Recenze: Pán tygrů – Dokumentární fenomén, který nekriticky přijímá kruté chování hlavních „hvězd“

Rozhovory s pracovníky Joeovy ZOO a dalšími chovateli vytváří představu uzavřené společnosti, v níž je roztodivným až bizarním individuím vlastní jak sugestivní charisma, tak pokrytectví a vypočítavost. Včetně Joeovy nemesis Carole Baskin, samozvané aktivistky a ochránkyně zvířat, která brojí proti chování exotických šelem v zajetí, ale sama nepokrytě provozuje podobnou rezervaci.

Ihned po uvedení na Netflixu vzbuzovala původně sedmidílná dokumentární série Pán tygrů vzrušené reakce a oplývala rekordními čísly. Napomáhá tomu jak senzacechtivý trailer, lákající na podivuhodný příběh třeba slovy jako „vražda“, „polygamie“ nebo „kulty“, tak nárůst sledovanosti VOD služeb přibližně o 40% během koronavirové izolace, jež naše tázání „být či nebýt“ aktualizuje na neméně záludné „televize či VOD“.

Série, vypuštěná do světa 20. března, si již 12. dubna vysloužila pomyslný 8. díl, kde moderátor Joel McHale (Zpátky do školy) zpovídá zúčastněné, avšak bez přítomnosti ústřední dvojice (Joe Exotic, Carole Baskin). Rozhovory vede odlehčeně a neproblematicky, aktéry nekonfrontuje a tak spíše než plnohodnotnou epizodou je aftershow vykalkulovanou snahou překvapivý fenomén maximálně zužitkovat. Přesto rozhovory odhalí pár podnětných informací – v některých případech jsou postavy přiblíženy a nasvíceny z nové perspektivy (Saff, John), v jiných jsou dosavadní představy jen ztvrzeny (Jeff a Lauren). Zaujme moderátorovo s nadsázkou vyslovené označení „nejlepší dokument všech dob“, z nějž vyvstává určující otázka. Ne snad zda je Pán tygrů opravdu nejlepší dokument všech dob, ale zda je záhodno o něm mluvit jako o dobrém dokumentu.

Jednou z úvodních scén je režisérovo pátrání po dealerovi plazů, při kterém se mimoděk dozví o Joeovi, za nímž vyráží se slovy: „Vydal jsem se touhle cestou, abych pochopil, jak se v téhle zemi chovají velké kočky.“ 2 minuty předtím televizní hlasatelka informuje o alarmující situaci, kdy se v USA chová více tygrů, než jich žije v divočině na celém světě. Goode společně s Rebeccou Chaiklin nakonec tématu zasvětili celých 5 let, během nichž nashromáždili fascinující materiál. Avšak stejně jako měl Joe Exotic na začátku svého počínání zřejmě vznešené pohnutky, jichž se posléze ve prospěch slávy a peněž vzdal, i režisérská dvojice brzy ztrácí ze zřetele morální základ své cesty a namísto toho si libuje v pozorování stále dramatičtějšího konfliktu, v němž hrozbu nepředstavují ani tak dravosti zbavení a křížením deformovaní predátoři, nýbrž jejich chovatelé, již za velkohubou rétorikou skrývají skutečnost, že na zvířatech parádně profitují.

Shrnující výrok jednoho z aktérů, pronášený při velkolepém běhu tygra ve volné přírodě, je výtkou platnou jak pro majitele pochybných ZOO, tak pro tvůrce: „Naprosto jsme ztratili z dohledu to, na čem opravdu záleží.“ Při závěrečné scéně následně Joe sladkobolně zpytuje svědomí, načež se zopakuje informace o počtu tygrů v zajetí v USA a ve volné přírodě. Stav zůstává nadále kritický a nápravě dokument neposloužil, pouze zúročil téma týrání zvířat pro ospravedlnění své existence.

Majitelům ZOO nicméně nelze upřít pozoruhodnost – jsou charismatičtí a nebezpečně přesvědčiví, se schopností fabulovat a překroutit jakoukoliv polopravdu. Budují autonomní království, v nichž stanovují vlastní pravidla a obratně manipulují pracovníky, vytvářejíce tak svého druhu sekty, ne nepodobné té Mansonově.

Když se pak dvě takovéto extravagantní osobnosti – Pán tygrů a Marie Terezie koček – pohrouží do celoživotního zápolení, nešetří se až telenovelovými zvraty, které vrcholí Joeovým najmutím vraha za účelem zbavit se Carole. Právě tah, jenž Joeovi definitivně zlomil vaz, je vyjeven již v traileru a vyprávění tak slouží jako osvětlení příčin vedoucích k aktu pomsty. Přestože je cesta od planých výhružek k pokusu o jejich uskutečnění na konflikty vydatná, od 5. dílu ztrácí na síle.

Potom co vyprchá počáteční fascinace z neobvyklého prostředí, ve kterém je péče o tygry svěřena beznohému, jednorukému a bezzubému (jedná se o 3 osoby), a divák je přesycen chorobnou lhavostí všech velkých intrikářů, zbývá mu jen se podivovat nad nešťastnou legislativou, vkládající soudu jen minimální pravomoci v boji proti majitelům velkých koček, a stupiditou, bez níž by hordy návštěvníků nebyly ochotny zaplatit stovky dolarů za fotku s malým tygřetem.

Vzrůstajícímu nezájmu nezabrání ani dynamické a melodramatické zpracování série, plné zpomalených záběrů na zdánlivě nevinné tváře protagonistů, střídající se s tvářemi tygřími. Dokumentu vlastní je také až bulvární omílání stokrát slyšených informací, jež uměle vyhrocuje propíraný konflikt, zabraňuje vznášení jiných a podstatnějších otázek a navíc neúměrně prodlužuje stopáž.

V mohutné popularitě série se smutně zrcadlí náš současný, z kloubů vymknutý stav. Očividně nesprávné, ba přímo zlé a kruté chování hlavních „hvězd“ přijímáme většinou nekriticky jako pouhý zdroj zábavy, přičemž tvůrci, jak bylo tematizováno výše, takový postoj podporují. Nijak sice dotyčné osoby neadorují, namísto palčivějších témat ale věnují pozornost právě jim. Po dobu pěti let mapují a tak podporují žabomyší války šmejdů a grázlů, kterým namísto trestu dopřávají satisfakci v podobě slávy a publicity. A my celý ten tyátr se zaujetím sledujeme a jen přemítáme, kdo ze slavných herců by měl v připravovaném filmu aktéry ztvárnit.

Na inscenovanou hru lží a přetvářek upozorňuje již svižná skladba od Edvarda Griega Ve sluji Krále hor v traileru. Názvem je ovšem mnohem přiléhavější Smetanův Tanec komediantů.

Hodnocení: 55%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE