Rod draka v poločase napravil reputaci Hry o trůny a vzbuzuje naději. Velkou výhrou je komplikovaná postava Matta Smithe

Nejdůležitější otázka publika byla jistě: Zvládne HBO překrýt pachuť postmartinovské Hry o trůny? Tedy směřování seriálu po čtvrté sérii, kdy se autor předlohy G. R. R. Martin od projektu distancoval, protože tvůrci krok za krokem opouštěli ducha jeho hyperrealistického, procedurálního a kritického pohledu na fantasy žánr. Hra o trůny se postupně stala právě tím, proti čemu se knižní Píseň ledu a ohně vymezuje, tedy přihlouplou podívanou s plochými a nezničitelnými postavami, jejichž chování nedává sebemenší smysl.

A odpověď zní: Ano! Tedy alespoň „ano ve většině důležitých aspektů“. Rod draka nemůže z principu komerčního audiovizuálního díla reprodukovat Martinovu obsesi jít v logice fikčního světa do co největšího detailu. V mnoha ohledech tento přístup neunese ani románové médium, proto se knižní série asi nikdy nedočká konce. Pro televizi je ale nutné krátit a kondenzovat ještě víc. A otázkou je, zda to scenáristé zvládnou se ctí, nebo ne.

Během pěti epizod stihli předvést několik scén, během nichž se zjevně jede víc na efekt než na logiku či konzistenci. Královský dvůr například postrádá uvěřitelný protokol, což je tím patrnější, že můžeme vedle Rodu draka sledovat upjatý cirkus skutečné britské monarchie a vidět, že království Targaryenů oproti tomu následuje zvyky pohádkových říší. Lidé různého postavení tu na sebe mohou bezostyšně halekat v hodovní síni a následnice trůnu se chová jako umanutá malá holka, která si myslí, že upevní své nástupnictví, když se bude izolovat od svého otce a na veřejnosti s ním vstupovat do šarvátek.

Nic z toho bychom samozřejmě nenašli v předloze Oheň a krev. Přesto se ale Martin tentokrát účastnil celého procesu vývoje a předložený výsledek podporuje. Na rozdíl od pozdních dílů Hry o trůny tu totiž nesmysly tolik nebijí tolik do očí. U umění platí obecně: Není to chyba, dokud na to někdo neukáže prstem. A nedostatky Rodu draka jsou zatím celkem úspěšně vyvážené jeho klady.

Předně proto, že si seriál zatím celkem úspěšně určil, kdy od něj očekávat důraz na detail, a kdy máme naopak přimhouřit oči. Problém Hry o trůny spočíval v tom, že seriál ze začátku vyzval diváky a divačky, aby ho vystavovali mnohem většímu kritickému myšlení, aniž by tuto úroveň dokázal udržet po celých deset let. Rod draka se od počátku rozehrává jako shakespearovská tragédie (termín používaný samotnými tvůrci), jež je na konkrétních místech zveličená a zjednodušená pro zvýšení dramatického zážitku.

Další velký strach spočíval v podstatě předlohy, tedy kroniky záměrně stroze popisující historii zhruba dvou desítek let občanské války. Oheň a krev čteme, abychom se seznámili s tancem draků jako takovým, kdežto v seriálu potřebujeme lidské měřítko – postavy s propracovanými konflikty a dějovými oblouky.

Tady tvůrci zatím uspěli napůl. Seriál rozhodně trpí tím, že vzhledem k častým časovým skokům chybíme u mnoha důležitých událostí, které musí vždy někdo převyprávět. A co hůř, vývoj postav postrádá kontinuitu. I zde buď důležité zlomy promeškáme, nebo musíme přijímat, že se postavy někdy na celé roky přepínají do úsporného módu a nevyvíjejí se, dokud je opět nesledujeme.

Rod draka ale těží ze skvělého castingu důležitých rolí. Paddy Considine je v roli skomírajícího krále Viseryse úžasný a postavě, jež byla v předloze jen neschopným slabochem, dodává vrstvu smutné snaživosti a dobře míněné naivity. Přestože právě Viserys patří k postavám, jež se nechovají způsobem, jaký by dával smysl u realistického (i kdyby neschopného) panovníka, silný herecký výkon soustředěný do konkrétních emocionálních scén dělá z původní okrajové figury jednu z ústředních.

To ale není nic proti jackpotu, jaký tvůrci vyhráli s Mattem Smithem, jenž vlastnoručně zaháčkoval miliony fanynek svým spratkovským charismatem. Nezvedený princ Daemon je arogantní, manipulativní, násilný, nevypočitatelný, ale také nesmírně šarmantní, sexy a pod povrchem jistě citlivý a zranitelný jako bezbranné koťátko. Dobrá žena by ho jistě dokázala napravit!

Seriál se setkal i s kritikou za využívání tohoto klišé, tak nebezpečného v realitě (nemluvě o Daemonově sexuálním vztahu s vlastní neteří). Jenže co naplat – tento archetyp je nesmírně vděčný, skoro jako by si říkal o stovky, spíš tisíce fan fiction příběhů o vzrušujícím milostném vztahu s nebezpečným antihrdinou, jež následně vznikly.

Nutno však podotknout, že vztah k fikci není založený na přímočarém napodobování. Stejně jako můžeme sledovat tradičně maskulinní stereotypy jako násilí v akčních filmech, aniž bychom se pak v ulicích mlátili s cizinci, můžeme ve zdraví přečkat i „ženská“ narativní klišé jako rozvíjení vztahů s násilnickými sexy strýčky.

Ještě před nějakými patnácti lety, v éře Twilightu, bylo typické „chránit“ konzumentky popkultury před jejich vlastními fantaziemi, jako by nebyly schopné je samy identifikovat. Nyní jsme o kus dál a můžeme říct, žesmíme kritizovat postavu, jakou je Daemon Targaryen, a předně práci tvůrců a marketérů s ní. A to aniž bychom lámali rukama nad tím, že musí nevyhnutelně vehnat iracionálně jednající divačky do rukou stejně toxických mužů. Ony divačky totiž ve většině případů velmi dobře vědí, o jakou absurditu se jedná, jejich fantazie jim přijde v jádru stejně úsměvná jako Rambo nebo Transformers a zkrátka se dobře baví.

Zdá se navíc, že tvůrci mají v plánu stupňovat Daemonovu brutalitu, aby jeho původní zdánlivá dvousečnost postupně mizela a publikum si uvědomilo, že jeho šarmu nemělo nikdy propadnout. Jeho chování v páté epizodě už přesahuje únosnou mez pro mnoho z jeho dosavadních příznivců. Pokud bude tento trend pokračovat, může být výsledný emocionální dopad v nejlepším slova smyslu zdrcující.

V poločase Rodu draka jsme tedy na dobré cestě – o kus nadějnější, než se zdálo po poněkud suchém prvním dílu. I přes trvající zádrhely v plynulosti vyprávění a prostoru pro velké množství postav se podařilo najít několik záchytných bodů. HBO sice zatím se svým prequelem uspělo o trochu méně než Amazon s Prsteny moci, rozhodně se ale podařilo vytáhnout značku z bahna. Víc si schovejme na konec série, pokračování tedy za dalších pět týdnů.

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.