„Krátké filmy jsou ideální ke zkoušení i úplných praštěností,“ říká Karel Spěšný

Doba je stále rychlejší, lidé roztěkanější, rozhoduje první dojem. Dalo by se říci, že přeje „kraťasům“…
Rozhodně jejich obliba bude nějak souviset s tím, že lidé jsou zvyklí surfovat a těkat volně obsahem, který se velmi rychle proměňuje. Naše vnímání je jistě mnohem rychlejší a nenasytnější, takže devadesátiminutový program složený hned z několika třeba i velmi různých filmů zní skoro ideálně.

Znáte případy, kdy se lidé od celovečerních filmů uchýlili ke krátkým filmům a naopak? Poměrně známé jsou krátké komerční filmy luxusních značek od slavných režisérů…
Ano, krátké filmy jako forma propagace značky jsou teď velmi v kurzu. Existují dokonce celé projekty, v nichž postupně vznikají další a další filmy a některé z nich jsou velmi ambiciózní a docela zajímavé. Tím asi nejambicióznějším byly před pár lety BMW stories, které tvořilo tuším osm filmů od nejslavnějších režisérů současnosti a propojené byly postavou, kterou hrál Clive Owen. Ale v poslední době vzniklo i dost projektů, kde byli zpravidla již dost známí režiséři přizváni, aby natočili krátký film jako součást omnibusu, který se točil, kolem nějakého tématu. Takže již etablovaní režiséři se ke krátkým filmům vracejí spíš když jsou osloveni. Hezký příklad je Terry Gilliam, který si mezi celovečerními filmy střihnul krátký snímek, jež jako svůj bohulibý kulturní projekt zaplatil neapolský výrobce špaget. A Gilliam za něj předloni získal cenu Evropské filmové akademie za nejlepší krátký film roku.

Nastane doba, kdy budou kina hrát „krátké“ filmy? Třeba i více snímků v rámci jednoho bloku?
Ona je občas už hrají, jen se tomu říká spíš povídkový film. Třeba Paříži, miluji (2006) tě je takový příklad. Nebo naposledy Divoké historky (2014). Ale pro mě jsou krátké filmy spíš svým způsobem alternativní filmový zážitek a sluší jim “eventová” forma distribuce. To znamená festivaly, nebo třeba i pravidelně, ale jako jedinečná představení, tak, jak to dělá teď třeba projekt ishorts. Ale myslím, že by patřily třeba do televize, protože umějí do programu vnést vzhledem ke své délce docela bezbolestně celkem svěží vítr.

Byl jste u zrodu Festivalu krátkých filmů Praha v roce 2006. Jakých změn za tu dobu krátké filmy doznaly? Vyrábějí se ve větším množství? Je o ně větší zájem? Jak je to s jejich kvalitou? A výhledem do budoucna?
Když jsme začínali, byla jejich produkce ve světě už poměrně bohatá a často velmi profesionální. Během let se ale jednak filmová produkce úplně zdigitalizovala, čímž se velmi zlevnila a technicky zkvalitnila, a jednak se velmi rozšířily formy její státní podpory. Takže jestli v katalogu největšího filmového trhu, kde se krátké filmy prezentují, bylo tehdy něco kolem 5000 snímků, letos jich bylo přes 7000. Většina národních filmových institucí má dnes speciální programy na podporu jejich produkce i prezentace a nejsou už nijak výjimečné ani mezinárodní koprodukce.

Takže krátké filmy nám dnes do programu nabízejí nejen producenti, ale především instituce a to úplně z celého světa. Nejen třeba z Francie nebo Švédska, ale z Nového Zélandu, Chile nebo z Madagaskaru. Ve světě je taky čím dál víc festivalů, které je hrají, protože diváci je mají rádi. Takže filmaři mají důvod je točit. Co se kvality týče, je to stejné jako v jakékoli jiné oblasti lidské tvůrčí činnosti; velkou část produkce tvoří nijak zvlášť zajímavé filmy a ty výjimečné je třeba trpělivě hledat. O jejich budoucnost bych se nebál. Žijeme ve světě, který je posedlý alternativami a zároveň si libuje v proměnlivosti a netrpělivém surfování. No a krátké filmy jsou z definice ideální k hledání a zkoušení i úplných praštěností, prostě všeho, co si ty celovečerní vzhledem ke svým nákladům nemůžou dovolit, a v čase jednoho celovečerního filmu můžete zpravidla vidět šest i víc těch krátkých.

Ovšem, jako u tolika jiných věcí, i v tomhle se situace u nás oproti světu celkem liší. České filmové centrum se sice usilovně snaží české krátké filmy propagovat a dostat na světové festivaly, ale vzhledem k tomu, že se u nás stále vesměs natáčejí hlavně jako cvičení na filmových školách a vypadají všechny vlastně stejně, nikde se moc nehrají. Ostatně ani na našem festivalu se většinou české filmy do mezinárodní soutěže nevejdou. Což kopíruje stav českého filmu obecně. Ale možná se letos něco začne měnit, protože se rozjíždí hned několik projektů, které snad konečně něco rozhýbou.

Co vám za těch brzy již 10 let pořádání festivalu utkvělo v paměti?
Překvapivá spousta skvělých filmů, které mě spolehlivě dokázaly přesvědčit, že svět je plný šikovných a talentovaných lidí, kteří umí strhnout, překvapovat a bavit.

Co chystáte na jubilejní 10. ročník? Na co byste nalákal?
Vždycky je to na prvním místě naše mezinárodní soutěž. Do ní vybíráme každý rok z toho neskutečného množství filmů ty, které nás nejvíc zaujaly a bavily. Ale letos bude jedna opravdu jedičná příležitost, totiž podívat se v sekci Revisited na čtrnáct filmů, které si v uplynulých ročnících festivalový tým, ale i diváci oblíbili nejvíc. Takže něco jako vzpomínkové album předchozích devíti ročníků.