Minisérie Podezření je drama, které na ČT dlouho chybělo. Klára Melíšková v něm předvádí životní výkon

Dramatická tvorba České televize se soustředí do dvou základních rovin – kriminálky a melodramata. Mohou se navzájem mísit, ale každé dílo obvykle spadá alespoň do jedné z těchto škatulek. Čisté drama je věc takřka nevídaná, rozhodně v případech, kdy je projekt jako drama přímo avizován. V tu chvíli před námi totiž nevyhnutelně přistane příběh se zdůrazněnou úlohou milostných vztahů, založený na prezentaci silných základních emocí, kde všichni pronášejí velká slova a hraje u toho hlasitá hudba. Dokonce i když sledujeme stavbu Stalinova pomníku nebo životní cestu Emanuela Moravce, daná témata jsou nám servírována jako poněkud bizarní melodramata. Kariéra Boženy Němcové je s dávkou nezáměrné ironie nahlížena prostřednictvím jejího nefunkčního manželství a dalších milostných lapálií. Nezdá se, že by dramaturgové ČT měli velkou důvěru v to, že publikum je schopné pojmout emoci, která není vykřičena do světa.

Kriminálky mají paradoxně k nuancím spojeným s žánrem dramatu nakročeno častěji. Nejspíš není náhoda, že ve všech nejchválenějších projektech České televize posledních let se vraždí. Zdá se, že zde se tvůrcům daří úspěšněji experimentovat a vycházet z komfortní zóny divácky vděčných produktů. I Podezření se maskuje jako kriminálka – už jen svým názvem. A také prvotním dojmem z námětu: sledujeme zdravotní sestru obviněnou z vraždy bezbranných pacientů, jak se pokouší očistit své jméno před zákonem i svým okolím. Podezření ale kriminálka není – jde skutečně o přímočarou charakterovou studii sestry Hany Kučerové (Klára Melíšková), velmi chladné, odtažité a nesympatické ženy, s níž bychom nechtěli vést konverzaci déle než nezbytně nutnou dobu. Představa, že by se měla starat o naše blízké na jejich smrtelné posteli, je dost skličující.

Jenže my celou dobu víme, že Hana nikoho nezabila. Je to prostě „zlá ženská“. A způsob, jakým Podezření s tímto faktem pracuje, je ve své otevřenosti velmi osvěžující. Postupně poskytuje různá vysvětlení Hanina chování, ale nehledá výmluvy ani omluvy. Hana má za sebou možná nějaká zapřená traumata, která ji zatvrdila vůči světu, ale stále nese zodpovědnost za své chování. I oběť může ubližovat.

Hanina dcera (Denisa Barešová) má pro veřejný lynč své matky vlastně pochopení a nejednou jí vmete do tváře, že kdyby nebyla tak nepříjemný člověk, nebylo by snadné uvěřit, že vraždila. Dcera matce sice nikdy nepřestane být oporou a pomáhá jí, seč může, chodí za ní do vazby, stará se o jejího psa, snaží se ji povzbudit, avšak neplyne z toho ani tak úleva nad její morální pevností, jako spíš nejistota, jestli má smysl jejich toxický vztah zachraňovat. Kvůli matce musela změnit všechny své plány, ona však na její přítomnost reaguje především udílením pokynů ohledně chodu domácnosti. Hana má sice pravdu, že dceřiny plány v první řadě nebyly dvakrát rozumné, její příkrost ale brzdí jakoukoli diskusi.

Protože jsme vytrénovaní mainstreamovým filmovým vyprávěním, čekáme nápravu bezútěšného stavu nebo alespoň výraznou sebereflexi. Ať už protagonistky vůči světu, nebo naopak. Někdo by se tu někomu měl omluvit, nemůžeme přece odejít bez toho, aby se vyprávění nějak vyřešilo! Jenže Klára Melíšková nakonec jen krčí rameny. Není snadné stát se najednou jiným člověkem. Copak nemá právo být taková, jaká je? Vždyť přece nic špatného neudělala! Hana se ohledně vysvětlení toxické povahy spoléhá jako tolik dalších lidí na princip „své podstaty“, který z ní snímá odpovědnost. Na konci si problém možná trochu připouští, snadné řešení se ale nenabízí.

V určité míře je jistě obětí své povahy – je to žena s nenaplněnými ambicemi, potají sní o lepší budoucnosti, ale kvůli vlastním limitům jí nejspíš nikdy nedosáhne. Zkraje říká své kartářce, že si chce najít chlapa, ale když ji pak osloví sympatický dělník pracující na rekonstrukci jejího domu, promptně ho odmítá. Těžko říct, jestli jí není dost dobrý, nebo zkrátka není schopná vystavit se zranitelnosti skutečného vztahu. Tenhle kontrast provází mnohá její rozhodnutí. Mnohem více naděje vidíme v dospění dcery – z jiného úhlu pohledu je ale možné, že naopak nastoupila cestu budoucí deziluze, stejně jako její matka.

Skvělou volbou bylo obsadit do paralelní role Ivana Trojana – všemi milovaného doktora, který vždy myslí na to, aby se s pacienty zacházelo co nejlépe, aby byl zadobře se všemi svými kolegy, zkrátka aby byla jeho práce víc než plnění povinností. Jakmile se Trojan objeví na scéně a začne se vyptávat, ihned nám docvakne, že tenhle úžasný chlap prohlédne všechna zdání a udělá vše pro to, aby své podřízené pomohl. A třeba z ní udělá svou vřelostí lepšího člověka. Jenže Trojan nakonec stráví celé tři celovečerní epizody nerozhodným bloumáním po nemocničních chodbách, žalobami rozhazuje výhradně kvůli vlastní kariéře a ukáže se jako pasivní, bezradný kariérista. Ne zlý člověk, snad jen poněkud pokrytec. Selhání Trojanovy fasády hrdinku nemá vykoupit, zato ale komplikuje smysl „milosti“ a „hodnosti“.

Přítomná je i politická linka, která je asi nejslabší částí minisérie. Ne že by s ní bylo něco špatně, spíš pro ni není mnoho prostoru, takže působí poněkud tezovitě. Tvůrci správně odhadli, že těžiště příběhu leží v osobním konfliktu ústřední postavy a byla by chyba pozornost příliš tříštit „velkým tématem“. Hulík chce přesto alespoň naznačit, že situace v českých nemocnicích mnohdy vede k tomu, že vybíjení frustrace na pacientech je nevyhnutelné. Vzniku sester jako Hana násilně přivazujících pacienty s demencí k posteli se nejlépe vyhneme zvýšením péče o zdravotnické zaměstnance.

Tahle linka pro nás ale neotvírá mnoho nového. Hektičnost a podfinancovanost nemocnic jsou samy o sobě známé jak díky žurnalistice a osobní zkušenosti, tak i dlouhé historii nemocničních seriálů, českých i amerických. Všichni víme, že práce v nemocnici je enormně náročná, takže působí zbytně rozvádět to i v tomhle konkrétním příběhu, kde není prostor dostat se do větší hloubky. Tahle linka se navíc odehrává bez účasti postavy Melíškové, což nevyhnutelně ředí pozornost. Navíc podrývá zbytek vyprávění, které zkoumá individuální zodpovědnost. Hana pak totiž vyznívá jako pouhý mechanický produkt svého zaměstnání.

Pokud má Podezření nějakou vadu, tak možná občasné podlehnutí potřebě „důležitosti“, která zrazuje intimitu námětu. Nejvíce je to poznat na samotném konci, kdy se tvůrci snaží uzavřít několik dějových oblouků, nabídnout několik aluzí, udělat pár okázalých teček a série se začíná pohybovat na hraně manýry. I první epizoda je zakončena výraznou hudební montáží, která se vzdaluje dosavadní atmosféře. Možná to souvisí s tím, že Štěpán Hulík stojí za dvěma z nejprestižnějších českých televizních projektů posledních let a má tendenci udělat jednu nebo dvě kudrlinky navíc, aby seriál působil „větší“. Opět nejde ani tak o chybu jako spíš o zbytečné rozmělnění pozornosti.

Jak avizuje už úvodní titulek série, Podezření je volně inspirováno několika kauzami, jež proběhly českými médii. Tvůrci se ale z praktických důvodů záměrně rozhodli všem konkrétním jménům a datům vyhnout a děj zasadili do současnosti. Je to jen dobře, nutnost vázat se k „historické věrohodnosti“ by byla zbytečně limitující.

Začínající režisér Michal Blaško, jenž před pár lety upoutal pozornost studentským krátkometrážním filmem Atlantida, se snad nebude muset bát o další zakázky. Stylizaci většinou udržuje na úrovni realismu, ale nebojí se v kusých momentech vykročit k výraznějším volbám, které působí organicky a přirozeně. Rozhodně dává najevo dobrý filmařský cit.

Podezření nejen svou soustředěností, ale i svou dobrovolnou nepříjemností a tísní zanechává jednoznačně pozitivní dojem. Stále nejsme zcela zvyklí na seriály České televize, které ve velké míře důvěřují publiku, že pochopí jemněji vykreslený psychologický konflikt a nepotřebuje vodit za ruku. Klára Melíšková předvádí životní výkon. Občas jí je vytýkána herecká jednostrannost, Podezření ale její rozsah využívá s maximálním efektem. Hana nám rozhodně připomene někoho, koho známe, ale nejsme zvyklí vidět ho v čele televizního vyprávění.