Seriál Willow: Příběh pro děti, exploatace lidí s hendikepem, nebo zábavné spičkování týmu hrdinů a hrdinek?

Originální snímek z osmdesátých let nabízí fantaskní dobrodružství, v němž nepravděpodobný hrdina z trpasličího rodu Nelwynů zachraňuje vyvolené dítě před temnými silami a zlou královnou. Seriál vrací do hry protagonistu Willowa v podání Warwicka Davise a odehrává se přibližně po dvaceti letech, kdy se zlo opět probíjí do světa obývaného draky, trolly a dalšími bytostmi. Potěšující je zejména vizuální pojetí, které se příliš neutápí v digitálních efektech a aplikuje i tradiční praktické triky.

Oproti Prstenům moci a Rodu draka dostáváme spíše dětský příběh plný klasické pohádkové mytologie. To se týká i jednoduché zápletky, kdy nová skupina různorodých postav pod vedením Willowa zahajuje po vzoru filmu nebezpečnou výpravu do odlehlé části světa. Pozoruhodný svět zatím tvůrci moc nerozšířili, soustředí se na budování vztahů mezi aktéry, kteří reprezentují i LGBTQ+ komunitu. První tři díly zatím přinesly hlavně nostalgický výtažek z originálu, za nímž kulhají jako dílo méně zábavné, kouzelné i vynalézavé.

Seriál Willow navazuje na film z roku 1988 a nutno uznat, že vypadá, jako by se za těch čtyřiatřicet let vůbec nic nezměnilo, bohužel. Co může působit jako pocta žánrovce včetně užívání zmiňovaných tradičních praktických triků, působí v tematické a ideologické rovině jako dílo, které naprosto zaspalo dobu. Stalo se jaksi zvykem, že poslední dobou vytvářejí fantasy žánr především lidé bez fantazie, kteří umí především dobře opisovat od sebe navzájem. A to je zatraceně málo.

Willow byste proto mohli zaměnit s libovolným mainstreamovým fantasy seriálem, protože má naprosto všechno, co Hry o trůny, Rody draka, Pánové prstenů, Kola času apod. Příběh vychází z typicky maskulinního narativu, kdy se skupina bytostí (lidí i mytologických bytostí, co už v našem povědomí zdomácněly) vydává na dobrodružnou cestu do neznáma, protože je zapotřebí zachránit svět (rozuměj bojovat, to je podstatné) před nějakým hrozivým nepřítelem, kterému jde z nějakého nepochopitelného důvodu především o porobení či vyhlazení lidstva. Fantasy žánr je tak stále více popkulturní baštou antropocentrismu.

Stejně tak se mu daří stále víc exploatovat lidi s různými typy hendikepů. Je fajn, že díky seriálu Willow získalo práci několik lidí malého vzrůstu, ale stále se podílí na jejich exotizaci tím, když je běžně nezobrazuje v jiných žánrech než v těch, kde představují trpaslíky a skřítky. Skoro jako bychom tím říkali, že zatímco tady jsou roztomilí, ve více realistických dílech by nám nějak překáželi, případně by bylo zapotřebí vysvětlit autorský záměr, proč se tam nacházejí.

V dnešní době už je vcelku jedno, kolik žen se takové dobrodružné výpravy za záchranou světa zúčastní a jestli je největším zlotřilcem žena, nebo muž. Na určité pozitivní kvóty pro ženské hrdinky už jsme si totiž zvykli a staly se téměř pravidlem. Ale ten báječný fantasy žánr jako by znal zase jenom muže a ženy, nic jiného. A že jsou tady možná dvě lesby (zatím o nich ani nevíme, jestli jsou do sebe zamilované, všeho všudy padla jedna pusa), jak zmínil kolega Jakub Vopelka? Kdo by tomu už dnes tleskal jako velké inovaci?

Takže se nejspíš zase budeme dívat jenom na to, jak se mezi sebou řežou hlava nehlava, život neživot síly dobra a zla, jak někdo magii najde, zase ji ztratí nebo co za ni všechno platí. Můžeme hlavně doufat, že jedna z hlavních hrdinek nebude ve všech osmi dílech pobíhat v zeleném strojově pleteném svetříku, který nejspíš koupila v Zaře nebo u Gucciho. Na to, jak se za těch 34 let společnost posunula a proměnila, je tenhle svetřík snad jediným prvkem pokroku technologií, nikoli však však progresivity myšlenky.

Nicméně jestli vás baví to všechno, co jste už tisíckrát viděli, budete spokojení*é. Můžete u něj klidně cvičit nebo štupovat ponožky.

Film Willow nepatří mezi nejlepší osmdesátkové fantasy a seriál také rozhodně není ideální. Jenže mezi současnými fantasy seriály natočenými po neslavném konci Hry o trůny není moc kde brát. Zaklínač dělá nad skvělými Sapkowského povídkami nadbytečné a bizarní dějové piruety, Prsteny moci se nás sice snaží ohromit vypiplanými obrazy, ale jejich scénář jako by psala tlupa skřetů po ráně do hlavy Durinovým kladivem.

Seriálový Willow na to jde v zásadě chytře. Na rozdíl od Hry o trůny a dalších seriálů, které se snaží „vylepšovat“ epickou fantasy množstvím dějových linií, brutálními zvraty a reálpolitikou, jdou tvůrci zpátky ke kořenům a staví na tom, co je základem klasických příběhů tohohle žánru. Je to výprava skupiny postav napříč celým fantastickým světem, na jejímž konci je čeká střetnutí se zlou, nadpřirozeně mocnou bytostí, která celý svět ohrožuje.

Dokonce i družina, kterou tvůrci na výpravu vysílají, je v zásadě naprosto v pořádku. Tedy, je to spíš parta jako z nějaké komedie a její členové a členky tráví hodně času tím, že se navzájem vtipně shazují. Ale nějaká dynamika mezi nimi funguje a většinou je docela zábavné s nimi trávit čas.

Co ale Willow, soudě podle prvních tří epizod, moc nezvládá, je propracovat onen fantastický svět, kterým parta putuje. Právě objevování fantastického prostředí, jeho historie a propracovaných vztahů mezi různými životními formami, které tu najdeme, bývá na epické fantasy to nejkouzelnější – a také to nejepičtější. U Willow to zatím vypadá, že scenáristé dávají do kupy road movie, do které prostě nacpou cokoli, co jim přijde pod ruku, ať jsou to zombie, krysodlaci nebo dvě sekernice v kovbojských oblecích.

V dalších epizodách tedy půjde hlavně o to, aby se tvůrcům celý příběh neroztekl pod rukama. Možná pak bude Willow schopný konkurovat zatím nejlepšímu fantasy seriálu, který po Hře o trůny vznikl a který shodou okolností také vychází z osmdesátkové předlohy – loutkovému Temnému krystalu: Věku vzdoru.

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.