LEGO Masters je nerdsky nervózní a zmatená verze MasterChefa, v čemž je její kouzlo i prokletí

Lego je jistě jedna z nejúspěšnějších světových značek. Celovečerní reklama na lego je považovaná za jeden z nejlepších CGI animáků posledních deseti let, a když si Lego někde otevře obchod, může ho v klidu nazvat „muzeem“, aniž by se mu někdo vysmál. Milujeme lego! A to nám ani neplatí za reklamu. Rozhodně tedy utáhne vlastní reality show, jejíž česko-slovenskou verzi můžeme nyní sledovat na Voyu, televizi Nova a slovenské Markýze. Má za sebou první díl, který ledasco prozrazuje.

LEGO Masters je otevřená vykrádačka MasterChefa a vzhledem k podobnému názvu je zřejmé, že tvůrci se to ani nepokouší skrývat. Formát pořadu je prakticky identický, s jedinou výjimkou, že místo jednotlivců soupeří páry. To ale nakonec nemusí být na škodu. MasterChef je geniálně jednoduchý, byť trochu absurdní koncept, který prostě funguje. Zvládá banální kuchyňskou show proměnit ve vzrušující a emocionálně náročný maraton, kde vystresovaní soutěžící běhají po kuchyni, aby své výtvory za doprovodu dramatické hudby dokončovali v posledních vteřinách náhodně určeného časového limitu. A porotci nakonec vybírají, kdo z nich „do toho dal nejméně srdce“ nebo podobnou blbost, a proto musí soutěž opustit. Je to pitomé, ale je to taky chytlavé a snadno na tom vzniká závislost.

LEGO Masters tedy nespravuje, co není rozbité, a tento přístup se pokouší zachovat. Funkci jídla tu mají výtvory z kostiček a místo ochutnávání je vymyšlena podivná výzva – v první epizodě to je, aby model vypadal dobře během zpomaleného záběru jeho likvidace. Jiné úkoly, pokud můžeme soudit podle zahraničních mutací, naopak požadují, aby například model vydržel co největší fyzický nápor. Porotci pak předstírají, že existuje nějaký objektivní způsob, jak posoudit nejlepší lego explozi, a pošlou domů nejméně sympatickou dvojici. Však víme, jak to chodí v soutěžních reality TV, kde o vítězi rozhoduje produkce...

Klonů MasteChefa bychom našli bezpočet, na LEGO Masters je ale cosi unikátně kouzelného. Zatímco se tvůrci vehementně snaží dát do kupy hyperdramatickou show, uprostřed toho všeho si prostě parta lidí staví z lega vesmírné lodě, a tahle disonance je poměrně unikátní. Celý pořad prostupuje nerdská nervozita a mírná zmatenost všech přítomných, kteří prostě neumí a ani se zvlášť nesnaží být zajímaví na kameru.

Může se to jevit negativně, ale ve skutečnosti to je nesmírně uvolňující. V reality TV existuje jen pramalá šance sejít se s „normálními“ lidmi. Obsazovány jsou extrémní archetypy – lidé hyperaktivní, hlasití a schopní vyvolat zajímavý konflikt. I když si producenti vytyčí za cíl najít introverta nebo nerda, stejně vyberou člověka s nějakým typem nezvyklého charismatu, který vypadá dobře před kamerou.

Česko-slovenský LEGO Masters pravděpodobně neměl k dispozici přehršel kandidátů, takže se producenti museli uskromnit. Je vidět, že hráčům nakázali obléct si výraznější oblečení a na znamení předstírat nadšení, nemají však k dispozici přirozeně šarmantní a strhující osobnosti, ale... Prostě nějaké lidi. Občas se baví, občas jsou frustrovaní neúspěchem, jejich emoce však nedosahují melodramatického rozsahu, na jaký jsme zvyklí.

Lze vzpomenout na jednu ze sérií amerického Survivora, kterou obsadili hráči předchozích řad se svými rodinnými příslušníky. Fanouškovská základna dodnes s láskou vzpomíná na Katie Collins, která se k účasti nechala přesvědčit svou mámou Tinou – vítězkou nejsledovanější řady historie. Producenti by Tině nikdy neřekli „ne“, i kdyby chtěla hrát se slaměným panákem, a to je jediný způsob, jak se člověk jako Katie mohl objevit v americké reality show.

Katie byla obyčejná mladá žena se suchým smyslem pro humor, která se prostě rozhodla udělat mámě radost tím, že se s ní přihlásí do soutěže, i když ji příliš nezajímala. A bylo úžasné sledovat její bezradnost nad všudypřítomnou televizní absurditou. V její přítomnosti se dalo poznat – Katie bychom byli my, kdybychom se z nějakého důvodu octli na ostrově mezi tlupou vyhladovělých egomaniaků, kteří se rvou o televizní čas.

Účastníci LEGO Masters jsou takřka všichni Katie. Ne že by je lego nezajímalo, naopak – nezajímá je tu nic jiného. Nejde o zcela uzavřené introverty, ale je patrné, že ze sebe neumí dělat reality TV postavičky. Jsou prostě sami sebou. Sledujeme třeba mámu a jejího tichého šestnáctiletého syna, který zcela neironicky pronáší: „Lego je jedna z mých nejvíc nejoblíbenějších hraček.“ Chudák kluk je poněkud nervózní, jak zařídit, aby působilo dobře, že se svojí mámou skládá v televizi stavebnici, ale nakonec to prostě nechá plavat a soustředí se na výsledek. Je to vlastně krásné, na rozdíl od MasterChefa nevypadá, že by kdokoliv z přítomných měl kapacitu zobrazené emoce předstírat.

Týká se to vlastně nejen soutěžících, ale i vrchního porotce a moderátorů. Milan Reindl pracoval pro firmu Lego a dosáhl v ní poměrně vysoké pozice, je to tedy odborník na slovo vzatý. Není to ale televizní moderátor a není o moc míň nesvůj než soutěžící.

Moderátoři Matouš Ruml a Evelyn (Eva Kramerová) by měli být profesionálové, nepomáhá jim ale líný střih ani skutečnost, že zřejmě vše jedou na první pokus. Občas si skočí do řeči nebo nějaký pokus o vtip skončí trapným tichem a režiséra nenapadne požádat o to, aby to sjeli znovu.

LEGO Masters tak získává body za autenticitu. A taky za nedotaženost produkce. Abych to s chválou nepřehnal, je zjevné, že pozitiva se trochu překrývají se zjištěním, že LEGO Masters není „kvalitní produkt“ v tradičním slova smyslu. Kdo by stál o standardní, odsýpavý, dobře střižený divácký zážitek, bude zklamaný. Kdyby chtěl být někdo zlý a napsal, že v LEGO Masters se skupina nudných lidí patlá s kostkami a producenti se z toho marně snaží dát do kupy stavebnicovou verzi MasterChefa, nemůžu nic namítnout.

Jenže právě v tom vidím kouzlo pořadu, kde mašinerie reality TV nemůže zlikvidovat čistou radost z toho postavit si něco z lega. Rozhodně bych byl rád, kdyby první epizoda měla o dvacet minut méně (trvá 80 minut), ale při vzpomínce na to, jak televize Nova před pár měsíci nekonečně dlouhými dvouhodinovými epizodami zpackala Survivora, jsem rád, že není hůř. A na další díly se budu dívat, protože možná právě díky všem svých chybám jde o pořad, z něhož se nepodařilo vypálit veškerou lidskost. Pokud to zní naprosto nesmyslně, máte asi objektivně vzato pravdu. Někdy jde ale najít kus radosti mimo hranice objektivity. U reality TV obzvlášť.