Top Gun je zpět v technicky špičkovém provedení. Po jeho zhlédnutí můžete říkat, že jste zažili let ve stíhačce

Na Top Gun: Maverickjsme se něco načekali. Od premiéry jedničky uběhlo 36 let, Tomu Cruiseovi bude co nevidět šedesát a koronavirus se postaral o to, že legendární stíhač Pete „Maverick“ Mitchell provětrá armádní letouny až nějakých 18 měsíců po vydání první upoutávky. A pokud už jste netrpěliví, tak nebudeme chodit kolem horké kaše – čekání se v tomto případě vyplatilo.

Velké návraty k časem zaprášeným titulům bývají mnohdy ošemetné, ale jen v poslední dekádě se najde několik případů, které skepticismus vyvrací. Blade Runner 2049 neudělal kultovnímu originálu žádnou ostudu, Halloween z roku 2018 vzbudil až nečekaný divácký zájem a George Miller zrenovoval Šíleného Maxe takovým způsobem, až podle mnohých vznikl nejzásadnější film posledních let.

V případě Top Gunu se navazuje na lokálně nesmírně úspěšný snímek, kterým Tony Scott v osmdesátých letech masíroval ega elitních pilotů a publiku vmetal do tváře, jak je skvělé a stylové býti pilotem. V USA jasný kult, ve zbytku světa spíše úsměvná reminiscence filmové etapy, kdy producent Jerry Bruckheimer rozjížděl svou vládu nad hollywoodskými blockbustery.

K pokračování se ale přistupovalo s poctivostí, již vedle znovuprodukujícího Bruckheimera zajistili hlavně dva muži – nestárnoucí herec a jedna z posledních filmových megastar Tom Cruise a režisér Joseph Kosinski. Spojení úsilí a talentu těchto osobností i jejich kolegů totiž dalo vzniknout technicky revolučnímu projektu, který nostalgickou látku, v níž testosteron odkapává během ragbyových a volejbalových klání u zapadajícího slunce, přetavil v uctivý a současně soběstačný blockbuster.

Na novoty se přitom minimálně z hlediska příběhu moc nehraje. Prvních pět minut je například obšlehnutých z originálu a opětovné setkání s Maverickem je hnáno do nostalgie skoro jako návrat do Jurského parku v Jurském světě. Zápletka je tentokrát ozvláštněna přípravou na finální bojovou misi, ale v jádru se koncepce příliš nemění – nová doba, noví arogantní a vysportovaní rekruti, nový trénink a starý dobrý Maverick. Jeho principy a pověst se nezměnily, jeho dovednosti a šikovnost ve vzduchu se naopak s každou nepatrnou vráskou jen násobí. Pete Mitchell je největší frajer pod sluncem, Cruise to i s šedesátkou na krku dokázal ustát stejně jako Kosinski a trojice scenáristů, kteří úsměvy nad lehkou imbecilitou originálu proměňují v poctivější emoce a úžas nad audiovizuální složkou.

Romantická linie s věčně přitažlivou Jennifer Connelly je sice vložena poněkud na sílu a film nenachází svůj osobitý výraz hlavně v patetickém závěru, ale jinak umí vcucnout a zarazit do sedaček. Vedle uctivého vztahování se k práci Tonyho Scotta, které snadno rozpoznáte v podobném snímání „pozemních“ sekvencí s důrazem na magické nasvícení při západech slunce, je nový Top Gun neporovnatelně intenzivnější a fyzičtější než jeho předchůdce. Od začátku jsme napojeni na oblíbeného protagonistu, a když se záhy ocitne nad hranicí atmosféry a letí rychlostí nad deset machů, jsme elektrizováni více než u nedávného Prvního člověka.

No a co se týče očekávaných leteckých a akčních sekvencí, v tomto ohledu jsme skutečně svědky revoluce blockbusterové výroby. Kamery nacpané do kokpitu s herci, kteří museli absolvovat vyčerpávající výcvik, vytváří strhující subjektivní zážitek. Jste tam s postavami, vidíme, jak se hercům pod přetížením deformuje obličej, natáčíme hlavy v souladu s divoce řízenou dráhou letu a potíme se až na hýždích. Takto pořízený materiál v souhře se špičkovými zvukovými efekty, soundtrackem Hanse Zimmera a přehledným střihem překonává honičku vrtulníků v Mission: Impossible – Fallout a řadí se k těm nejepičtějším věcem, jaké se kdy objevily na stříbrném plátně.

Pocit fyzického ohrožení a starost o hrdiny, které souvisí i s tímto vědomím autenticity, se celkem daří otisknout i do ambicióznějšího scénáře. Ten je serióznější než v jedničce, ovšem nechybí mu ani vhodně vklíněné hlášky na odlehčení. Postavu Mavericka dále formuje dle událostí originálu, na který se odkazuje i některými shodnými vztahy mezi aktéry – tak jako se Maverick v jedničce sbližoval s původně nepřátelským Icemanem (Val Kilmer), zde si musí získávat přízeň mladého pilota Bradleyho Bradshawa (Miles Teller), syna Maverickova dávného kopilota Goose.

Vzniká charakterově působivý snímek, který nedává příležitost k budoucímu zesměšňování, jakého se originál dočkal od tvůrců Žhavých výstřelů. Zde je publikum dokonce připravováno na mnohem emotivnější zakončení, jemuž předchází přesvědčivé dialogy o možných fatálních situacích, kdy se musí hrdinové na smrtelně nebezpečné misi v mžiku rozhodnout. A kdy mohou s velkou pravděpodobností přijít o život.

A je docela ke škodě, že z této psychologické roviny se nakonec ucukne k ryze nostalgické oslavě heroismu, která je stejná jako tehdy v osmdesátkách. Pravda, tentokrát je k dispozici lepší příběh a hlavně technologie, které umožňují naprosté přimknutí na perspektivu stíhacích letců. Cruise si to zase pohlídal a Kosinski, vystudovaný letecký inženýr a tvůrce skvělých Hrdinů ohně či Nevědomí, obstaral vypilovaný prototyp moderního hollywoodského blockbusteru. A byť se v něm místy recyklují plané řeči a jde o absolutní diváckou masovku, závěrečné chlapácké objetí si po dvou hodinách vyčerpávajících manévrů a impozantní akce vychutnáme přece jen více než před šestatřiceti lety.