Big Brother v USA stále žije. Pradědeček reality TV ale není takový, jak si ho pamatujete, a má i po čtvrtstoletí co říct

Ano, Big Brother ve Spojených státech pořád existuje! (A několik dalších mutací se vysílá různě po světě.) Aktuální série s číslem 24 se do televize vrátila zrovna minulý týden.

V Česku máme s Big Brotherem a jeho původem maďarskou kopií VyVolení jen matnou a již časově vzdálenou zkušenost. Značka u nás nezanechala nejlepší dojem a veřejnost ji dnes nejčastěji vnímá jako nejhorší ze všech hrozných druhů televizní zábavy. To si možná zaslouží tuzemská snaha o replikaci fenoménu, ale ne originál.

Pokud někdo zapomněl, Big Brother sleduje skupinku zhruba šestnácti lidí, která je uzavřená do velkého domu, kde je izolovaná od světa a tráví zde až sto dnů pod neustálým dohledem kamer. Diváci mohou své oblíbence i padouchy velkou část tohoto času sledovat živě přes internet nebo se mohou spoléhat na standardní televizní epizody, vysílané třikrát týdně.

Je zásadní, a právě na tom ztroskotaly české mutace, že průběh soutěže ovlivňují výhradně sami hráči, nikoli divácká hlasování. Nejde tedy o soutěž popularity, ale o boj o pozice uvnitř neprodyšně uzavřeného systému. Publikum může občas hlasovat o nějaké výhodě pro svého oblíbence, produkce se však bojí tímto způsobem dávat příliš jasně najevo, koho mají lidé u obrazovek rádi, protože takový člověk se zpravidla rychle stává terčem příštího vyřazování.

I o konečném vítězi rozhodují hráčky a hráči. Ti vyřazení během druhé poloviny hry, kteří se nevrací domů, ale jsou po vzoru soudní poroty izolovaní v příjemném hotelu bez přítomnosti kamer. Komunikovat mohou nadále jen se sebou navzájem.

Big Brother tedy není o nekonečném válení podnapilých modelů a modelek, kteří se obden utkají v nějaké karnevalové soutěži, jak bychom si mohli myslet na základě české verze. Jde o hru založenou na co nejrychlejším vytvoření komplexní sítě vztahů, která člověku umožní přežít až do finálové trojice a předstoupit před porotu. Úkolem každého soutěžícího je udržet se ve hře způsobem, který vyřazení hráči označí za hodný výhry.

Jde o komplikovaný hypersocializační proces, do nějž v pravidelném rytmu vstupují soutěže, jejichž vítězi se těší z určitých privilegií, ale také povinností. O dvojici nominované na vyřazení rozhoduje vítěz boje o titul „head of household“. Nejúspěšnější v další hře má právo jednoho nominovaného vetovat, načež musí head of household jmenovat náhradu. Mezi oběma soutěžemi a následným hlasováním jsou alespoň dva dny času na komunikaci, dohady a pletichy.

Big Brother je velmi pomalá hra, kde je daný bezprecedentní prostor čisté schopnosti komunikace. A manipulace. Protože o vítězi nerozhoduje porota ani publikum vedené produkčním střihem, Big Brother si zachovává celkem velkou integritu. Produkce má jistě své favority, jimž dává větší prostor v epizodách, a možná jejich směrem maličko ohýbá průběh hry. Není ale možné dění zcela ovládnout.

Když si k tomu připočítáme, že diváci a divačky mohou sledovat „feedy“ skoro 24 hodin denně (přidělení reportéři specializovaných médií podávají denní reporty), máme tu zcela bezprecedentní experiment, který ani po skoro pětadvaceti letech nemá mnoho srovnání.

I proto je Big Brother spojený s mnoha kontroverzemi ohledně výroků a chování soutěžících. Produkce totiž na rozdíl od běžných show nemá možnost nevhodné části prostě přehlédnout. Bohužel tedy můžeme takřka každý rok vidět i to nejhorší z lidského chování. Ve čtyřiadvacáté řadě už celá vila stihla propadnout jakési davové psychóze, že jedna ze soutěžících je manipulativní a namyšlená mrcha, přestože neudělala nic, co by takové reakce mohlo vyvolat. Lidé vedou dlouhé dialogy o tom, jak je třeba zbavit se jí takřka pro dobro lidstva, zatímco nebohá Taylor chodí nechápavě od člověka k člověku a snaží se přijít na to, co vlastně udělala špatně.

Pokud se ale bavíme o potenciálu reality TV jako otisku reality, Big Brother je právě proto nejlepším kandidátem na důsledné studie. Produkce může leštit vysílané epizody, pokud se ale člověk rozhodne sledovat sezónu opravdu důsledně, občas nahlédnout do feedů nebo si alespoň poslechnout nějaký fanouškovský report, má dost materiálu udělat si neovlivněný názor.

U každé reality TV platí, že samotný televizní produkt funguje opravdu dobře až v kontextu komunity, u Big Brothera to ale platí víc než jinde. Dění ve vile, z nějž jde poskládat víc než 24 hodin záznamu denně, nemůže nikdy nabrat konkrétní tvar a diskuze o něm se nemůže opřít o kanonických 40 minut týdně jako v případě Survivora. Jde tedy o nekonečnou debatu, hledání důkazů a indicií, z nichž většina zřejmě zůstává přehlédnutá. To vše je nejlepší ve skupině.

Jde pořád o „hru“, kde etika a morálka fungují jinak než ve skutečné společnosti – manipulace a lhaní jsou přijatelné herní mechanismy. Manipuluj ale pořádně a bez ponižování poražených – nezapomeň, že to oni ti nakonec musí dát hlasy! Nejde tedy dojít k závěru, že „špatné“ chování soutěžících jde přeložit jedna ku jedné a soudit podle stejných měřítek, jako bychom soutěžili naše přátele.

Mnohem podnětnější jsou méně vědomá rozhodnutí – poslední roky se například hodně sleduje interakce hráčů různých etnických skupin. Statistiky hovoří jasně – je běžné, že v půlce pobytu už ve vile zůstávají většinou jen bílí heterosexuálové. Nejde přitom takřka nikdy o vědomý rasismus či homofobii, ale o samovolný proces, kdy skupina lidí, která se zatím nezná, instinktivně vyřazuje ty členy, kteří se jako první něčím odlišují. Na základě toho se dá vést dlouhá debata o tom, jak se podobné tendence projevují ve společnosti.

Stanice CBS se předloni rozhodla, že ve všech svých reality TV pořadech bude obsazovat alespoň polovinu soutěžících, kteří nebudou bílé barvy pleti. Minulý ročník Big Brothera to vyvolalo velké haló, protože tito hráči tentokrát zcela vědomě udělali totéž, čemu byli doposud vystavovaní jejich předchůdci – v polovině hry nezbyl ve vile jediný běloch. Jistě není třeba popisovat poprask, který to v médiích vyvolalo. Nepřekvapí ani, o kolik těžší mají pobyt asertivní ženy oproti asertivním mužům, potvrzuje se i spousta dalších společenských nešvarů.

Takto popisováno to zní hodně vážně. A někteří si skutečně stěžují, že s Big Brotherem už poslední roky není „sranda“. Všichni soutěžící jsou moc soustředění na výhru, vše se děje ve jménu taktiky. Přesto platí, že jde pořád o show obalenou v rozdováděném a přitroublém hávu, jak se na trashy reality show sluší. Producenti nevynechají jedinou příležitost vymyslet nějakou stupidní soutěž nebo přimět soutěžící plánovat své zrady převlečení za kukuřičný klas.

Kumunita nejvěrnějších a nejdůslednějších fanoušků a fanynek si sama ze sebe ráda dělá legraci, že tolik času věnují pořadu, jehož moderátorka Julie Chen zvládá stěží během konverzace zapojovat mimické svaly. Big Brother je svérázný fenomén, který je velmi vyčerpávající, pokud mu chcete věnovat pozornost, ale přesto se ani po čtvrtstoletí nevyčerpal. Své publikum baví, štve, emocionálně zasahuje a otravuje. Je to skutečný svět ve světě.

Nová česká komedie Kdyby radši hořelo vypráví o malé vesnici a místních hasičích, které pálí konspirační teorie a strach z uprchlíků. Na FAMU debut dobré, ale bude z toho klasika jak od Formana?