„Jediný kritik filmu je divák, který si zaplatí vstupenku,“ říkají autoři povídkového snímku Intimity.

Jaká byla motivace natočit film Intimity?
Ivo Macharáček: My s Evženem začali naši spolupráci na pohádce Tajemství staré bambitky. Po jejím úspěchu jsme uvažovali, že bychom navázali volnějším pokračováním. Ale protože jsme jako téma nadnesli korupci a lásku, v televizi se to nelíbilo. Řekli jsme si proto s Evženem, že se divákům připomeneme nezávislým filmem Intimity. Šlo o to udělat si radost a potěšit naše diváky.

Evžen Gogela: Věděli jsme, že budeme mít nějaké volno. Nechtěli jsme ho

proflákat. Měli jsme kolem sebe spoustu kamarádů. Řekli jsme si, že bychom mohli udělat film. Téma jsme měli připravené dopředu, uvažovali jsme o něm delší dobu. Přišla momentální situace a my ji využili a natočili film Intimity.

Předchozí pohádka Tajemství staré bambitky byla televizní věc. Intimity si financujete na vlastní triko. Mohli byste to přiblížit?
Macharáček: My jsme u Intimit chtěli mít dramaturgickou, obsahovou, příběhovou nezávislost. Ten film je jiný než produkce středního proudu. Když jsme domlouvali koproducenty, setkali jsme se s tím, že takový film těžko vysvětlíte a odprezentujete na základě papíru. Těžko vysvětlíte, jak bude fungovat a vypadat, protože dramaturgická a formální skladba je na český film netradiční. Když byly nějaké náznaky prvních spoluprací, vycítili jsme, že dramaturg, producent, koproducent měl tendenci směřovat děj jinam, než kam jsme chtěli my. V závěru jsme se rozhodli, že to uděláme na vlastní triko. V zájmu zachování naší představy.

Já vám tu vaši nezávislost trošku nabourám. Mně totiž z filmu hrozně trčel product placement.
Macharáček: Jakej?
Gogela: Jakej?

No, bylo jich tam několik.
Macharáček: Kolik?
Gogela: Kolik?

Asi tři. Reklama na barvy, asi třikrát, celý pokoj od IKEA, kartáčky Curaprox několikrát v detailních záběrech…
Macharáček: Ne. Byl tam jediný. Byl tam jednou. Byl tam na dveřích…
Gogela: A pak na dresech. Fanoušci Bohemians…
Macharáček: Ale jinak ve filmu žádné jiné product placementy nebyly.

No, některé ty byty vypadaly modelově jako z IKEA.
Gogela: Ne, tam nebylo nic z IKEA. Pokud jsme si pronajali ateliér a byly tam věci z IKEA, pak je to jen součást výbavy ateliéru. Rekvizita – nikoliv zaplacená reklama.

Dobře, tak já vám to pak najdu.
Gogela: Tak nám to pak najděte, ale měli jsme jediného partnera, Barvy-laky. A město Zlín jako koproducenta. Jinak ve filmu nebyl jediný product placement.

Na mě to tak působilo.
Macharáček: Ale to už je možná profesionální deformace, že ty věci sledujete. Je jasné, že najdete věci, které jsou kolem nás. Ale nebyly tam žádné značky, žádná loga ani žádné jiné firemní produkty.
Gogela: Nebo takhle. Když vidíte, že pije Jamesona… My nemáme za sponzora Jamesona, ale prostě se na baru prodává. A jsou dvě cesty; buď ten bar úplně vyklidíte a vůbec to pak nebude vypadat jako bar, nebo přiznáte, že je to normální, reálné prostředí, které se reálně chová. Je to jako kdyby šel člověk po Hongkongu a chtěl zrušit všechny světelné reklamy. Ale to je dané prostředí v dané situaci. Nemá to co dělat s product placementem.
Abych ještě doplnit tu otázku financování, pokud chce člověk v této době udělat film, okolnosti ho nutí k obrovským kompromisům. Všichni řeknou: „My chceme Babovřesky, my chceme Kameňáky!“ Něco, co přiláká lidi do kin. Udělat nezávislý film v této době je hrozně těžké. Ve chvíli, kdy se tam projeví product placement, začne film úplně měnit.
Macharáček: Tenhle film je ze 70 procent placen z vlastních zdrojů.

Jak se vám sháněli herci? Vy jich tam máte poměrně pestrou škálu, od známějších až po ty méně známé, talentované. Řekl bych, že je to velká plejáda českých herců…
Macharáček: Když jsme psali scénář, měli jsme určitou představu o obsazení. Buď s lidmi, se kterými jsme už spolupracovali na Bambitce, rozuměli jsme si, měli jsme pocit, že vidíme některé věci stejně, podobně. Nebo jsme se potkali na jiných projektech. Takže jsme se o tom s nimi bavili. Všichni si chtěli přečíst scénář a podle něj se rozhodli.

Byli herci tou nejdražší položkou vašeho rozpočtu?
Macharáček: To je tak asi vždycky, že herecké obsazení je nejdražší. Ale peníze v našem případě určitě nehrály roli.
Gogela: Myslím si, že v našem případě nás herci měli rádi, oslovilo je téma, látka, příběhy. Proto se rozhodli. To, jestli se rozhodnou hrát v nějakém seriálu, aby splatili hypotéky, to je čistě jejich rozhodnutí. V našem případě spíš řešili, jestli roli zvládnou tak, jak je potřeba. A protože jsme měli málo peněz, potřebovali jsme s nimi dopředu zkoušet. Bylo velmi příjemné, jak se zajímali o roli, vedli jsme spoustu diskusí, dospěli jsme k dalším hereckým polohám. Byla to s nimi velmi příjemná práce.

Scénář Intimit je jakousi vaší autobiografií, osobním projektem?
Gogela: Scenáristé se dělí na dvě skupiny. Akademičtí scenáristé sledují spoustu filmů a pak kombinují věci, které někde viděli. Vlastně skládají klišé a pokoušejí se o nějaký originální příběh. Je to jen kombinace něčeho, co už jste někdy někde viděli. Nebo jsou scenáristé, spisovatelé, kteří si nějaké věci prožijí, jejich blízcí to prožijí a píší o tom, jak věci v reálu fungují. Já se vlastně pokouším o to, aby příběhy měly reálný základ. Snažím se minimálně fabulovat.

Abych se přiznal, mně Intimity vyzněly velmi happy-endově, nereálně.
Macharáček: To byl záměr. Příběhy se natáčely podle skutečných událostí, opravdu se v životě odehrály. Co se týče těch konců a happy-endů, my jsme hlavně chtěli najít řešení situací z běžného života. Ne každý příběh z reálného života skončil dobře jako ve filmu. Ale pro nás bylo důležité, že existuje nějaké řešení situace. To jsme chtěli ve filmu ukázat, proto je tam happy-end. Šlo nám o pozitivní feeling.

Některé příběhy byly docela zajímavé. Jeden, kde se řešila předmanželská smlouva. A pak byl zajímavý příběh, ve kterém Jaroslav Plesl unese křesťanskou holku, sváže ji a ona mu odpustí. To jsem nepochopil. Nedokázal jsem se do toho dostat. Má to nějaký předobraz?
Gogela: Jasně. Silně věřící osobnosti… To jsou lidé, kteří v sobě mají velkou tendenci šířit dobro, pomoci někomu, kdo je na dně. Ona ta žena třeba dělá charitu pro děti. A když se ve filmu vedle ní ten Jarda Plesl zhroutí, je pro ni úplně stejné dítě. Mají to v sobě ženy a silně věřící ženy. Jde o abnormálně vyvinutý záchranářský komplex. Nedokáží zachránit samy sebe a neustále zachraňují okolí.

Mně přišlo, že jste toho v Intimitách chtěli říct hrozně moc. Nechci říct, že každý příběh, ale většina by vydala na samostatný film. Nevím, jak jste film konzultovali, ale mně tam hlavně chyběl dramaturg. Ve filmu je hrozně moc návodných věcí, klišé, kdy vše doříkáváte takovým způsobem, že si divák může připadat jako hlupák.
Macharáček: V téhle konstrukci se věci doříkávají z jednoho prostého důvodu – sledujete sedm příběhů. A pokud se v nich má normální člověk zorientovat, potřebuje to slyšet. Aby se ujistil a mohl sledovat další příběh. Druhá věc – většinou to funguje tak, že každý si oblíbí jeden, dva příběhy. Třeba se s nimi i ztotožní, vidí se v nich, něco podobného zažil. A ty si užívá víc, než ostatní. A ty mu buďto vadí, nebo nevadí. A ještě se může stát třetí případ - když člověku nějaký příběh vadí nebo nesedí, znamená to, že v jádru, v jeho podvědomí se ho něco hluboce dotklo a sám si to nechce přiznat. Film, aniž byste to věděl, útočí na vaše podvědomí. Rezonuje v něm. Na základě toho, jak je děj poskládaný. My jsme Intimity s dramaturgem konzultovali. On vám k tomu každý něco řekne. Ale nám nešlo o to skládat film. Jedná se totiž o jakousi psychologickou hříčku.
Gogela: Každopádně, Intimity obsahují silný ženský princip. Pokud ho chcete pochopit a vnímat, je potřeba, abyste ho četl svou ženskou stránkou, intuicí, empatií.

Má to co dělat s esoterikou?
Macharáček: Ne, esoteriku bych do toho nepletl. Jde spíš o psychologii nebo ikonistiku, symboliku.
Gogela: Já se ještě vyjádřím k té dramaturgii. Kdybyste přišli před x lety za dramaturgem a řekli, že chcete udělat Pulp Fiction, odpoví vám, že to je nesmysl, že to takhle nemůže vzniknout. Nebo když my přišli s Bambitkou a bylo to o lásce a o daních. Takhle jsme narazili na dramaturgy a věci se měnily. Když si vezmete třeba Pulp Fiction, tam je velmi silný mužský princip, agresivní, jsou tam drogy, vraždí se. A tak dále. Je to film stříhaný proti proudu času, je jinak postavený, akční. 2/3 publika jsou muži. Intimity jsou o lásce a vztazích, je to víc ženský film. Chlapi půjdou na Vojína Ryana, ale ženské ne. A když bych řekl, že na tenhle film budu mít dramaturga chlapa, tak ten ho nepřijme.

Řeknete mi něco o distribuci Intimit? Vy jste téměř eliminovali nasazení do multiplexů, jestli se nepletu.
Gogela: My jsme film chtěli dostat co nejvíce k divákům. Kinodistribuce ale v této zemi funguje podobně jako hypermarkety. Když máte české zboží, výrobek, je velmi problematické ho dostat do regálu.

Čím myslíte, že to je?
Gogela: Já myslím, že kinodistribuci nejde o film, ani o diváka, ale o to utržit co nejvíce peněz v co nejkratším čase. Kinodistribuce je celá o penězích, film a další produkty jsou druhotné.

Já myslel, že máte zmapováno, kdo je váš cílový divák, a z toho důvodu jste objížděli regionální kina s předpremiérou…
Macharáček: Ne, s tím my nekalkulujeme. Od začátku do konce to byl film, který jsme si udělali sami. Chtěli jsme ho udělat pro diváky. Není v něm vůbec žádný kalkul. A fakt, kde se objeví nebo neobjeví, záleží na spoustě okolností. Souvisí to s tím, jak u nás kinodistribuce funguje. Ale to není otázka pro nás.
Gogela: Pro vás by to bylo velmi zajímavé zjištění, velmi zajímavá kauza.

Já jsem například vedl rozhovor o artovém festivalu Be2Can, o tom, jak se dostat k fanouškům festivalových filmů, jak je zaujmout a vychovat si je.
Macharáček: Ne, ne. Skutečnost, jak funguje distribuce, je úplně jiná. Ale my tady nejsme od toho, abychom o tom mluvili.

Ale asi na to máte nějaký názor, můžete ho sdělit. Pan Gogela se podílel na sérii Kameňák, takže to zná i z úspěšnějšího břehu. Teď jste natočili film, který je úplně jiný.
Gogela: Pro mě bylo komické, že když jsme se bavili s určitými distributory o Intimitách, tak nám řekli: „No jo, vy jste teď udělali takový jiný, poměrně složitý film. Kdybyste třeba udělali takový Kameňák…“ A já jsem se v duchu smál. Po tom, co jsme prý se Zdeňkem Troškou „málem zabili český film“ díky tomu, že jsme chtěli potěšit diváka, udělat srandu z vtipu, nic víc, nic míň, nás kritici a novináři málem zlynčovali. A teď kinodistributoři volají po věcech, na kterých chtějí vydělat. Potom je to samozřejmě výchova diváka, aby do kina šel, strávil tam nějaký čas, aby o filmech diskutoval. Ale doba je jiná. Mám pocit, že divák je v řetězu kinodistribuce až na posledním místě. Co musíte udělat, když chcete jít do kina? Musíte vstát od televize, jít do kina, tam zaplatíte za nějaké občerstvení, podíváte se na film a jdete domů. To je všechno. Žádná přidaná hodnota.

Přidaná hodnota by měla spočívat v tom filmu. Budu mluvit za sebe - Když jdu na film, tak jdu na film. Nemusím si kupovat popcorn.
Macharáček: Spíš mi řekněte, jaký máte pocit z fungování PR kolem filmů v Čechách, co jdou do distribuce.

Já bych si to dovolil v případě Intimit kritizovat. O tomhle filmu se dejme tomu ví dva, tři týdny před premiérou. Některé snímky na sebe naopak upozorňují ještě před natáčením. A pak to do mě perou, rozesílají tiskové zprávy, fotky. Je to případ od případu, ale obecně, bavili jsme se o tom s kolegou, PR českých filmů se podceňuje. A nebo se to dělá cestou „sociální sítě“, což dokáže člověka otrávit, zahltit.
Gogela: My jsme s Intimitami vlastně konkurence dalším českým snímkům. Ono se třeba může stát, že uděláte film a nikdo ho nechce vysílat. Ale na to my si ztěžovat nechceme, to je nám úplně jedno. To je na samostatné téma; jak fungují dotace filmu, kolik lidí to ovládá. Začnu tím, že se řekne: „Ano, my chceme, aby tady točili Američané, zahraniční produkce. A my jim ještě vrátíme 20-30 procent všech vynaložených investic.“

Do toho programu se mohou přihlásit i Češi, české produkce.
Gogela: Ne. My, když jsme se chtěli přihlásit, zjistili jsme, že to nejde, nebo že grant stojí. Film musí navíc přijít minimálně na 15 milionů korun. A to je teprve začátek. Když budete chtít do kin, tak byste měl platit za to, aby neprodělal. Dozvídáte se, jak je to s udílením cen. Když za tím stojí televize, záleží jaká… To je i otázka PR. My jsme si mohli říct: „Ano, kdybychom měli víc peněz, mohli bychom si zaplatit v médiích PR reklamu.“ V tom případě by nám ale nezbylo na herce, na dokončení filmu.

A nebo se to nechá dělat punkově. Vždyť členové vašeho štábu byli nadšenci, kteří to dělali s entuziasmem a zápalem pro věc.
Macharáček: Na to potřebujete čas. Když jste ve dvou a děláte film, tak vám na to 24 hodin denně nestačí. Já to nějak neomlouvám. Kdybychom měli peníze na PR, tak to prostě uděláme. Já jsem ovšem nemluvil o producentském PR. Ale když jste nakousl tu distribuci… Jak distributor odprezentuje divákovi film, na který má jít do kina? Myslíte si, že distributor nebo kinař umí dostat lidi do kina? Já myslím, že ne. Oni mají agentury, které to dělají 20 let stejně. A aby to mohli udělat, tak musí film levně prodat nějaké televizi, aby vybártrovali a zadarmo odvysílali trailery. Tím pádem znehodnotí cenu filmu. Peníze musí někde dostat, a dostanou je na vstupném.

Ale vždyť dnes už to internet posunul někam jinam, ne? I moji rodiče používají přenosné tablety. Informace mají z internetu.
Macharáček: A kde žijou?

V Praze.
Macharáček: Aha. Když vyjedete mimo Prahu, svět funguje úplně jinak.
Gogela: My jsme objížděli předpremiéry a když v kině byli lidé pod 25 let, říkali nám v kinech: „Tady přišli i mladí lidi!“ Tak se ptám: „Oni nechodí?“ A oni: „Vůbec.“ Když hrají pohádky, přijdou rodiny s dětmi. Ale 80 procent mladých lidí si počká, až to budou dávat v televizi, což je první znehodnocení filmu. A nebo si to stáhnou z internetu.

Já z hlavy nevím o kolik se liší cena lístku v Praze a kupříkladu v Brně, Olomouci…
Gogela: Maximálně o deset procent míň. A ti lidé mají úplně jiné finanční možnosti. To je jeden z aspektů.
Macharáček: A jsou konzervativní. Lidé mimo Prahu jsou mnohem konzervativnější. Je potřeba se nad tím zamyslet, protože žijí v mnohem větších nejistotách, od platu k platu. Ten život vedou úplně jinak než my v Praze.

Jaké zajímavé postřehy jste na projekcích Intimit zaznamenali?
Gogela: Kromě toho, že málo mladých lidí chodí do kina, jsme narazili na to, že kinaři a distributoři neumějí zvednout lidi od televize a dostat je do kina. Kina teď mají jednu z nejhorších sezón. A bude to horší a horší. (Trend je opačný, pozn. autora) Když divák ví, že to za půl roku uvidí v televizi, proč by utrácel za kino. Kino mu nepřináší přidanou hodnotu. Do divadla půjdete, už je to nějaká společenská událost. Když jdete na koncert, jdete na určitou kapelu. Do kina jdete na film. A lidi dopředu uvidí maximálně trailer. A řeknou si, tady hrají ti a ti herci… A to se děje 20 let.

V čem byste viděl přidanou hodnotu vy? Jak byste to posunul?
Gogela: Kino by mělo být místo společenského setkávání. Přijdu, mám se kde posadit, můžu si dát kafe, pivo, pak jdu do kina, můžu posedět, pobavit se o filmu. Kino by měla být kulturní instituce, kde může dojít k setkání lidí, kteří mají rádi film.

Což mohou být klubový kina.
Gogela: Ano. Ale když si představíte multiplex, tak kromě toho, že si koupíte popcorn a colu v bufetu, shlédnete film v nějaké kvalitě a zase se vrátíte domů.
Macharáček: Nejdete do kina na kulturu, ale do zábavního parku. K tomu to dospělo. A druhá situace - v případě kamenných kin na malých městech, tak tam se kino otevře 20 minut před představením, film skončí a budova se zavírá.
Gogela: A ta kina platí města. Nikdo kinaře nenutí dělat něco navíc, protože to mají stejně zaplacené. Bez ohledu na to, jestli tam přijdou nebo nepřijdou lidi. A ještě jedna věc mě napadá, prostě to zařídit tak, aby se na 3 roky od uvedení v kinech film do televize prostě nedostal. Nebo na ten internet.

Hodně televizí filmy koprodukuje…
Macharáček: A proč je koprodukují? Jak dostane distributor diváky do kin? Ještě než začne točit, tak se udělá koprodukční smlouva s nějakou televizí, aby vybártrovali reklamu. O tom už jsem mluvil. Producent, koproducent, distributor ušetří peníze tím, že vybártruje s televizí vysílací čas na trailer za nula korun a té televizi dá za pár měsíců film. 20 let to takhle funguje a film to ničí.

Když to tak sleduji, životnost filmu v kině je tak měsíc.
Gogela: Ani to ne. Čtrnáct dní. Pokud to není trhák. Kdyby do toho investovali peníze, tak si prostě musí reklamu v televizi koupit. Oni se nesmí zaprodat. Vždyť televize a kino by měla být konkurence. A ve chvíli, kdy toto zmizelo a konkurence není, člověk si řekne: „Proč chodit do kina?“ Já vidím jeden paradox – proč by televize dělala reklamu filmu, když lidé odejdou od TV seriálu do kina. To je naprostý nesmysl. Já šel loni do kina na nějaký film a před ním běžela reklama na televizní seriál. Jak kino může dělat reklamu na televizní seriál?! No protože se bártruje. Ale to je rozpor. Jako bych byl Pepsi a dělal reklamu Coca Cole. Jestliže chci, aby lidi vstali od televize a šli do kina, nemůžu dělat reklamu televizi. A opačně. Tohle je naprosto nepochopitelné a všechno to ničí. A to je princip, proč film v klasických kinech umírá. Člověk si v klidu sedne doma k televizi, dá si v klidu kafe, pivo a podívá se na film. Nepotřebuje na něj jít o půl roku dřív do kina.

Řeknete mi nějaká čísla? Do kolika kin s Intimitami jdete?
Gogela: Máme i nějaké multiplexy, kterým se náš film líbí a mají tu situaci na trhu potřebu nějakým způsobem změnit. Takhle jdeme do dvou, tří multiplexů. Jinak těch jednosálových kin se počítá mezi 120-180 po celé České republice.

To je dost.
Gogela: To se nám podařilo, jsme za to rádi a doufejme, že těm malým kinům to pomůže. Ale nejdeme s filmem do televize, Intimity v televizi jen tak nebudou. Takže pokud si lidé najdou čas a budou na ně chodit, kinaři je mohou uvádět delší dobu. A nebude to za předražené vstupné.

Co si myslíte o českých filmových recenzentech? Zajímá vás vůbec mediální ohlas? Nebo je bernou mincí divák a jeho spokojenost?
Gogela: Mě Zdeněk Troška naučil, že jediný kritik filmu je divák, který si zaplatí vstupenku a odchází buď spokojený, nebo nespokojený. Divák je každý, bez ohledu na profesi, tedy i filmový kritik, který si zaplatil vstupenku. Pokud bych se rozhodl dělat film pro kritiky, nebo v rámci těchto věcí, tak to nemůžu, to bych nemohl dělat. Kritik je od slova kritizovat.

Ale ono těch skutečných kritiků v České republice moc není.
Gogela: To pro mě není skoro nikdo. Protože, pokud je někdo mediálním partnerem filmu, tak nemůže napsat kritiku. Je to jen jiná forma domluvené reklamy. Taková ta nezávislá kritika skoro neexistuje, možná na internetu, ale v tištěných médiích není. A je to krásně vidět, protože třeba filmy, které nemají zrovna bůh ví jakou hodnotu, mají obrovskou kampaň, kritici říkají, že je to výborné a tak dále, ale… A teď to asi řeknu ošklivě, kritik je pro mě parazit. Protože kdybych já nic neudělal, on nemá práci. A ještě je mi těch lidí líto, protože hází špínu na někoho, kdo tvoří. Protože pokud máte tu práci rád, máte rád film, tak byste spíš měl povzbuzovat, být rád, že něco vzniká. Ale pokud máte práci, která spočívá v tom něco jen hanit, tak to musíte mít v povaze. Tím bych se živit nechtěl.

Macharáček: Nevím, co k tomu jiného říct. Jestli je to kritik nebo divák, já to beru jako jednu věc. Podívá se na film, kritik má tu výhodu, že může svůj názor zveřejnit. I když i spousta ostatních si tu cestu ke zveřejnění názoru najde. Když se to líbí komukoli, tak mě to potěší, protože mám pocit, že si v tom něco našel – myšlenku, názor, poselství. A když to v tom nenajde, je to jeho věc. Já jsem benevolentní. Když mi začne někdo vysvětlovat, co jsem udělal blbě a co jsem mohl udělat líp, tak mě to vlastně nezajímá, protože on má úplně stejné právo natočit si svůj film podle sebe jako já. Žijeme ve svobodné zemi a každý si to můžeme udělat po svém. Nejde o to zaujmout sto procent lidí. Intimity třeba člověk uvidí a nic ve filmu nenajde. A když ho třeba znovu shlédne za pět let, tak stejně jako se vyvine nějaké jeho mentální vědomí, něco zažije, zakusí, otevřou se mu nové obzory, najednou mu to dojde. Může se stát i to.
Gogela: Já znám asi tak tři, čtyři lidi, kteří se před časem zabývali kritikou v renomovaných časopisech. A oni se dostali do naší branže, začali se podílet na televizních projektech. Známe se. A oni se rozhodli dát svou kůži všanc a myslím si, že je to pro ně obrovská zkušenost, dostanou se na druhou stranu a zjistí, že věci jsou trošku jinak. To je pro ně zajímavá zkušenost, že se rozhodli vyzkoušet i tu praktickou stránku věci na vlastní kůži.

Co chystáte do budoucna?
Macharáček: My jsme se rozhodli udělat tu pohádku, kterou jsme chtěli natáčet už po Bambitce. Teď ji připravujeme a doufáme, že ji příští rok i zrealizujeme. Bambitka byla o lásce a daních, toto by se jmenovalo Líné království a šlo by o korupci a lásku.
Gogela: A je to velmi vtipný.

A znovu čistě ve vaší produkci?
Macharáček: Nevíme. Pohádka je drahá věc. Jestli to zvládneme nebo nezvládneme sami, to ukáže čas. Ale věříme, že to dáme. Zatím neřešíme, jestli to budeme dělat s nějakou televizí, bez televize, s jiným partnerem, se zahraniční koprodukcí. To je prozatím otevřené. Pro nás je důležitý námět a téma, co tím chceme říct.