Recenze: The Last of Us Part II - odvážná tvůrčí vize, kterou není snadné docenit

Jde u jednu z těch her, kde bych vám toho chtěl tolik říct a zároveň nemůžu. V rámci příběhu se proto pustím jen do velmi chatrného "od konce předchozí hry pár let uteklo a Ellie čeká ta nejtěžší výzva v jejím životě". A podobně opatrně budu muset našlapovat i okolo všeho ostatního, protože prvek překvapení je přirozeně pro hráče důležitý a současně s sebou nese nevděčnou tíži, že právě klíčová rozhodnutí je třeba podrobně probrat.

A nemyslím tím v reklamách již propálené LGBT téma, jež sice hraje v příběhu svou nepřehlédnutelnou roli, ale určitě není stěžejní pro pocity, jaké bude divák během hraní zažívat. A věřte mi, bude jich zatraceně hodně.

Kde začít. Pravděpodobně mechanismy, které se od minule moc nezměnily. Hráč má sice k dispozici pár nových vychytávek, ale vesměs jde o drobné vylepšení originálu, na čemž není absolutně nic špatného. Původní hra disponovala naprosto skvělým gameplayem a není proto důvod, aby druhý díl na ověřených postupech něco výrazně měnil. Změnila se nicméně lehce dynamika, neboť mnohé pasáže nabízí (po vzoru Uncharted 4) otevřenější lokace, kdy si hráč může vybrat, zda zvolí razantní centu přes mrtvoly, nebo se raději proplazí okolo nepřátel trávou. Obojí má svá pro a proti. Šikovný tichošlápek sice neutrží tolik šrámů, ale potřebné ingredience pro crafting (a vývoj osobnosti) se lépe vyzobávají, když už okolo nejsou nepřátelé.

Nepřátelé jsou vůbec kapitola sama pro sebe. A nemyslím tím zmutované zrůdy, které jsou sice nepříjemné, ale skutečné nebezpečí tentokrát pramení hlavně z lidského elementu. V Naughty Dog jdou navíc ve vykreslení nepřátel tak daleko, že je nelze vnímat jako pouhé maso na porážku. Nepřátelé reagují, tvoří formace a každý (a tím myslím naprosto každý) má jméno. Když tedy někoho zabijete a najde ho některý z jeho kumpánů, máte problém. Podobně zákeřné umí být i prostředí. Stačí špatně došlápnout a okamžitě na sebe upozorníte. I zdánlivá drobnost se díky tomu může snadno změnit ve výzvu. Naštěstí ale ne frustrující.

Ruku do ohně bych za to nedal, oproti minulému dílu se ale jeví systém automatického ukládání o něco přívětivější. Pokud tedy složitě a potichoučku vybíjíte nějakou lokaci a pak vás poslední přeživší nepříjemně překvapí, neznamená to nutně start od začátku. Hrál jsem ale na průměrnou úroveň obtížnosti, to je třeba brát v potaz. Také mě překvapilo, o kolik je tentokrát jednodušší systém odměn. Jsem hračička, který každou úroveň maximálně proleze, takže obvykle získám i na první jetí dost bodů, abych si mohl odemknout speciální bonusy v menu. Tentokrát mi pouhé jedno zahrání stačilo na to, abych si s přehledem otevřel úplně všechny (a ještě mi pořádná porce bodů zůstala). Ale dost možná ještě nějaké při startu hry přibudou.

Prezentace je bez přehánění fenomenální. Co si ale budeme povídat, snad nikdo ani nepochyboval, že by v Naughty Dog naservírovali hráčům něco menšího. Přesto znovu studio udivuje tím, kolik dokáže z konzole na konci jejího cyklu vytáhnout. Na The Last of Us Part II je, navzdory tomu, jaký svět vykresluje, radost hledět. Každá lokace je vypiplaná do nejmenšího detailu, celá hra je skvěle odladěná a opět nechybí hned několik vizuálních dech beroucích momentů, stojících za opakované hraní.

Pokud tedy hráč přistoupí na hru, jakou mu režisér / scenárista hry Neil Druckmann spolu se svým týmem připravil. A tady bude hra štěpit. Bude budit vášnivé diskuze, někoho třeba i odradí od hraní. Part II totiž přichází s něčím vpravdě netypickým a to popřením klasické dehumanizace protivníků (což už jsem naznačil jmény, ale autoři zašli ještě mnohem, mnohem dál).

Jednička nám představila dvojici hrdinů, jež jsme si zamilovali. Byli navzdory pixelovému základu maximálně uvěřitelní a lidští. Pořád se ale pohybovali v herním prostředí a to má svá pravidla. V tom skutečném na vás zkrátka za každým rohem nevyskakují desítky nepřátel, které chladnokrevně popravíte. A to je v pořádku, jsme ve světě videoher. První The Last of Us v tomto směru našlo v podstatě ideální balanc mezi filmovými a herními principy.

Druhý díl je podobně zahuštěný, ale práci s nepřítelem posouvá na novou úroveň. Otáčí mincí, připomíná důsledky našich jednání. V průběhu se proto uchýlí ke kroku, který vlastně popírá to, co dělá hru hrou a na dobrých deset hodin jde náhle o jiný produkt. Objektivně ne horší. Ale rozhodně ne takový, jaký si fanoušek předchozího dílu šel koupit a je otázkou, jak moc dobře ho hráči přijmou. Je třeba smeknout před Druckmannem, že je ochoten nechat svůj vlastní (a bezpochyby těžce vydřený) fenomén postoupit takové zkoušce. Milovník jedničky, který má k Ellie a Joelovi hluboký vztah (což po jedničce není těžké), bude některé pasáže zkousávat těžko. Miska vah sympatií je totiž pevně nastavená a minimálně u mě se - navzdory obrovské snaze tvůrců - nepohnula v rámci nové klíčové postavy ani o milimetr.

Tohle škobrtnutí mě osobně trochu mrzí. Začátek je dost možná nejsilnější, jaký ve hře pamatuji. Následuje přesně to, pro co jsme si jedničku zamilovali. A pak se přehodí výhybka až na příliš dlouho. Později hra naštěstí znovu najde potřebný směr a dojme (nebudu lhát, na konci hry mi po tváři stekla poctivá slza), ale hořká pachuť z toho, jak jsem se do finále dopracoval, za jakou cenu a hlavně jakými cestičkami, ve mě zůstala.

Ale nechápejte mě špatně. The Last of Us Part II je (podobně jako její předchůdce) nezapomenutelný titul, který jednoznačně bude patřit k nejvýznamnějším hrám současné generace konzolí. Má fantastickou prezentaci, skvělé herecké výkony, propracovaný storytelling i ohromné množství silných momentů. Jen ta ambiciózní vsuvka mé nadšení tlumí. Má svůj smysl, o tom žádná. Ale nemohu se zbavit pocitu, že mohla být výrazně kratší (a ten zbytek třeba jako zajímavý doplněk formou pozdějšího DLC). Ale jsem si vědom i vlastního pochybení, kdy mi zkrátka jen hra dala něco jiného, než bych od ní chtěl. A nemám sebemenší problém ctít autorskou vizí.

Doporučil bych The Last of Us Part II milovníkům jedničky? Rozhodně. Tohle je kousek, který nechcete v žádném případě minout. Jen myslete na to, že vám nejspíš zlomí srdce. V rámci autorské vize se totiž nebojí radikálních řezů a to je něco, na co stále ještě nejsme v rámci videoherní produkce moc zvyklí. A pokud se, na rozdíl ode mě, naladíte i na tu několikahodinovou změnu směru, můžete si s klidem výsledné hodnocení zaokrouhlit na 100%.

Hodnocení: 85%

P.S. Soundtrack je i tentokrát skvělý a stojí za samotný poslech.

P.P.S. Hodně se namluvilo o brutalitě, ale to nemůže hráče předchozího titulu překvapit. U dvojky je "šokující" spíše syrovost a ta vždy slouží hlavně pro potřeby vyprávění, případně pro reálnější vykreslení bezútěšné situace.