Má člověk právo žít mimo občanskou společnost? Jitřní záře si pokládá složité otázky, ale ty ji zmáhají

Je patrné, že se Voyo snaží trochu vymezit vůči standardní televizi. Příběh ztrápené popové zpěvačky sice nabídl mainstreamově poplatný námět, odvážil se ho však realizovat prostřednictvím netypické pseudodobové stylizace.

Jitřní záře,inspirovaná skutečnými událostmi, oproti tomu volí standardní poctivé řemeslo, nahlíží jím ale velmi komplikovanou problematiku. Co to obnáší „žít po svém“ a nakolik si to doopravdy lze dovolit – materiálně i morálně?

Pavla (Petra Bučková) a Karel (Jan Plouhar) Junkovi jsou netradiční pár. Nejdřív si chtěli zkrátka zařídit skromné bydlení na venkově stranou od rušnosti a byrokracie velkoměsta, vypěstovat si co nejvíc vlastního jídla a možná nějakého jointa k dobru. Brzy ale zjistili, že úředničení, neustálý tlak se přizpůsobit a neodbytní sousedi je na vesnici nejenže dohnali, v mnoha ohledech dokonce překonali jejich dosavadní noční můry.

Ocitli se na rozcestí: buď se podvolit, nebo se krok po kroku dostat jak mimo legalitu, tak i mimo lidskou společnost jako takovou. Většina z nás zvolí první cestu, oni si ale stáli za svým. Začalo to nenápadným sporem o povolení ke zprovoznění studny na jejich pozemku, pokračovalo k volbě netradičního jména pro dceru Jitřní záři a skončilo střetem s policií i sociální péčí, když jim dcera byla odebrána z důvodu absence řádné komunikace s úřady ohledně vystavení rodného listu a dalších „náležitostí“.

Jitřní záře otevírá téma staré jako lidská kultura sama. Má člověk povinnost žít jako součást občanské společnosti? Vstupuje do ní bez vlastního souhlasu, bez možnosti si vybrat a bez skutečné možnosti ji opustit. Má právo se o to alespoň pokusit? Nemůže se přece odříznout od společenských privilegií, jako je dopravní infrastruktura, lékařská péče či obecné vzdělání. Je opravdu tak těžké vybrat si jméno z přiděleného seznamu, zajít ve správnou chvíli na úřad a odpovědět včas na obsílku? A samozřejmě pracovat. Tahle malá daň za pohodlí a klid přece stojí za to!

V moderní době je prakticky nemožné žít mimo občanskou společnost (pokud nejste multimilionáři) a zároveň si zařídit důstojné bydlení a životní úroveň. Systém počítá pouze s interakcemi plně integrovaných jedinců.I občané mají tendenci odstranit ze svého středu „nepřizpůsobivé“, protože jsme naučení věřit, že alternativa neexistuje a existovat nemá. Nakonec je těžké vůbec zůstat na svobodě.

Junkovi musí pobírat sociální dávky a žít nesezdaně, aby Pavla mohla žádat o co největší sumu. Její otec (Pavel Zedníček) namítá, že jde o pokrytectví, jenže oběma partnerům systém aktivně brání osamostatnit se a vystačit si s tím, co by byli schopní vytvořit vlastníma rukama nebo jednoduchou směnou.Stávají se „příživníky“ systému, jehož nechtějí být součástí, protože jim onen systém nechce dovolit uniknout.

A pak přichází jejich děti, které naopak bez vlastního svolení vstupují na bojiště, které si vybrali jejich rodiče. Jejich volba a jejich svoboda jsou ještě křehčí a komplikovanější.

Bohužel Jitřní záře doplácí hned na několik bot. Tou největší je velká polopatičnost a přímočarost. Tvůrci Hana Wlodarczyková a Dan Wlodarczyk se dokážou věnovat vždy jen jedné věci naráz, a to velmi předvídatelným způsobem.

V první scéně prvního dílu vidíme sedmnáctiletou dívku křičet na svou matku, že ji nenávidí za to, jak jí ničí život. Pak se vracíme skoro o dvacet let do zpět a sledujeme první antisystémové krůčky jejích budoucích rodičů. Od této chvíle už máme celou Jitřní záři prakticky poskládanou v hlavě, pokud jen trochu přemýšlíme o tom, co se v ní musí stát. Každý konflikt očekáváme s pár minutami napřed. Deziluze ze života na venkově, spory s protestujícími rodiči, konflikty s místními, střety s lékaři, učiteli, sociálkou. Přicházejí jeden za druhým a my víme, jak to musí dopadnout.

I ty momenty, které by mohly mile překvapit, tvůrci neumí pořádně zapracovat. První tři epizody například operují s velmi jednorozměrnou bandou idiotských vesničanů, kteří nenávidí to, čemu nerozumí. A taky tlupou ignorantských úředníků, kteří v lepším případě bezmyšlenkovitě plní vyhlášky, v horším se protekčně starají o zájmy svých kamarádů.

Pak ale série najednou ve čtvrté epizodě radikálně přepne a pokouší se vyvolat vůči úředníkům pochopení. Především pak vůči sociální pracovnici s tváří Veroniky Žilkové. Jde o lidi přepracované, nedoceněné, nesoucí velkou zodpovědnost za rozhodnutí, na něž nemají dostatek času ani informací. Byrokracie tu najednou nabírá rozměr kafkovského monstra, které stojí proti občanům i samotným úředníkům a zcela je pohlcuje.

To je skvělá myšlenka, stejně tak mohlo být dobrým nápadem razantně změnit úhel pohledu, který nyní publikum donutí zvážit předsudky a předpoklady, jimž během předchozích epizod propadlo. Jenže aby to fungovalo, nesmělo by toho být dosaženo vypravěčských podvodem. Tvůrci nám nemohou vmést do tváře, že jsme něco nebrali v potaz a utvořili si falešnou představu, když nás svým jazykem, stylem vyprávění a předloženými informacemi sami k této představě vedli. Při sledování Jitřní záře přece nehodnotíme reálný svět, ale vyprávění. A když tvůrci během prvních tří epizod jasně rozdělují postavy na ambivalentní hrdiny a jejich karikované „protivníky“, přijímáme to jako rutinní vypravěčský postup.

Když jsou tedy najednou tyto postavy polidštěny a Žilková začne vést monology o tom, jak je terčem nefér předsudků, publikum nemá ani tak důvod začít zpytovat svědomí, jako spíš ptát se, proč si tvůrci najednou protiřečí. Snad kdyby byla tato změna spojená se vstupem nové postavy, jejíž úhel pohledu bychom nově přijali... Takto to ale působí jen líně. Tím líněji, že po čtvrté epizodě tyto tendence opět odpadají. Žilková, v tuto chvíli nejzajímavější postava, z minisérie mizí a jede se dál ve starých kolejích.

Tvůrci jako by měli vypsaný seznam věcí, které chtějí zpodobnit. Kdybychom si ho přečetli, nejspíš uznáme, že manželé Wlodarczykovi si problematiku dost nastudovali a rozhodli se ji zobrazit v co největší komplexitě. Jak z toho všeho vytesat organické dramatické dílo, ale nezjistili.

Ke cti jim rozhodně slouží, že chtějí nabídnout nečernobílý pohled na věc. Prostřednictvím Žilkové se snaží systém polidštit. A naši hrdinové zase mimo jiné opakovaně trpí silnou neempatií vůči svým spoluobčanům, jejichž velmi očekávatelným negativním reakcím se neustále diví a jdou jim naproti. Mnohé jejich problémy jsou opravdu jen důsledkem malichernosti.

Bohužel jediné dva módy, ve kterém vidíme postavy, je jednorozměrnost vedlejších figur a naprostá beztvarost hlavních postav. Sledujeme buď pěšce zastupující jednu emoci a vlastnost, anebo nejednoznačné hrdiny, kteří jsou pro svou nekonkrétnost zcela neuchopitelní.

Protagonisté se vyhýbají povrchnosti jednoduše tím, že se vyhýbají úplně všemu jen trochu konkrétnímu. O Pavle, s níž strávíme zdaleka nejvíc času, se nedozvíme o mnoho víc, než co je zjevné při pohledu na její životní styl. Není povrchní, protože neříká povrchní věci. Povrchní věci neříká, protože toho neříká moc. Pomáhá, že Bučková odvádí skvělý výkon a obecně to, že herci jsou silně vedení. Samotná herečka ale nemůže zcela vyplnit mezery v textu. Když může vést návodné dialogy o svých motivacích vedlejší postava Žilkové, proč ne protagonistka? Karel z děje na dlouhé chvíle mizí a co se mu honí hlavou, už nejde ani hádat.Je jasné, že se o něj tvůrci moc nezajímali a veškerou tíhu pokládají na Pavlina bedra.

Anglicky mluvící svět má populární mem, kdy fotku filmového Jokera doplňuje titulek „we live in a society“, tedy „žijeme ve společnosti“. Slouží jako posměšná reakce na ty, kteří s pocitem, že objevují Ameriku, prohlásí nějakou banální pravdu o „zkažené“ lidské civilizaci. Nezmůžou se tím ale na víc než na pojmenování nějakého velmi vágního fenoménu bez pochopení pro věc.

Bylo by nefér přímo říct, že Jitřní záře je „we live in a society“ minisérie. Však během těch šesti epizod (rozhodně by stačila půlka!) přece jen muselo padnout něco trochu podnětného. Když si ale vezmeme takový prostor a námět plný potenciálu, tak se k podobnému výslednému dojmu přece jenom trochu blížíme.

Jitřní záře si uvědomuje složitost situace, kterou otvírá, ale nezvládá ze svého pozorování nic vyvodit. Na konci odcházíme s dojmem, že „to je fakt těžký a složitý“. Nevíme, jestli se hrdinové chovají v důsledku správně, jestli se chová správně systém. Ne na základě viděného. Můžeme si připomenout svůj názor z vnějšího světa, ale rozhodně nemáme důvod měnit ho na základě toho, co jsme šest hodin konzumovali.

Tip redakce: V kinech měl premiéru třetí díl Jurského světa, jenž volně navazuje na trilogii Jurský park z 90. let. Napadlo vás někdy, že dobrodružství s dinosaury je vlastně feministická anti-utopie?