První dojmy – Top Gun: Maverick svými záběry, zvukem i emocemi vyvolává husí kůži

Jaký správně udělat po víc než 35 letech pokračování osmdesátkového kýče o militaristicko-industriálním komplexu, jenž je zároveň nepřiznanou gay romancí? Nechat tam kýč na snesitelné úrovni, ukázat, že militaristicko-industriální komplex je ještě mocnější a sofistikovanější než dřív a rozvinout gay romanci hned ve dvou rovinách. Maverick a Ice Man jsou pořád nejlepší kamarádi do deště a nemůžou jim to zkazit ani jejich věkově přiměřené ženy. Zároveň může Maverick opět obdivovat knírek syna svého bývalého parťáka Goose (Husy), přezdívaného Rooster (Kohout). Knírek se nejspíš geneticky dědí a díky němu si vzpomeneme na propocené noci s Freddiem Mercurym.

Ale vážně. Top Gun dvojka je méně videoklip a překvapivě více napínavé vyprávění, protože postavy mají minulost – a překvapivě nejen ta Cruiseova, na níž se hledání času projevuje jen lehce svěšenými koutky. Mise nových „topguňáků“ je sice komplikovaná, ale alespoň srozumitelně vysvětlená, takže i laici pochopí, jak těžké je lítat stíhačkou, nejenom, že je to hezké (jako v jedničce). Děj se samozřejmě odehrává v politicko-historickém vzduchoprázdnu, aby nikdo nebyl uražený, že mu US Navy Force vypráší kožich a knírek.

Skvěle natočené a ozvučené, viditelně s obří námahou a snahou o realismus a nejen efektnost. Je vlastně otázkou, co takto dokonalému a poctivému produktu vytýkat. Možná jen to, že se ve dvojce přes zvyšující se globální oteplování postavy méně potí než v jedničce a jednotlivé scény půjde hůř parodovat. Proč to není trapnější, aby se tomu člověk mohl trochu víc smát, ne to jenobdivovat? V IMAX je to až hypnotický zážitek. Nový Top Gun je přesně ten typ filmu, který zachraňuje kina. Díky němu dává znovu smysl do nich chodit.

Pete Mitchell v podání Toma Cruise je po dlouhých šestatřiceti letech zpátky. Stále pouhý kapitán se vrací do výcvikového centra Top Gunu připravit o generaci mladší piloty a pilotky na mimořádně důležitou a nebezpečnou misi. Svérázné metody ho neopustily, čímž vytáčí nadřízené a sklízí plusové body u mladých. Maverick zosobňuje lásku k tomu, co dělá, soustředí se na parťáctví (s kterým souvisí i jisté špičkování), obětavost a rozkryje i pár dosud nezacelených ran.

Letecké scény jsou mimořádně hlasité, dynamické a vtahující. O tom, že jsou profesionální, se bavit nemusíme. Je vidět, že si je Cruise a spol. náležitě užili (Cruise zvládá solidně i emotivnější momenty). Téma bude jistě poutavé pro milovníky stíhaček a dalších ultrarychlých strojů, film nicméně nejede na macho vlně, k čemuž by prostředí letecké základny mohlo svádět. Subjekt a motiv nepřítele je načrtnutý pouze mlhavě a v době, kdy Rusko hrozí nukleárními zbraněmi, trošku zamrazí. Je tedy otázkou, jak tuto linku tvůrci v době před invazí na Ukrajinu zamýšleli a zda nedošlo ke změnám.

Top Gun: Maverick vznikl v produkci Jerryho Bruckeimera, který se podílel na vzniku prvního filmu spolu s režisérem Tonym Scottem. Maverick je filmem nostalgickým, stoprocentně americkým, jdoucím naproti divákovi. Jako kdyby vás někdo zabalil do americké vlajky, položil vás na pláž, dal vám do ruky lahváče a pustil čtyřmi dekádami prověřenou populární hudbu. A vy si to budete užívat.

Top Gun pro mě znamená málo a eskapády Toma Cruise ještě míň. Jsem z těch lidí, co se ve vší otravnosti pyšní tím, že na ně jeho kouzlo neplatí. Proto mě velmi štve, jak moc jsem si Top Gun nakonec užil. Na velkém plátně opravdu nabízí něco, co nemám pocit, že jsem kdy viděl. Nejednou jsem se přistihnul přimáčklý do sedačky, jak se mi u Mission Impossible rozhodně neděje.

Mám s tím filmem řadu problémů. Zklamalo mě finále, které uteklo k nejpovrchnější nostalgii, i když měl příběh našlápnuto k něčemu zajímavějšímu. Celou dobu směřuje k tomu, že lekcí pro postavy bude naučit se dělat nepříjemná rozhodnutí, nakonec se jim ale všichni vyhnou – to vylo velké zklamání.

Některé problémy pak přesahují Top Gun jako jeden film. Militaristická propaganda dehumanizuje „nepřítele“ ad absurdum a do světa druhé dekády nového století to prostě nezapadá tak dobře jako do roku 1986. Těžko se přenáším přes bezmyšlenkové plnění rozkazů abstraktní ofenzivní války, kde jediná chvíle, kdy se s nepřítelem setkáme na trochu individuální rovině, je, když se pokouší popravit již bezbranného amerického hrdinu. Chápu, že mám přijmout, jak naši kluci a holka pravděpodobně bojují proti nějakému bondovskému padouchovi, který uprostřed smyšlené země obohacuje uran, aby jeho prostřednictvím zničil svět. Ale stejně… Evokuje to místy Verhoevenovu pseudofašistickou Hvězdnou pěchotu podanou ve vší upřímnosti.

Ale když se vynasnažím nekazit si legraci, uznávám, že při sledování té skvěle gradované akce i vkusně přehnaného pozemního melodramatu se na to vše dá zapomenout. Líbilo se mi i to, že nová generace je načrtnutá tak, aby si šlo představit, že by postavy zažily nějaký „příběh“, i kdyby mezi ně nepřišel Maverick. Nakonec je tahle Midlife Crisis: Plane Edition opravdu dobře natočená a chytlavá. Vyhráli nade mnou!

Nejstylovější stíhací pilot kinematografie Pete „Maverick“ Mitchell je po šestatřiceti letech zpět a dle příslibů je to velké. Tam, kde originální Top Gun zařadil rychlost sedm machů, pokračování letí přes deset. Tam, kde hrdiny v osmdesátých letech potrápily stíhací letouny s rudou hvězdou na boku, se jde proti raketám země–vzduch. Top Gun: Maverick ale rozhodně není jen tupým komerčním sequelem bez ambicí a přidané hodnoty. Režisér Joseph Kosinski s producentem a hercem Tomem Cruisem přistoupili k nostalgické látce, z níž testosteron odkapává během ragbyových a volejbalových klání u zapadajícího slunce, současně s úctou i se záměrem technické revoluce.

A obojí splnili nadmíru přesvědčivě. Druhý Top Gun na velkém plátně vypadá i zní naprosto špičkově. Ikonický hudební motiv z osmdesátek doplňuje burácivé skóre Hanse Zimmera a esteticky výrazný styl Tonyho Scotta, jenž originálu dodal nestárnoucí image díky záběrům v magicky prosluněných hodinách, Kosinski rozvíjí do impozantní vizuální atrakce. Během scén ze vzduchu vysloveně cítíte tu reálnost, kdy herci skutečně podstoupili letecký výcvik a navrch se naučili ovládat nejmodernější kamery v kokpitech, a skvělý střih udržuje bezvýhradnou přehlednost akce.

Romantická linie je sice opět našroubovaná poněkud násilně a závěrečný patos úplně nezúročuje slibně rozehrané osobní linie, které jsou silně provázané s minulým filmem, ale v součtu to moc nevadí. Ta osmdesátková naivita, heroismus protagonistů s obřími egy a anonymita nepřítele, který prostě je, k tomu sedí. A místy ospalejší tempo vynahrazuje jednak vypilovaná technická stránka, jednak sympatická snaha o charakterovou studii, nikoli jen o sled efektních obrazů. Že šlo pro všechny zúčastněné o velkou událost, se povedlo do filmu, jeho aktérů i přímočaré zápletky bezvadně otisknout. Husina zaručena.