Nová reality show Snowflake Mountain: rozmazlení mladí lidé se učí mít rádi přírodu, ostatní i sami sebe

Osmidílný britský pořad se zhruba pětačtyřicetiminutovými epizodami s českými podtitulem Citlivky v divočině je dílem výkonných producentek Jo Harcourt-Smith (The Circle) a Cal Turner (The Apprentice UK). Deset rodin z USA a Velké Británie přihlásilo své problematické děckoláky (spojení slov děti a dospěláci, v angličtině kidults) do pořadu, který je má naučit samostatnosti. Jejich ratolesti si ovšem myslí, že jedou do luxusního resortu, kde se budou jenom bavit. Po příjezdu do „divočiny“ – natáčelo se v kopcovité krajině jezerní oblasti v Anglii – je však čekají jejich instruktoři přežití se zkušeností v armádě Joel a Matt, příležitostně také Cat, která od dětství sama vyrážela na dlouhé pobyty v lesích a horách.

První problémy tedy začínají už tady. Děckoláci se mají pěšky přesunout do tábořiště, kde je čekají stany, venkovní kuchyň a suché záchody, vybrat si pouze několik nejnutnějších věcí ze svých zavazadel a pustit se do stanovených úkolů, které musí kdekomu z našeho kulturního prostředí připadat jako hračka. Přinést do tábora potraviny, připravit dříví na oheň, vylézt na strom, postarat se o slepice, umýt po sobě nádobí a na závěr jít na dvoudenní výšlap na horu. Zní to jako dovolená. Jenže pro mladé muže a ženy, kteří si neumí ani uvařit čaj, dbají pouze o svou pověst a fyzický vzhled a kteří jsou závislí na svých telefonech a dalších technologiích, je to samozřejmě noční můra. Proto vzniká potenciál pro generování silných emocí a všech potřebných konfliktů, které jsou základem většiny reality show.

Snowflake generace je označení sociální skupiny lidí, kteří dospěli po roce 2010 a kteří bývají považovaní za méně odolné, křehčí, přecitlivělé, se skoklem všechno dramatizovat, kteří se snadno urazí, rozbrečí a zhroutí. Proto označení sněhová vločka, která při kontaktu s lidským tělem okamžitě taje (v češtině se používají nepříliš adekvátní ekvivalenty květinka či citlivka).

Přestože v současné sociologii je takového definování celé generace považováno za problematické, je evidentní, že můžeme najít jedince, již tomuto označení odpovídají. Protože Netflixu jde samozřejmě především o sledovanost, nikoli o nápravu na rodičích závislých děckoláků, do výběru deseti účastnic a účastníků se dostali ti nejproblematičtější a zároveň nejvíc iritující jedinci. Vzniká tak expozice pro patřičnou dávků trapnosti, studu, ponížení i případné radosti či nadšení nad vyřešením některých problémů či zvládnutím zdánlivě nepřekonatelných úkolů. A emocí tak silných, že jejich vrcholy přesáhnou špičky těch nejvyšších hor v okolí tábořiště.

V této reality show se sešla desítka mužů i žen relativně (a překvapivě) pestrého etnického původu – kromě „bílých“ Američanů a Britů jsou v ní i lidé původem z Haiti, Indie a s kořeny v Africe a v Karibiku. To, co je tedy spojuje, je především věk (od 21 do 26 let) a určitý sociální status. Je totiž evidentní, že se nejedná o jedince z chudých rodin, což naznačují velmi krátké medailonky výpovědí jejich rodičů a rodinných příslušníků či z útržků rozhovorů. Zatímco dosud jsme tedy byli zvyklí na tzv. spektáklizaci chudoby, tedy využívání tematiky problémů nemajetných lidí s nižším postavením pro generování zábavy, teď se můžeme bavit neschopností těch, kteří jsou určitým způsobem privilegovaní.

Představení soutěžící – na výherce totiž čeká padesát tisíc dolarů – tak připomínají teorii zahálčivé třídy Thorsheina Veblena, podle níž se mocní lidé ve společnosti prezentují okázalou zahálkou, která potvrzuje jejich postavení. Nejedná se přitom o nečinnost, jak by se mohlo zdát, ale o nesmyslný životní styl, který sám o sobě není produktivní a nepříspívá nijak společnosti jako takové. Jednoduše řečeno, lidé nejsou užiteční sami sobě ani ostatním, jen hledají způsob, jak se bavit, protože zkrátka můžou.

Ani jeden ze soutěžících nemůže být zprvu nikomu sympatický. Nedokážou si udržet zaměstnání, vykašlali se na vysokou školu, nechtějí nic dělat, snadno se vzdávají, bydlí u rodičů, s ničím doma nepomáhají a nechtějí skutečně dospět, tedy osamostatnit se. Prezentují se jako „párty girl“ – Devon z New Yorku, která paří čtyřiadvacet hodin denně – nebo „king“ Solomon, jenž se na začátku chlubí tím, že doma nic nedělá, a který své alter ego pojmenuje Ježíš. Způsob jejich sebeprezentace ukazuje, že dávají na odiv právě to, jak ve skutečnosti nic dělat nemusí, protože se o ně vždycky postará rodina. Koupí jim jídlo, oblečení a doplňky, uklidí po nich, zaplatí pokuty za parkování atd.

Jejich úkolem je nevzdat se, vydržet všechny „strasti“, které postupně přicházejí, a nakonec ze tří finalistů vybrat toho, kdo získá finanční odměnu. Každý z úkolů má přitom vést k rozvoji některé z užitečných vlastností – možnosti postarat se sami o sebe i o druhé, věřit si, pracovat v týmu, podpořit a povzbudit ostatní atd. Občas je čeká prověrka v podobě „jezera poslední šance“, což znamená, že provinilci musí strávit noc v provizorním přístřešku z větví u ohně na břehu jezera. A na závěr je čeká zmíněná túra, kde se rekrutují finalisté. Každý z těchto testů děckoláci komentují na kameru, vyjadřují se k zadaným úkolům i k reakcím a chování ostatních. Pochopitelně do omrzení opakují, že nebudou dělat nic, u čeho si zlomí nehty, co je děsí (přičemž se ukazuje, že mají strach úplně ze všeho) nebo co jim připadá nechutné – včetně používání a vyvážení suchého záchodu.

Gradace příběhu je vcelku pomalá a mírná, což nakonec tolik nevadí. Některé díly končí těsně před rozhodnutím o tom, kdo se podívá k jezeru poslední šance, případně jestli to někdo vzdal. Matt a Joel jsou sice „vrchními sudími“, ale vcelku očekávatelně občas tuto zodpovědnost přehodí na někoho ze soutěžících, aby tak emoce v týmu ještě víc zintenzivnily. Také oni vše komentují v prostřizích, kde se vyjadřují k vývoji chování a proměnám jednotlivých děckoláků, takže kromě záznamu příběhu děj posunují právě všechna zmíněná vyjádření jak soutěžících, tak jejich instruktorů.

Reality show nakonec negeneruje tolik výrazných emočních zvratů nebo konfliktů, jak by se původně mohlo zdát. Není tedy až tak napínavá nebo zábavná. Nedá se říci, že by se v ní objevovaly zásadní situace nebo jedinečné (ať už negativní či pozitivní) charaktery, které by udržovaly diváckou pozornost. Vše je spíše poklidné a jednotlivé twisty očekávatelné, zajímavé je tedy spíše vyčkávat na to, zda se tento způsob nového životního stylu nakonec nějak propíše do chování a uvažování jednotlivých účastníků a účastnic. Publikum by potřebovala víc informací o tom, jak je život v táboře organizovaný a co všechno v něm účastníci a účastnice musí dělat, stejně jako to, jaké je jejich rodinné zázemí a jak jim doposud procházelo ono sladké nicnedělání.

„Sněhové vločky“ jsou totiž nejčastěji výsledkem tzv. helicopter či curling parentingu, tedy toho typu rodičovství, kdy zdánlivé vedení k samostatnosti potomků provází pracné odstraňování jakýchkoli překážek na této cestě, o což se starají „svědomití“ rodiče. Je to ona známá „opičí láska“, kdy přílišná starostlivost vede ve výsledku k závislosti dětí na rodině. Ale bylo by snadné svádět veškerou vinu pouze na tuto sociální instituci. Děckoláci ze Snowflake Mountain ukazují, že dalším významným vlivem je, samozřejmě, společnost včetně jejího politicko-ekonomického uspořádání a jeho ideologie. Ona okřídlená věta pozdního kapitalismu, kdy se dětem opakuje, že můžou v životě dosáhnout všeho, co si usmyslí, je pochopitelně nesmyslná. Nejenže k něčemu potřebujete patřičný talent, práci, dávku štěstí a potřebný kapitál, ale záleží také, z jakého prostředí pocházíte, nakolik jste privilegovaní a které dveře se vám automaticky otevírají, zatímco pro jiné jsou neúprosně zabouchnuté, tedy rovnost příležitostí.

Závěrečná velmi krátká rekapitulace ukazuje, jaké změny tato extrémní situace, jíž byli děckoláci vystavení, přinesla do jejich životů. A některých se dočkáme i v průběhu samotné reality show. To, že někteří z nich po několika týdnech prostého života udiveně prochází původně sbalené zavazadlo a podivují se, proč si brali tolik oblečení, že si někdo všimne a ocení noční hvězdou oblohu nebo když jedna z účastnic několikrát zahodí paruku, používanou jako módní doplněk, protože jí překáží nebo už prostě nedává smysl ji nosit. A byť by bylo zbytečné domnívat se, že z takového pořadu může někdo vyjít zcela reformovaný, očekávání alespoň částečné proměny spojené se zvědavostí je nejsilnější ingrediencí této reality show. A jejím největším odkazem to, že někoho přiměje přemýšlet o jeho místě ve společnosti.

Netflix se snaží udržet zájem o pořad i po jeho publikování, proto na svůj web přidává například instagramové příspěvky ukazující, jak si účastnice a účastníci vedou ve svém dalším, získanými zkušenostmi proměněném životě. A publikum se evidentně chytá. Na internetu se diskutuje o tom, nakolik byly jednotlivé výstupy autentické, a kdy se naopak některé situace inscenovaly. Je přitom jasné, že většinu komentářů, provázejících děj a vkládaných k jednotlivým událostem, tvůrčí tým natáčel dodatečně. Každý, kdo trochu rozumí konstruování mediální reality, si musí tento fakt při sledování uvědomit.

Obrovské rozhořčení vyvolalo také tvrzení Joela, někdejšího armádního experta na výbušniny, že exploze kufrů se zbytečnými věcmi byla skutečná. Překvapivě se ukazuje, že spousta diváků a divaček spolu se soutěžícími tomu uvěřila, zatímco na konci se všichni dočkali vrácení všeho, co si s sebou přivezli. Představa toho, že by ničení osobního majetku bylo součástí jakékoli mediální show, byť předem stvrzené podpisem na smlouvě, je totiž dost neuvěřitelná. Ale jak se ukázalo, tohle blafování zafungovalo. Rozhořčení a pláč evidentně nevyvolalo pouze u děckoláků, ale i u publika. A o to vlastně šlo.

Těžko říct, jestli má tento nový formát pořadu šanci udržet se ve vysílání déle. Záměr rodin vyplynul na povrch a každý, kdo by nyní souhlasil s údajným pobytem ve vile u moře, by musel odjíždět s obavami, jestli místo popíjení koktejlů ve vířivce a nonstop paření nebude muset zakopávat hovna a spát venku s komáry. Ale kdo ví. Možná, že tato výzva povede k rekrutování dalších zájemců a zájemkyň, kteří si budou chtít sáhnout na dno a přesvědčit ostatní, že je jen tak něco nevyděsí. Záležet bude ale především na ochotě publika sledovat takovou show, jak jinak. Bylo by zajímavé propojit přežívání děckoláků v divočině s dalšími záznamy z jejich „přirozeného“ prostředí. Třeba na to dojde.

Sci-fi hororová minisérie vstoupila na Netflixu do čtvrté a finální sezóny. Obří zakončení nás čeká 1. července. Víte, proč byl projekt původně patnáctkrát zamítnutý a na jaké jiné filmy odkazuje?