„Hodně přemýšlím o našem vězeňském systému. Připadá mi nedomyšlený a kontraproduktivní,“ říká režisérka Helena Třeštíková

Reného Plášila sledujete s přestávkami od roku 1988, tedy přes 30 let. Jde o jediného sólového mužského protagonistu vašich časosběrných filmů. Čím si tehdy získal vaši pozornost?

„Na úvod musím říci, že René není jediný mužský protagonista. Točila jsem i časosběrné filmy o Jakubu Špalkovi, Vojtovi Lavičkovi, Janu Potměšilovi. Ale obecně vzato pro mě není podstatné, zda točím o muži, či o ženě. Důležitá je zajímavá a především autentická osobnost. V roce 1988 jsem začala připravovat cyklus několika filmů o mladých delikventech a tématem mělo být, jak se mladý člověk vyrovnává s vězeňskou zkušeností. Ve vězení pro mladistvé v Libkovicích jsme udělali několik úvodních rozhovorů s několika mladíky. Točili jsme pak se čtyřmi z nich čtyři roky a vznikl cyklus filmů pro ČT Řekni mi něco o sobě. René z nich byl nejzajímavější a nejchytřejší.“

Zdá se, že René byl také nejkomplikovanější, v minulosti vám například vykradl byt a ztratil zapůjčenou digitální kameru. Bylo těžké mít v něj důvěru a neskončit s natáčením?

„V roce 1992 jsme dodělávali film Řekni mi něco o sobě – René a v tu dobu René vykradl náš byt. Ten první televizní film o něm tedy končí touto situací. Nejdřív jsem se chvíli vzpamatovávala z šoku, ale pak jsem si řekla, že to je opravdu velmi neobvyklý čin a stálo by za to s natáčením Reného pokračovat. V tu dobu jsem na to neměla žádné prostředky, ale měla jsem roztočené jiné projekty, a tak jsem v průběhu doby vždy k nějakému natáčení přidala den s Reném. Teprve po čase jsem navázala spolupráci s producentskou společností Negativ, řekla jim o tomto projektu, oni se do toho zapojili a společně jsme v roce 2008 dokončili film René. S Reném jsme si v průběhu doby vybudovali celkem přátelský vztah a ten stále pokračuje. Po uvedení filmu René jsme se s Negativem dohodli dále pokračovat, a tak po třinácti letech vznikl film René – Vězeň svobody.“

Již z prvního filmu z roku 2008 je patrné, že jako vězeň do kontaktu s vámi vkládal jisté naděje, byla jste pro něj důležitá. Jak vlastně přistupujete k lidem, které dokumentujete? Kde je ta hranice, co si ještě dovolíte, a co už si zakážete? Kde je profesionalita a kdy může nastoupit lidskost?

„René se cítil ve vězení často dost osamělý a byl rád za jakoukoli komunikaci s vnějším světem. Hodně jsme si psali, pomohla jsem mu vydat dvě knihy. Naše komunikace není úplně jednoduchá, na leccos máme zcela odlišné názory, dovedeme se pěkně pohádat, ale to ten základní přátelský vztah neruší. René je prostě dost svébytná a svérázná osobnost. A je taky ohromně inteligentní a sečtělý. Ve vztahu se svými protagonisty se snažím být přímá, nic nenahrávat, nearanžovat, nikdy netočit to, co si nepřejí. A myslím, že profesionalita a lidskost se vzájemně nevylučují.“

Při sledování vašich filmů s Reném člověka napadne, že ho znáte víc než jeho vlastní matka nebo syn…

„To bych si netroufla komentovat.“

René - Vězeň svobody — René – Vězeň svobody (2021) | Aerofilms

Co vám osobně dalo natáčení druhého filmu s Reném?

„Každé natáčení přináší nějaké zajímavé situace, setkání, témata k úvahám. V souvislosti s Reném například hodně přemýšlím o našem vězeňském systému, který mi připadá být nedomyšlený. Ve výsledku je jeho působení na delikventy spíš kontraproduktivní.“

Konec filmu Vězeň svobody je otevřený. Jste s Reném domluvení na další spolupráci, nebo si teď dáváte pauzu?

„To zatím nechávám otevřené.“

René ve druhém filmu působí jako pomyslná bulvární celebrita, mluví, „jak mu zobák narost“, působí autenticky. Člověka ale nepadne, jestli to není role, zda se před kamerou nestylizuje. Režisér Martin Mareček mi v lednovém rozhovoru řekl, že člověk po nějakém čase na kameru zapomene a hraje sám sebe. Myslíte si totéž?

„Nevím jestli je dobrá formulace ‚hraje sám sebe‘. Já bych preferovala ‚je sám sebou‘. A to je ta autenticita, kterou stále hledám a ve kterou u svých protagonistů doufám. Dobrým testem je srovnání komunikace v situaci, kdy se netočí a prostě se jen normálně přátelsky bavíme, s chováním při natáčení. A to je třeba právě u Reného celkem totožné.“

Prozradíte, který z dalších příběhů časosběrných filmů divákům a divačkám v budoucnu představíte? Musí být složité sledovat několik osob souběžně. Jak to organizujete, když si uvědomíme, že musíte mít na place minimálně ještě kameramana a zvukaře?

„Stále sledujeme protagonisty Manželských etud a ještě několika dalších časosběrných projektů. To, že se natáčí několik osob a příběhů současně, je pro mě zcela zažitý způsob mé práce. Dělám to takhle už opravdu hodně dlouho. A dělám to dobrovolně a celkem mi to takhle vyhovuje. Sama sebe označuju za ‚lokálního kronikáře‘. Točím jen v Čechách, nevyjíždím do žádných, filmaři celkem oblíbených, atraktivních míst střetů a konfliktů po celém světě. Chci dokumentovat na jednotlivých příbězích náš běžný život tady a v této době.“

Dokumentů u nás vzniká řada, kromě krátkých a animovaných filmů se těší velmi dobré pověsti. Vyučujete na FAMU. Kdo z autorů (nejen vašich žáků) vás v posledních letech zaujal?

„Na FAMU je hodně talentovaných mladých filmařů. Hodně mě zaujala Adéla Komrzý, která teď za film Jednotka intenzivního života získala Českého lva i Cenu kritiky. Teď vzniká zajímavý časosběrný film studentky Marie Magdaleny Kochové Ta druhá o sourozencích postižených dětí a jejich těžké situaci v rodině. Více studentů uvažuje o časosběrných projektech, což mě hodně těší.“