Mladý slovenský režisér natočil mimořádné psychologické drama. Oběť strhne tak, že publikum chvílemi ani nedýchá

Michal Blaško není žádným nováčkem. Držitel Ceny Magnesia za nejlepší studentský film Atlantida, 2003 natočil spolu s Tomášem Mašínem televizní kriminálku Profesor T. a úspěch zaznamenal s minisérií Podezření, na níž spolupracoval s oceňovaným scenáristou Štěpánem Hulíkem. A právě Podezření, v němž je zdravotní sestra v podání Kláry Melíškové obviněná z úmrtí pacientky, má k Blaškově celovečernímu debutu svou povahou nejednoznačnosti, observace a revizionismu společenských dějů nejblíže.

Oběť sleduje Ukrajinku Irinu (Vita Smachelyuk), která se jedné horečnaté noci vydává za svým zraněným synem Igorem (Gleb Kuchuk) do Čech. Středoškolák leží na jednotce intenzivní péče a nedlouho po probuzení sdělí matce a vyšetřujícímu policistovi (Igor Chmela), že ho zbili tři útočníci. Policie najde na místě činu DNA jednoho z Romů ze stejného paneláku, proto padne obvinění na tuto etnickou komunitu.

Jenže jak to bylo doopravdy? Co si nadějný gymnasta, který následkem zranění přijde o možnost věnovat se oblíbenému sportu, přibarvil a vybájil? Co lze vzít zpět, a co už ne? Jak se k tomu postaví Igorova dominantní a manipulativní matka? A co to rozpoutá v prostředí menšího českého města?

Oběť je vzhledem k tématům, která řeší, mimořádně aktuálním a univerzálním snímkem, skoro až případovou studií. Dosvědčuje to fakt, že si Blaškův debut vybrali dramaturgové přehlídek v Benátkách či v Torontu a Slovensko ho vyslalo do bojů o Oscara, kde má zřejmě větší šanci než Václavův výpravný historický biopic o Josefu Myslivečkovi Il Boemo (2022).

Blaško totiž přišel s řemeslně na jedničku vysoustruženým strohým dramatem plným dlouhých záběrů, kde navíc téměř absentuje hudba, ale které při své délce 91 minut nenudí. Postavy v něm vystupují podobně jako na divadle a kameraman je snímá nejen ve velkých celcích, ale i v pohybu či v mimořádných detailech, díky čemuž je publikum vtažené nejen do děje, ale i do myšlenkových pochodů filmových hrdinů.

Postavy jsou podobně jako ve výše zmíněné Podezřelé dost ambivalentní, nedají se jednoznačně označit jako veskrze kladné či záporné. Ve vztahu matky a syna to pod povrchem skřípe, cítíme pnutí a vzdor mladého muže vůči dominantní ženě, která chce problémy vyřešit tím, že je hodí za hlavu a najust pomyslnou plachtu otočí proti větru. Poukazuje to na tíhu lidského konání, na pomyslé pomíjivé kolečko v požírajícím soukolí, co neúprosně mele dál a na nějaké bolístky a fňukání jedince nehledí. Je na nás, zda se tomu dokážeme postavit.

Z Oběti čiší jako nejsilnější téma manipulace a obhajoba osobní pravdy. Nevyhnou se tomu scény odehrávající se v bytech sociálně vyloučených lidí, při konfliktu mezi Romy a Ukrajinci, s mimořádně ambiciózní starostkou (skvělá Gabriela Míčová tu připomíná diktátorku z Orwellova románu) či populistickým aktivistou s mesiášským komplexem, jehož ztvárnil Viktor Zavadil.Každý si chce přihřát polívčičku na cizím neštěstí, předkládat veřejnosti svou verzi pravdy a spravedlnosti.

Jednou z nejpůsobivějších a zároveň nejmrazivějších scén je výstup Iriny na demonstraci proti romskému násilí. Člověk ani nedýchá, když matka, která nejen sobě a svému synovi situaci mimořádně zkomplikovala, předstoupí několik stovek nespokojených demonstrantů a proti jejich očekávání se vytasí s překvapivou informací a apelem. Je to mimořádně odzbrojující okamžik, při němž si publikum uvědomí, kolik odvahy musela Irina sebrat.

Co udělá nenávist, když je přiživená lží? A může být domnělá oběť hegemonem, tím, kdo věci rozpohybuje nesprávným směrem? Oběť je promyšleným snímkem, který publikum dlouho znejisťuje a který nedává jednoduché odpovědi. Spíš ho nutí přemýšlet a vciťovat se do jednotlivých aktérů, tím pádem bořit mýtus o pravdě a rychlých řešeních.

V Oběti jsou všichni částečně pokřivení. Igor není schopný vzdorovat matce, starostka jde na ruku developerovi a médiím, Romové si otevírají ústa na Ukrajince. Bylo by ale chybou brát si z těchto motivů a úhlů pohledu zjednodušující populistické šablony zlých Romů, politiků či podnikatelů. Každý totiž musí v rámci své obhajoby přinášet oběť, což je i jedním z poselství filmu.

Režisér Michal Blaško, scenárista Jakub Medvecký i kameraman Adam Mach s publikem hrají důmyslnou hru. Rozhodují o tom, co uvidí, dávají mu volnost v tom, co si může domyslet (především minulost postav) a konec příběhu nechávají otevřený. Ačkoliv se postavy pohybují v rozličných lokacích a situacích, Oběť není rozklížená. Drží směr, má drajv, netrpí roztěkaností. Stojí na drobných náznacích a naťukává témata, která jsou pro režiséra a scenáristu relevantní (obelhání sebe sama, přijetí nové pravdy, atraktivita jednoduchých řešení).

Snímek BANGER. je spíš komedie, která se až ke konci překlopí v drama. Možná nejlepší český film roku je natolik propojený s hudbou, že i celá recenze je tentokrát hlavně hudební.