Král Šumavy opět hlídá hranice. Příběh je tentokrát odvyprávěný „správně“, má ale čím zaujmout?

Pro Voyo jde o logický tah. Začínající platformy potřebují lákadla a její původní tvorba zatím zrovna nestrhávala zrak. Iveta sice nabídla stylisticky výrazné uchopení atraktivní látky, reakce veřejnosti byla ale celkem vlažná a zbytek programu zatím nemířil jinam než k nabídnutí základní žánrové zábavy. Král Šumavy vypadá na první pohled konečně jako ta správná vlajková loď. Lze vzpomenout na Hořící keř, jímž na český trh naplno vstoupila HBO.

Název Král Šumavy zná asi každý, i pokud o původním filmu Karla Kachyni či následné novele z pera scenáristy Rudolfa Kalčíka neví o mnoho víc, než že existuje. Snímkem z roku 1959 se československá kinematografie vyrovnávala s údajně nedostatečně ideologicky nadšenou produkcí. Do sálů tehdy vyrazily na čtyři miliony lidí, nemluvě o televizních reprízách. Díky talentu režiséra Kachyni šlo navíc o zručně realizovaný film, byť jeho propagandistický účel byl vždy patrný. Nebyla doba, kdy by si někdo v publiku myslel, že Král Šumavy je historicky přesný, přesto si ho část diváků a divaček oblíbila jako napínavou podívanou.

Nová verze, na níž se Ondříček scenáristicky podílel s Tomášem Vávrou, nese varovně kýčovitý podtitul Fantom temného kraje a je tak trochu remakem, tak trochu nápravou a tak trochu úkrokem ke skutečným králům Šumavy. Rozpoznáme v ní spoustu paralelních scén k originálu, při nichž vzpomeneme na Vladimíra Menšíka se saxofonem, střílení lahví na dvoře služebny či na topící se Jiřinu Švorcovou.

Jde ale spíš o kusé výjevy, hlavní inspirací byla první třetina knihy Návrat Krále Šumavy od Davida Jana Žáka. Hrdinou je tentokrát pohraničník Josef Hasil (Oskar Hes), založený na skutečném muži stejného jména, jenž se aktivně podílel na převádění lidí. Nikoliv tedy vyprázdněný strážmistr Zeman (Radovan Lukavský) z původního příběhu, u nějž jsme si ani nemohli být zcela jistí, co si o všem vlastně myslí. Potud posun k lepšímu, jenže na seznam kladů moc dalších položek nepřibyde.

Jde totiž o tříhodinovou minisérii (působí spíš jako dlouhý film rozdělený na konci svých tří aktů), která si co do černobílosti v ničem nezadá s originálem, a to i bez ideologické objednávky shora. Ne, Davida Ondříčka nežene politická agenda, námětu ale chybí jakýkoli konflikt či mnohoznačnost. Postavami jsou buď zlí pohlaváři, co se chovají špatně, nebo hodní kluci.

V každém okamžiku je jasné, jak by se měl zachovat slušný člověk, nikdo neřeší střet zájmů nebo komplikovanou volbu, kde by bylo třeba zvažovat pro a proti. Postavy jsou opět ploché, jen novým způsobem. Je to zkrátka neskutečná nuda, která nám odhaluje, světe, div se, že střílet nevinné lidi prchající přes hranice totalitního státu není vůbec pěkné.

Josef je možná lepší hrdina než Zeman, protože dělá správné věci, a to dokonce nezištně (peníze mu musíte doslova nutit), jeho charakter ale výrazně nepřesahuje ochotu vodit lidi před hranice. Oskar Hes vizuálně vypadá jako někdo, koho by v padesátých letech obsadili do hlavní role, ale nedaří se mu úplně vyvolat dojem, že za dobrosrdečností jeho postavy je i nějaký koherentní vnitřní svět. Jeho Pepík působí místy tak trochu jako prosťáček. Žádná další role neodstala výraznější prostor, což zamrzí hlavně u Kristýny Ryšky, která má náběh na komplikovanou ženskou figuru snažící se přežít.

Ke konci jako by si příběh všiml, že mu chybí napětí, tak najednou velmi narychlo povýší jeden z milostných vztahů hrdiny, aby pro něj vznikla alespoň nějaká osobní kotva a hypoteticky musel učinit těžkou volbu mezi převaděčstvím a budoucí rodinou. Motiv se objevuje doslova v posledních pár minutách a nestihne být rozehraný dostatečně důsledně, aby nás opravdu zasáhl. Hrdina beztak nikdy neučiní skutečné rozhodnutí, protože do posledního okamžiku věří, že zvládne oboje.

Tento nenadálý zájem o jednu z žen navíc stojí v podivném kontrastu k předchozí hrdinově promiskuitě, jeho jediné jasněji definované vlastnosti. Mladík už si stihl vybudovat reputaci proutníka, před našima očima přesvědčuje dvě ženy o své lásce a obelhává je, což tvůrci rámují jako zcela neutrální vlastnost, s níž se nedá nic dělat a nad kterou není důvod se pozastavovat. Pak ale nemohou na poslední chvíli doufat, že teatrálně vystavená situace, kdy na hrdinu doslova čeká nevěsta u oltáře jako v devadesátkové komedii, bude najednou zdrojem jakékoli jiné emoce než nechtěné směšnosti.

Existuje spousta podnětných způsobů, jimiž by se dalo přistoupit k původnímu materiálu. Mladý protagonista by například mohl přijet k hranicím a ovlivněný propagandou vnímat své kolegy jako fajn partu usilující o správnou věc, jak ukazoval film z padesátých let. Až když by v pohraničí strávil nějaký čas, začal by pomalu prohlížet. Tvůrci by si mohli vyhrát s filmovou řečí – nejprve imitovat styl propagandy, kterou by začali postupně rozbíjet, aby se nakonec dostali až k realismu. Publiku by tak odhalili principy, jimiž mohou média manipulovat. Místo toho máme drama tak nepřirozeně čisté jako jeho digitální obraz a kostýmy.

Existuje mnoho dalších vzrušujících, nečekaných a klidně i kontroverzních možností, jak s Králem Šumavy zacházet! Jenže David Ondříček, jakkoli skvělý producent a obecně dobrý organizátor silné pracovní síly, je tvůrcem bez fantazie a touhy předkládat filmy, které vyvedou z komfortní zóny nebo donutí aktivně přemýšlet.

V jeho rukách může být Král Šumavy jen dalším antikomunistickým dramatem, které nemá jiný cíl než předložit zprzněný příběh „tentokrát správně“ a vystavět pár napínavých scén v lese. Minisérie pak sice obsahuje pár působivých nočních scén nahánění, se zamlženými Kachyňovými exteriéry se ale nemůže srovnávat, na to je vše moc přehledné a hezké na pohled.

A kdo tuhle základní historickou revizi dnes opravdu potřebuje? Vždyť každý smýšlí o Králi Šumavy jako o zcela obnažené státní propagandě. Každý umí dešifrovat jeho lež. A i kdyby snad neuměl, během této minisérie dojde k dostatečné revizi doslova během prvních vteřin, kdy vidíme pohraničníky střílet na neozbrojené pašeráky na pokyn velitele: „Radši živé než mrtvé, ale radši mrtvé než za čárou.“

Král Šumavy, jako mnohá propagandistická díla, je při zpětném pohledu fascinující svou sebedůvěrou nárokovat si klíč k výkladu reality, a to i přes svou průhlednost. Buduje paranoidní atmosféru skoro jako v Matrixu, kde není radno věřit nikomu mimo sbor, protože „každý může být agent“. Prakticky vždy, když pohraničník naváže vztah nebo jen vřeleji promluví s někým mimo svou stanici, později zjistí, že šlo buď přímo o pašeráka, nebo alespoň o jeho komplice. Každý projev osobní sympatie ohrožuje misi.

Hrdinové jsou pak lidé bez rodin, bez životů mimo svou práci, kteří kromě bratrských vztahů a občasného honění se za sukněmi nemají další zájmy ani vlastnosti. Pohraniční stráž, zcela odtržená od každodennosti, tu tedy stojí proti zbytku světa. Film to podává jako takovou samozřejmost, že bychom se skoro zapomněli zeptat: „Pokud jsou všichni občané jejich nepřáteli, koho potom chrání? A před kým?“

Studovat původního Krále Šumavy je stále podnětné, čistě abychom se z něj poučili. Ovšem tříhodinový film, jenž variaci na stejný příběh prostě jen odvypráví „správně“, toho vlastně moc nenabízí. Absence totalitní propagandy je hezká věc, ale když ji nenahrazuje nic než tuctový příběh, zůstává jen neškodná nuda. Po zhlédnutí zůstáváme stejní, jací jsme byli před prvním dílem, nevíme nic nového a nemáme důvod smýšlet jinak.

A přitom je Král Šumavy typem díla, u nějž by se zdálo, že právě něco takového by bylo jeho cílem. Příběh je ale vystavěný tím nejočekávatelnějším možným způsobem, který nejenže nenabízí ideologický konflikt, ale ani žádný jiný. Hrdina převádí lidi, protože to je správné. Hodní lidé mu pomáhají, zlí mu škodí. Děkujeme Josefu Hasilovi, byl to frajer! A to je všechno.

Česká televize ukrývá jeden ze svých nejlepších dokumentárně vzdělávacích pořadů jen na webu a nevysílá ho celoplošně. Osmidílná Kronika orgasmu o dějinách sexuologie v Československu bude bavit mladší i starší publikum.