER: Lovci myšlenek či zmíněný skandinávský Most). Tuto ambici zde ale téměř zcela postrádám.

Hlava medúzy navzdory vší zde uvedené kritice není vyslovenou tragédií, jejíž sledování by se dalo přirovnat k nelidskému mučení. Dokážu si představit, že v jednotlivostech i jako celek mohla dopadnout ještě mnohem hůře (ani náhodou nejde o nejhorší porevoluční český krimi seriál). Na druhou stranu ale není ani moc co chválit. A především se nemůžu zbavit dojmu, že by tento seriál v tuzemsku zřejmě neoslnil ani v divokých 90. letech, tj. v dobách, kdy televizní obrazovky křižovali např. Hříchy pro pátera Knoxe (ty stavěly na osobitém konceptu, zapojující diváky aktivně do hry) nebo Detektiv Martin Tomsa (jenž stylem odkazoval ke staré drsné škole po vzoru např. Raymonda Chandlera).

Hodnocení: 35 %