„Pokud nefunguje příběh, dobrý vizuál nebo skvělí herci film nezachrání,“ říká režisér Michal Blaško, jehož debut vyslalo Slovensko na oscarové klání

Slovensko-česko-německý snímek Oběť, který aktuálně uvádějí tuzemská kina, pojednává o životě ukrajinské matky Iriny a jejího syna Igora na území České republiky. Spouštěčem událostí se stane Igorův úraz, mladík se ocitne na JIP a okolnosti popisuje jinak, než jak se ve skutečnosti staly. Nikdo v tu dobu netuší, jaké následky vše bude mít. Režisér Michal Blaško si pro svůj debut vybral komplexní téma, které převedl v působivé komorní drama, jež snese ambice s evropskou festivalovou produkcí. S režisérem Michalem Blaškem přinášíme obsáhlé interview.

Ne, ten případ se nás nijak nedotýkal a nespojujeme se s ním, ačkoli té podobnosti rozumím. Neradi se s ním však ocitáme v kontextu. V našem případě jde o fiktivní příběh inspirovaný vícero událostmi, které se staly za posledních patnáct roků v Evropě.

Velmi doufám, že je to teprve začátek. Měl jsem ohromné štěstí na spolupracovníky a zajímavé projekty, které se teď postupně dostávají mezi diváky. Rád bych se do budoucna věnoval oboum sférám, filmu i televizi. Připravuji dva filmy a několik televizních projektů, na všechno se těším.

Už ve škole jsme byli vedení k tomu, abychom prostřednictvím filmů reflektovali něco, co nás trápí, zajímá, co se nás dotýká. Při předložení námětů jsme byli pedagogy konfrontováni s otázkou, jaký máme k látce vztah a co chceme vyprávět. Podobné to bylo i při komunikaci s producentem Jakubem Viktorínem, který mě na začátku práce na Oběti upozorňoval, že látka, kterou si vybíráme, se s námi potáhne čtyři pět let. Proto je důležité, aby to bylo něco, co se mě dotýká. Vycházel jsem z toho, co jsem se snažil dostat do studentských filmů, a rozpracoval to na co největší ploše.

Původně jsem se chtěl věnovat psaní. Lákala mě scenáristika, ale postupně jsem přešel k režii. Na škole jsem si všechny filmy psal sám. Na Oběti jsem ocenil, že jsem tuto disciplínu mohl předat někomu zkušenějšímu. Nemyslím, že by to v mém případě dopadlo dobře. V době příprav jsem ještě studoval a nedokázal bych tomu věnovat tolik času jako Jakub Medvecký. O zkušenostech nemluvě.

Ten rozdíl je skutečně velký – od rozsahu natáčecích dní až po samotný kreativní přístup, který je v porovnání s televizí volnější a autorštější. Film jsme připravovali pět let, což je dlouhá doba. Žijete s ním od rána do večera. Ta práce je určitě intenzivnější než na televizním projektu, který je víc o řemesle než o autorském přístupu.

Vždy to vychází ze scénáře. Styl a formu přizpůsobuji tomu, co bude pro danou látku nejlepší, čím nejlépe podpořím příběh a postavy. Vizuální uchopení je pouze jedna ze složek, které se odvíjejí od scénáře. S tím souvisí i celková stylizace a vedení herců. Scénář je nejpodstatnější, definuje toho nejvíc.

To souvisí s roky, které jsme proseděli nad scénářem, jeho přepisováním a zpochybňováním všeho, co v textu bylo. Kdyby to nefungovalo v psané podobě, na place bych to nedohonil. Pokud nefunguje příběh, dobrý vizuál nebo skvělí herci vám film nezachrání. Během psaní došlo k momentům, kdy jsme nemohli najít klíč k řešení dílčích problémů. Vždy to chtělo čas a trpělivost.

Určitě ano. Velmi jsem doufal ve větší počet, ale skutečnost je jiná. I když jsme měli plné projekce v Torontu a v Arrasu, nevyrovná se ten pocit tomu, když se film dostane k co největšímu množství diváků v kinech na Slovensku a v České republice. Samozřejmě mě to mrzí, byl bych nejradši, kdyby na film chodilo co nejvíc lidí, ale na druhou stranu, kdo chce Oběť vidět, ten si náš film najde.

Ve filmu jsme proti sobě postavili dvě minority – ukrajinskou a romskou. Ta majoritní, česká, se stane jakýmsi soudcem, který se musí přiklonit na jednu nebo na druhou stranu. Zahraniční diváci toto rozdělení chápali a právě v závislosti na regionu, kde film viděli, si za tyto dvě minority dosadili ekvivalenty, aby to pro ně fungovalo stejně. Důležité však je, že kromě této roviny film v zahraničí rezonoval také ve vztahové lince Iriny a Igora, takže se nám potvrdilo, že téma není lokální, ale univerzální.

Když jsme hledali představitelku Hany, kterou nakonec ztvárnila Klára Melíšková, měli jsme rozsáhlé castingy a kamerové zkoušky. Castingová režisérka Maja Hamplová odvedla úžasnou práci a my měli možnost vyzkoušet si řadu adeptek. Klára byla od prvního okamžiku přesná a velmi rychle nás přesvědčila, že je ta pravá. S Viktorem Zavadilem a Gabrielou Míčovou to v rámci Oběti bylo bez castingu, protože jsem je znal a už při práci na scénáři jsem je měl před očima.

Rád se obklopuji lidmi, s kterými jsem už spolupracoval. S Adamem Machem se známe víc než deset let, on točil moje cvičení na VŠMU, já ta jeho na FAMU. Podobné je to s architektkou Stellou Šonkovou. S oběma připravuji i dva další projekty, takže na Oběti a Podezření jsme se nerozhádali tak, že bychom nemohli nadále spolupracovat.

Témata považuji za aktuální a jsem velmi rád, že je tak vnímá i okolí, s čímž souvisí i případná realizace projektů. Vždy je důležitá správná komunikace, vyjasnění si vize, jak témata budeme prezentovat.

Dlouhodobě spolupracuji s nutprodukcí a Jakubem Viktorínem. Pro nás oba je důležité, abychom byli od začátku na společné vlně, abychom byli zajedno v tom, jaký film chceme natočit a co jím chceme říci. Proto z jeho pozice nikdy nepřišla nutnost ohledně ústupků kvůli filmu jako takovému, ale samozřejmě k nim může dojít z hlediska financí. Což je úplně normální. Snažíme se najít řešení, které bude pro všechny nejschůdnější.

Nemám vyhraněný vkus, jeden specifický žánr, nějakou národní kinematografii. Nedávno jsem viděl skvělý skandinávský seriál Investigation (u nás letos uváděný pod názvem Případ: Ponorka Českou televizí, pozn. red.). Potěšil mě také film Barbar, jehož žánr mi není tak blízký, ale fungoval úplně dokonale.

Ve světě platforem, jako je Netflix a HBO, a v přívalu množství filmu mě vždy těší, když vidím něco originálního. Když mě film dokáže překvapit. Stále se to děje, což je skvělé. Když mám čas, sleduji všechno. Snažím se vidět hlavně domácí filmy, zároveň doháním ty zahraniční. Na festivalech toho chci vždy stihnout co nejvíc. Považuji za důležité, aby filmaři měli přehled o trendech a přístupech, které vznikají.

Sleduji kolem sebe množství debutantek a debutantů, kteří dostávají podporu od fondů, což je úplně skvělé. Za všechny bych jmenoval Tomáše Kleina, Ondřeje Hudečka nebo Dužana Duonga. Je důležité, aby instituce podporovaly filmaře, kteří přijdou se zajímavou látkou. Mám za to, že se to děje.

Další film bude western, tedy něco úplně jiného, s čím jsem doteď neměl zkušenost. Dost se na to těším a jsem rád, že přijdeme s něčím, co tu není tak obvyklé. Natáčet budeme na severním Slovensku. Příběh je datovaný do současnosti a vypráví ho čtrnáctiletá Barbora, která prochází náročným dospíváním. Scénář opět napsal Jakub Medvecký, který z tohoto prostředí pochází.

Snímek BANGER. je spíš komedie, která se až ke konci překlopí v drama. Možná nejlepší český film roku je natolik propojený s hudbou, že i celá recenze je tentokrát hlavně hudební.