The Last of Us je kandidátem na seriál roku. Jde o ideální adaptaci a chytlavou encyklopedii zombie hororu

Joel žije ve světě, který již dvacet let sužuje zdrcující zombie pandemie, v jejímž důsledku se společnost rozpadla na přežívající skupinky divochů a pozůstatky systému s fašistickými aspekty. V prvních dnech apokalypsy přišel o dceru, což ho přivedlo k životu pašeráka neohlížejícího se na nikoho a na nic. Na jednu stranu rezignoval, na druhou dokáže pro přežití udělat takřka cokoli. Jeho svědomí se probudí až ve chvíli, kdy se pod jeho ochranu dostává čtrnáctiletá Ellie, jejíž krev možná obsahuje lék na zákeřnou nemoc. Dojde Joel vykoupení? A jak bude vlastně vypadat?

The Last of Us je hrou stejně úspěšnou jako podnětnou. Možná až kontroverzní. Studio Naughty Dog ji uvedlo v době, kdy vrcholila tendence legitimizovat herní platformu prostřednictvím filmové estetiky. Stejně jako kinematografie o sto let dřív i videohry se snažily (a některé stále snaží) dosáhnout společenské prestiže evokací kvalit jiných zavedených forem. Pro filmy to vždy byla literatura, malířství a divadlo, pro počítačové hry šlo právě o film.

Teoretici vždy proti tomuto postupu protestovali a naváděli k tomu, aby médium rozvíjelo sobě vlastní kvality namísto snahy imitovat díla vyjadřující se jiným jazykem. V komerční praxi ale tvůrci i jejich mecenáši chtějí dosáhnout uznání tak rychle a jednoduše, jak je to možné. Dnes už se počítačové hry přes tuto fázi zčásti přenesly. Dostaly se do bodu, kdy je jejich společenské postavení dost silné na to, aby se o jejich potenciálu nepochybovalo a o zodpovězení otázky „Je to umění?“ se přestalo usilovat. Což je nakonec jediný způsob, jímž lze statusu umění autenticky dosáhnout.

The Last of Us je nejslavnější dítě legitimizační éry a jako takové podnítilo mnoho debat, a to nadšených, rozhořčených i nerozhodných. Aktivní hratelnost ustupuje ve prospěch dlouhých cinematických scén, sportovní aspekt je takřka nepřítomný ve jménu rozvíjení narativu a zážitek tedy téměř lineární. Mnozí si tento přístup zamilovali a považují svůj čas strávený s Joellem a Ellie za jeden z nejsilnějších herních zážitků. Nespokojenci však vždy protestovali, že se cítí, jako by jen drželi šipku vpřed a před jejich očima se přehrál dlouhý film. Je tohle vůbec videohra?

Kritika se snesla i na často řešený problém počítačových her nazývaný ludonarativní disonance. Příběh vypráví o hrůze násilí, ale samotná gameplay je založená na tom, jak zábavné je likvidovat stovky nepřátel. Druhý díl vydaný v roce 2020 se s tímto prvkem pokoušel aktivně pracovat. Zranění nepřátelé křičí a sténají, sbíhají se k nim jejich přátelé a vykřikují jejich jména, nad mrtvolami nešťastně vyjí osamocení psi padlých. Vývojáři na jednu stranu chtějí vyvolat empatii a pochyby s až masochistickým odhodláním, ale zároveň stále neumožňují vyhnout se zabíjení. Diskuze nad tímto principem stále trvá. A vzhledem k tomu, že agrese je ještě pevnější a častější součástí mainstreamových her než audiovize, bude trvat jistě dlouho.

Adaptovat The Last of Us tímto způsobem tedy dává smysl, protože sama hra jako by se snažila být víc seriálem než interaktivním zážitkem. Podobné pokusy notoricky selhávají, protože se filmaři soustředí na narativní aspekt a nedokážou zachytit atmosféru hraní, tento problém ale u The Last of Us z výše uvedené příčiny zdánlivě snadno odpadá. Stejně tak se ale mohlo stát, že relativně neobjevný námět zombie apokalypsy a osamělé pouti za záchranou ožije prostřednictvím interakce víc, než jsme tušili, a že bez možnosti „držet šipku kupředu“ nezbývá nic víc než hromada klišé.

Zombie žánr je přece jenom vyždímaný do poslední kapky. Po mnoha desítkách filmů, řadě herních sérií a neuvěřitelných jedenácti řadách seriálu Živí mrtví vysílaného od roku 2010 už není zápletka, která by v tomto subžánru zůstala neodvyprávěná. Tvůrci Neil Druckmann a Craig Mazin (který stál už za úspěšným Černobylem) se tedy blížili katastrofě. Měli totiž nevyhnutelně zjistit, že síla videohry The Last of Us spočívá ve zrození se přesně ve chvíli, kdy svět takové dílo potřeboval, aby se o něm mohl dohadovat a přemýšlet o tom, čím videohry mohou být. Jenže to se nestalo.

Devět epizod v rozsahu 46 až 81 minut je v mnoha ohledech ideálních. Celková stopáž je takřka stejná jako průměrná doba trvání hry, tvůrci tedy nebyli nucení krátit ani rozmělňovat. Příběh i nálada proto vycházejí z originálu natolik, aby v něm byli hráči a hráčky jako doma, přesto nedochází k otrockému kopírování aspektů hry a zbývá co objevovat. Pokud hledáte funkční kompromis v přístupu k adaptacím, aby byli uspokojení fanoušci předlohy, ale výsledek nepůsobil jako umělecká rezignace a mrtvolní spotřební produkt, máme tu výtvor, který bude nástupcům sloužit jako vzor.

Tvůrci ví, že i kdybychom neznali předlohu, viděli jsme dost zombie hororů. Vyprávění se tedy nepokouší hnát za originalitou. Ve většině případů sledujeme, jak se před námi odvíjí příběh, jehož tragický konec očekáváme a jehož předvídání je součástí zážitku. Vyprávění je také překvapivě epizodické, tvůrci se nepokusili setřást princip videoherních levelů, což je jen dobře. Každá epizoda přináší trochu jiné prostředí a morální výzvu – bloudění troskami města, westernový díl, zážitek v romerovském supermarketu, lese či v domácím bunkru. Seriál tak netrpí stereotypy a snad kromě posledních dvou dílů mu nepadá řetěz.

Úžasná herecká chemie mezi Bellou Ramsey a Pedrem Pascalem (oba se proslavili ve Hře o trůny, kde ale nesdíleli scény) zaručuje, že se o jejich postavy zajímáme. Silnou stránkou tvůrců je schopnost vystavět situace, jež demonstrují povahu a vývoj postav pomocí činů. Oproti tomu slabší jsou v dialozích, které znějí poněkud divadelně. Čtrnáctiletá dívka vyrůstající jako sirotek pod dohledem fašistického systému umí až podezřele jasně vyjadřovat své vnitřní pocity. Hrdinové ale naštěstí častěji konají, než mluví.

Seriál skvěle využívá možností svého média. Nebojí se opouštět úhel pohledu Joela, na nějž byl první díl hry takřka bezvýhradně vázaný. Od protagonisty se vzdalujeme i na desítky minut a třetí epizoda, jež bude jistě pro mnohé vrcholem celého vyprávění, je vlastně samostatným příběhem uvnitř příběhu. Sledujeme dvacet let života dvojice vedlejších postav vedoucí ke zdrcující a zároveň krásně smutné katarzi. Jediná chyba je, že přichází příliš brzy.

I když opouštíme Joela mnohem víc, než jsme mohli během hry, každá zastávka na cestě se stále pevně vztahuje k závěrečnému děsivému morálnímu rozhodnutí, které učiní. Ať už jde o lekce, které dostává sám, nebo když poznáváme principy tvorby i ztráty hodnot v tomto světě. Každý dějový prvek je dílkem skládačky, která v posledních minutách zapadne do sebe. Publikum neznalé předlohy bude jistě stále v šoku, při druhém zhlédnutí jde ale o antickou tragédii, během níž se pomalu naplňuje nekompromisní věštba.

Joel a Ellie obývají velký, dýchající svět, který by mohl existoval i mimo ně. Pomáhá samozřejmě špičkové řemeslné ošetření, přičemž je stále snadnější vytvořit obrazy velkého světa pro audiovizi než pro hru. Akce je v seriálu samozřejmě méně, právě odtud se bere čas na opouštění hrdinů. Každé násilí má kontext a smrt i zdánlivě anonymní postavy může ústřední dvojici dostihnout třeba o několik epizod později.

Je to trochu paradox, protože předloha se vyznačuje svou experimentální povahou a testováním hranic média. Seriál nepřichází s ničím novým, vypravěčsky, technicky ani stylisticky, ale svou bohatou znalostí zombie subžánru funguje jako jeho povedená encyklopedie. V tomto ranku dosahuje maximální vytříbenosti a k ničemu lepšímu nemohlo dojít.

Devítidílný seriál The Last of Us, jenž je dostupný na HBO Max, vychází ze slavné stejnojmenné videohry. Povyšuje žánr postapokalyptického zombie hororu z pouhé akční vyvražďovačky na psychologické drama. Obsazení ani celkové provedení nemohlo být lepší.