Druhá série Kukaček rozvětvuje peripetie rodinného melodramatu, které televizní obrazovka potřebuje

Seriál vychází ze skutečného a silně medializovaného případu záměny dětí v Třebíči z roku 2006. Tvůrci o patnáct let později, v dubnu 2021, nabídli emocemi napěchovaný příběh o dvou maloměstských rodinách, z nichž každá je jiná – od věku rodičů po jejich charakterové vlastnosti. Tereza s Martinem po letech pomocí krevních testů zjistí, že sedmiletý Jakub není jejich synem, jelikož ho v porodnici ihned po narození vyměnili za jiné nemluvně. Tato skutečnost je vede k setkání s rodinou Holecových, která vychovává jejich biologického potomka Tomáše, zatímco oni zase jejich dítě.

Holcovi mají ještě dvě dospívající dcery, z nichž starší, Marcela, si začala románek s doktorem, který je jedním z hlavních podezřelých ze záměny. Tvrdohlavý Karel Holec udržuje blízký vztah se svým bratrem Davidem, jenž se časem pro případ ukáže jako ten nejdůležitější. Obě rodiny se dostávají do konfrontace a musí se rozhodnout, zda hraje biologický původ dětí tak důležitou roli. Mají si nechat chlapce, kterého sedm let vychovávali? Nebo za každou cenu usilovat o „vlastní krev“, i když jde o dítě, které vůbec neznají?

Situace nenabízí žádné jednoduché řešení a nenávratně ovlivní vztah manželských párů a jejich okolí. Mimo hledání různorodých východisek a vztahových problémů se děj řídí hlavní otázkou: Kdo za to může?

Celá záhada, kdo novorozence v nemocnici vyměnil, ve finále není tou nejdůležitější. Slouží především jako spouštěč a kostra vyprávění pro odkrývání povahy všech zúčastněných, včetně rodinných příslušníků a nemocničního personálu. Připravuje bolestivé pohledy do minulosti a líčí rozvětvení mezilidských vztahů. Nabízí se paralela s detektivní minisérií Vodník, která využívá kriminální zápletku k otevření starých ran, jež zapříčinily nenávist dvou rodin. Vyřešení ústřední otázky sice celou první sérii uzavírá, nicméně v celkovém výsledku už není podstatná, jelikož v životech protagonistů nic nezůstane jako dřív.

Diváci a divačky vstupují do světa, který se odvíjí pouze od konání jednotlivých postav a je takřka odstřižený od okolí, jež jako by neexistovalo. Vše je podmíněné situacemi, které vyvolávají sami hrdinové a hrdinky. Sice dochází k řešení situace s psycholožkou, nemocničním personálem a ve finále i s policií, vše je však úzce spjaté s případem, každodenní život zůstává stranou.

Nosičem změny a charakterového vývoje je vždy případ samotný, což má pro některé postavy fatální následky. Kvůli případu se přijde na nevěru doktora Tesaře, který kvůli tomu přišel na porodní sál přišel pozdě. To na jednu stranu buduje vtahující prostředí bez zbytečného balastu a umožňuje vyprávět univerzální příběh nepodmíněný dobou, ale na stranu druhou se vyhýbá téměř jakékoli aktuálnosti, odcizuje se reálnému světu a působí příliš vykonstruovaně.

Velmi zdařilá je práce s postavami, které využívají určité archetypy, ale nezůstávají spoutané stereotypy. Karel je na první pohled typický venkovský balík řešící problémy křikem či fyzickou silou, postupně však odhaluje svůj křehký vztah s bratrem a svou nevyrovnanou osobnost. Totéž se dá říci o všech postavách, které balancují na hraně divácké sympatie a antipatie. Díky citlivé práci s prolínáním životních trajektorií se tvůrcům daří vtisknout i vedlejším figurám tolik žádanou autenticitu.

Formální stránka se drží v mezích tradičnějšího televizního snímání. Razí pro akci srozumitelné záběrování v polocelcích a polodetailech, přičemž formální postupy podmiňuje hereckými výkony a přehlednými dialogy, o jejichž funkci se opírá. Tonálně se obraz nese v bíle zabarveném svícení, čemuž nahrává i počasí zalité sluncem. Jeho paprsky však nejsou hřejivé, nýbrž ostré a znepokojivým způsobem palčivé, stejně jako ústřední téma a nezáviděníhodná situace.

Kukačky jsou otevřeným melodramatem reflektujícím důležitost rodiny a s ní související témata. Z hlediska žánru seriál funguje precizně a není na místě vyčítat mu občasnou patetičnost, těžkopádnost či přílišné tlačení na emoce, jelikož přesvědčivě naplňuje všechna potřebná kritéria. Jedná se tak o téměř ojedinělý úkaz, protože čisté melodrama z tuzemské televizní tvorby téměř vymizelo.

Unikátnost projektu spočívá především v odlišném pohledu na problematiku výchovy „cizích“ dětí. Jistě, téma střídavé péče příběhy ve kterých do výchovy dětí vstupují noví partneři rodičů, nejsou ničím neobyčejným. Téma střídavé péče je pravidelně vytěžováno, což dokazuje seriál Jedna rodina běžící na obrazovce TV Nova, nicméně takto specifická zápletka je v tuzemských i zahraničních vodách nepříliš probádaná. Pokud něco takového vzniklo, většinou v komediálně laděném duchu.

S Kukačkami snese srovnání americký seriál Záměna, který však problematiku nahlíží hlavně optikou dospívajících děvčat, jejichž perspektivou je větší část příběhu předkládána.

Velký divácký ohlas budí nejspíš právě díky neohraným motivům a především svou unikátností. Česká televize zaplavuje hranou výrobu novými detektivkami, různorodě variovanými krimi příběhy, diváckými komediemi či historickými dramaty. Obdobně vážná tvorba tematizující biologické a sociální rodičovství a mezirodinné problémy nemá v české produkci zastoupení. Zároveň využívá klasického televizního programového modelu, kdy v rámci třinácti týdnů přináší každý týden jednu zhruba padesátiminutovou epizodu.

Právě vysílaná druhá série po dvou epizodách nastolila pečlivou expozici, která nastiňuje, jakým směrem se bude nadále ubírat. David v podání Michala Isteníka se po finálním odhalení předchozí řady dostává více do popředí a slouží jako rozbuška mezi oběma rodinami. Nově nastolená linka soudního řízení s Davidem nahrazuje předchozí motiv hledání viníka a bude pravděpodobně sloužit jako hybatel děje.

Větší prostor získávají také děti, jež si mezi sebou budují pevné přátelské pouto, dobře si uvědomují danou situaci a zvládají ji mnohem lépe než rodiče, nicméně se budou muset vyrovnat s posměšky ze strany vrstevníků. První řadu si můžete připomenout na platformě iVysílání, kde jsou všechny díly ke zhlédnutí zdarma.

Kukačky nejsou ničím revolučním a nepřesahují hranice televizního standardu, ale zastupují kvalitní mainstreamovou tvorbu, nad kterou je navíc podnětné přemýšlet v rámci poctivého žánru, nad nímž by se neměl ohrnovat nos.

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.