Čtvrtá série seriálu Ty zajímavě míchá kartami a ze stalkera Joea dělá amatérského detektiva

Stejně jako Dexter se i Joe ve své morálně pochybné logice snaží jednat správně, ideálně ubližovat jen těm, kteří si to podle něj zaslouží, a pokud náhodou překročí přijatelnou mez, je za to po zásluze potrestán. I přestože by přirozeně mohlo jít o nesympatického maniaka, Penn Badgley ve svém projevu našel ideální balanc mezi temnotou a lidskostí. A tak je jeho Joe, navzdory všemu, co provedl, hrdinou, jemuž držíme palce, aby buď konečně našel tu pravou, nebo své démony využil pro lepší věc. Tvůrci seriálu ho totiž od začátku vykreslující jako někoho s velmi dobrými pozorovacími schopnosti a silnou dedukcí, což má nejedno praktické využití.

V nové řadě na základě toho dochází k zajímavému vývoji. Zatímco první a druhá série byly hlavně o potkání té pravé, pokaždé jiné, přičemž Elizabeth Lail (Stáhni a zemřeš) i Victoria Pedretti (netflixovský The Haunting) platily za výborné spoluhráčky a bylo do velké míry jejich zásluhou, že celý koncept fungoval, třetí řada přehodila výhybku. Pořád ve velkém pracovala s Joeovou obsesí po dokonalém vztahu, udělala z něj ovšem muže od rodiny, který si příhodně našel dost možná ještě většího blázna, než je on sám. To dodalo celé podívané příchuť ve stylu Pana a paní Smithových, říznutou ve finále Válkou Roseových. Poté, co Joe přežil souboj se svou druhou vyvolenou, vzdal se syna a vydal se do Francie stopovat nový objev.

Zdá se nicméně, že francouzská tečka předchozí řady byla jakýmsi výstřelem do tmy, sice na první dobrou efektním, ale ve výsledku nepromyšleným, protože nová série (respektive její polovina, neboť Netflix ji rozdělil na dvě části) nás přivádí do Anglie. Joe má novou identitu, pracuje jako učitel a snaží se veškeré stíny minulosti nechat za sebou a žít jako spořádaný člověk. Dokonce se cíleně vyhýbá tomu, aby nějaké ženě podlehl, a veškerou svou energii směřuje do studentů a knih. A také se snaží uhýbat zájmu anglické smetánky, která se k jeho smůle okolo něj formuje jako jeho nový svět a přijala ho za svého.

Příměří s temnou stranou ale netrvá dlouho a Joe se probouzí s kocovinou a mrtvolou kolegy ze školy na svém stole. Najel zpátky do starých kolejí, protože ho ten namyšlený Angličan rozčiloval, nebo se děje něco horšího? Rychle se ukáže, že Joe měl posloužit jako obětní beránek, ale jeho předchozí zkušenosti mu zachránily krk (což v praxi znamená, že se dokázal zbavit těla). Skutečný vrah má teď nový problém a také střed zájmu, protože rychle pochopí, že tenhle člověk rozhodně není žádný nudný americký učitel. A zajímá ho, o koho jde.

Nová série Ty tedy znovu mění žánrovou výhybku a tentokrát přechází do detektivní roviny. Joe má jasně stanovený, navíc v expozičním díle velmi dobře představený seznam podezřelých a začíná dělat to, v čem je nejlepší –⁠ sleduje, analyzuje, vytváří si pečlivě sestavené profily lidí ze svého okolí a neustále diváky a divačky bombarduje vnitřními, často zábavně formulovanými myšlenkovými pochody (černý humor ostatně téhle show nikdy nebyl cizí). Je to rozumně zvolený přechod (stavět znovu na romantickém protějšku už by bylo jen opakováním téhož, leč i tentokrát nějaký ten objekt zájmu samozřejmě nechybí), který dodává známé sérii nádech něčeho nového, co spolehlivě posouvá seriál někam dál.

Mírné rozpaky se dostavují jen v páté epizodě Liška a pes, která slouží jako poloviční finále série (zbylých pět epizod Netflix zveřejní v březnu). Náhod, které se začnou vrstvit, aby celý koncept fungoval, je již trochu moc. A mám pocit, že seriál odhalí až příliš mnoho karet, s čímž jdou ruku v ruce momenty s diskutabilní logikou.

Pokud byl Ty chápán jako seriál, který se Dexterem nepokrytě inspiruje (sama postava ostatně byla zmíněna již ve druhé sérii), v polovině čtvrté řady už jde vyloženě o nového Dextera. Není to přímo výtka, ale nejsem si jistý, jestli si tentokrát tvůrci neukousli až příliš velké sousto. Rozhodně ale platí, že seriál stále baví a Joe je jednou z nejvýraznějších postav seriálové historie. Tak snad si to série druhou půlkou nepolepí.

Valentýnské filmy nejsou jenom romantické komedie, ale i melodramata. Které z nich jsou světově nejpopulárnější? Musí jít vždy o příběhy mezi mužem a ženou, nemohou tam být i zvířata a stroje? A jak se ubránit kýčovitému dojetí?