„Příroda ve velkoměstě je překvapivě bohatá,“ tvrdí producent filmu Planeta Praha. Co ocenil na covidových lockdownech?

„Na Žižkov, lépe řečeno do Prahy mě přivedla škola. To už je mnoho let. Žižkov byla později věc náhody, získali jsme zde byt a od té doby jsem se odsud už nehnul. Asi už jsem víc Žižkov než Vyškov, i když jsem v tom nikdy neviděl rozpor. Považuji se za Vyškováka, Žižkováka, Pražáka, Moravana, Čecha a Evropana. Ještě bych byl rád jednou světoobčan, ale to musím trošku povyrůst. Všechno se to krásně doplňuje.“

„Zásadní motivace byly dvě. První byl prostor CAMPu, Centra architektury městského plánování, což je úžasné místo. Nejen tím specifickým formátem projekce 1:6, čtyři metry na výšku, dvacet čtyři metrů na délku. Prostor je také zvukově skvěle vybavený, mají pětikanál lepší než v leckterém kině. Spolupracuji s režisérem Honzou Buštou, který pro CAMP udělal před pár lety film o pražských brownfieldech, já ho tam viděl a bavilo mě to. Já se dnes hlavně věnuju produkci, ale když už režíruju, mám to taky jako takové cvičení, abych se udržoval v kondici.

Pro mě v tom byla výzva vyrovnat se s tím extrémním formátem a zároveň jsem chtěl jednou udělat něco asociativního a poetického, ne narativního. Mé dosavadní filmy (Papírový atentát, Drnovické catenaccio, Pupek nebe) jdou většinou spíš po esejistickém a intelektuálním významu. Materiál pro film jsem objevil u svého kamaráda, grafika Petra Tomana, což je absolvent AVU. Je to, dalo by se říct, staromódní člověk. Má rád parní lokomotivy, má rád staré věci, zaznamenává ve svých grafikách zánik starého světa. A proto ho před těmi více než čtyřiceti lety zaujala asanace Žižkova a začal si ji fotit. Na těch fotkách zaujalo zase mě, že nejsou příliš estetizujícími dokumentaristickými výpověďmi o té události. Fotil je pro sebe a ctil v nich jen základní kompoziční principy, takže mělo smysl k nim teď filmem zkusit přidat další vrstvy.“

„Na to mě upozorňoval střihač filmu Honza Daňhel, surrealista, který s Janem Švankmajerem dělal na Hmyzu a spolurežíroval jeho skvělý portrét Alchymická pec. Ten mi taky říkal, že Toman je takovej Boudník svýho druhu. Má to ve zlatém řezu, jsou to takové „grafiky“.“

„Přesně tak, všechno to jsou jeho fotky, které tehdy pořídil. Měli jsme k dispozici asi dvě stě padesát snímků, naskenovali jsme kinofilmy, se kterými se skvěle pracuje na velkém plátně, protože se dají zvětšovat. Všimnete si na nich zajímavých detailů, kolikrát až tehdy, když to uvidíte na tom velkém plátně. Na jedné fotce třeba visí na pavlači reprodukce slavného Celníka Rousseaua, a toho jsem si všiml až při jedné z testovacích projekcí v CAMPu.“

„To je současné. Za ruchy může Michal Rataj, vynikající skladatel nejen filmové hudby. On tady na Žižkově natáčel na různých dvorcích i v ulicích. I ve volné tvorbě ho fascinuje hudba kombinující hudební nástroje a reálné ruchy.“

„Nebráním se ničemu, osobně tomu ale říkám site specific film, určený do prostoru CAMP. Ale kdyby bylo někde podobé plátno, dokážu si projekci jinde představit. Podpořila nás žižkovská radnice, která bude chtít film uvádět na Žižkově, hledáme pro to místo. S Michalem Ratajem přemýšlíme o převedení film do virtuální reality. V brýlých by se člověk díval na obraz filmu upravený pro tohle specifické prostředí a sluchátka by kvalitně reprodukovala zvuk. Šlo by o jiný zážitek než v CAMPu, ale rozhodně kompatibilní. Doufám ale, že i v CAMPu se film ještě bude někdy promítat, možná že i s živým hudebním doprovodem jako při premiéře.“

„Vždycky jde o v jistém smyslu minoritní projekt. A já si až zpětně uvědomil, že to je právě to, co ty věci spojuje. Mám třeba kolegy, kteří se drží jenom artových filmů a podobně, a já zkouším různé žánry a formáty. Zajímá mne „primární výzkum“ filmem, chci objevovat nové možnosti, možná jsem „experimentální“ producent. Dělal jsem přírodopisný film a byl to první český přírodopisný celovečerní film v kinech od českých tvůrců o české přírodě, Planeta Česko. V mezinárodním kontextu to byl další zajímavý film v řadě, ale pro české prostředí to byl unikát a svého druhu premiéra. Když jsme dělali akční komedii První akční hrdina, pokusili jsme se o fúzi Vorlíčka se Schwarzeneggerem. Šlo nám s režisérem Janem Haluzou o to navázat na tradici české komedie 60. a 70. let s přihlédnutím k následnému vývoji ve světové kinematografii.“

„Jsou toho mraky! Ale pokud se budu bavit o tom, co je nejblíž premiéře, tak jdu hned po našem setkání do střižny za skladatelem Ivanem Acherem a režisérem Janem Hoškem. Dokončujeme volné pokračování Planety Česko, které se jmenuje Planeta Praha. Ekologie urbanismu je teď velké téma a příroda ve velkoměstě je překvapivě bohatá, pestrá a proměnlivá. Premiéru chystá Aerofilms na konec července.“

„Doufejme, že jo. Planeta Česko měla sto tisíc diváků v kinech, takže doufáme, že to minimálně zopakujeme. Dál s režisérem Tomášem Kratochvílem a slovenskými kolegy dokončujeme film, který ještě nemá finální český název. Je to o romské rodině Pongů, která před patnácti lety odešla před rasovou diskriminací do Manchesteru. Přestěhovali se poté, co učitel řekl otci, že jeho syn je sice chytrej, ale nikdy tady nevystuduje, což byla pro něj poslední kapka. Oba synové už jsou vysokoškolsky vzdělaní, dcera nedávno začala studovat psychologii.“

„Dá se říct. Tomáš Kratochvíl je sleduje už asi sedm let. Natáčení prodloužil covid. Film vzniká v česko-slovensko-velšské koprodukci. Definitivní anglický název je Pongo Calling. V hlavní roli se představí chlapík, který tenkrát, když Zeman prohlásil, že jsou to převážně Romové, kdo nepracují, vyzval na sociálních sítích Romy, aby poslali fotky, jak pracují. A zaplavily ho tisíce, možná desetitisíce fotek. A tehdy si uvědomil svoji sílu, stával se z něj krok za krokem aktivista a my ho při tom sledovali a všímali si i jak to berou jeho nejbližší příbuzní. Žena mu ve filmu nadává, že je furt na Facebooku. Obrazně řečeno je to obyčejný chlapík, který má málo času na rodinu ne proto, že by chodil na fotbal nebo na pivo, ale protože organizuje romskou manifestaci v Bruselu a humanitární pomoc ve slovenských osadách... Hlavní hrdina Štefan Pongo bohužel před pár týdny po krátké těžké nemoci zemřel. Náš film tak bude nečekaně připomínkou jeho předčasně skončeného inspirativního životního díla.

Letos ještě uvedeme krátký loutkový film Lawrence z Moravie. Natočil ho animátor Jan Cechl a půjde o jeho profesionální debut, ačkoliv už je to pár let, co animaci na FAMU vystudoval. Je o Aloisi Musilovi, moravském knězi a objeviteli Blízkého východu. Historici jej někdy považují za rakousko-uherskou protiváhu britského plukovníka Thomase Edwarda Lawrence, který inspiroval režiséra Davida Leana k Lawrenci z Arábie. Náš Moravský Lawrence, který vzniká v česko-portugalské koprodukci, je i cinefilní poctou tomuto slavnému filmu.“

„Jo, skoro by se dalo říct, že hraných a animovaných mám v současnosti víc než dokumentárních, i když si stále řada lidí z oboru myslí, že dělám hlavně ty. Čerstvě jsme natočili s Igorem Chmelou jeho krátkometrážní režijní debut Barcarole. V crowdfundingové kampani jsme vybrali skoro půl milionu korun, nad čímž odborníci žasnou.

Se skvělým maďarským režisérem Gyulou Nemesem točíme ve slovensko-maďarsko-české koprodukci jeho nový film Blouznivci s Vratislavem Brabencem v hlavní roli. Kameru dělá Kuba Halousek, který byl nominovaný na Českého lva za Lidi krve.

Nemůžu si stěžovat, že bych neměl do čeho píchnout. Abychom to celé ufinancovali a firma mohla fungovat, musíme mít rozjetých víc projektů, což je někdy obtížné zvládnout. Ale všechno to jsou věci, které dělám moc rád.“

„Nechci se rouhat, ale když pominu to zoufalství při sledování médií a snahu aspoň nějak pomoci, necítil jsem se osobně příliš ohrožený. A to dokonce ani ve chvíli, když jsme celá rodina onemocněli. Covid mne příliš neohrožoval ani profesně. Naše filmy nejsou naštěsí závislé na tržbách. Když zavřou kina, tak to pro nás nepředstavuje až takovou ekonomickou ztrátu. Ba co víc, posilování VOD v době lockdownů nám umožnilo znovu prodat nějaké filmy na HBO. Taky Netflix začal v té době rozšiřovat svoji nabídku českých filmů. Takže jsme na tom nečekaně i nějaké peníze utržili. Navíc filmařská komunita, nechci to zakřiknout, momentálně dost drží pohromadě. Fond kinematografie se k situaci postavil čelem, vyhlásil mimořádné výzvy, aby se mohly psát nové scénáře. A víme z historie, že v různých nucených izolacích se dobře píše, takže myslím, že scenáristé toho docela využili. A já díky lockdownu dopsal a obhájil na FAMU svoji disertaci.“

„Nastal velký boj, protože hodně kolegů s premiérami samozřejmě vyčkávalo a v kinech se tvořily fronty nikoliv diváků, ale filmů. Takže jsme se do kin dostali ještě méně než před lockdownem. Z dvou set padesáti jedosálových kin v republice (multiplexy rovnou škrtám, ty o nás nestojí nikdy) jich před pandemií bylo tak třicet, která měla odvážnější dramaturgii a většinu mých artových filmů naprogramovala. Ale když jsme pak loni na podzim přišli s filmem Rok před válkou, což je jedna z mých minoritních koprodukcí s Lotyšskem, která měla premiéru v Rotterdamu v soutěži, poprvé se stalo, že to většina z těch osvícených kin ani nenaprogramovala. Nepomohl výrazný festivalový úspěch ani český herec Petr Buchta v hlavní roli.“

Vy jste byl v minulosti spjatý s režisérem Robertem Sedláčkem . Proč už spolu nic neděláte? Není prostor k tomu dělat si ze sebe srandu, jako tomu bylo ve filmech Největší z Čechů nebo Rodina je základ státu ?

„Srandu si ze sebe dokážu dělat pořád, a doufám, že Robert to má stejně. Já jsem se díky němu de facto dostal v 90. letech k filmu. Ale po Rodině se naše cesty z jeho vůle rozešly. Spolupráce se vyčerpala. On se v té době navíc vrátil do televizního prostředí, začal dělat hrané seriály. Asi získal dojem, že soukromého producenta, zvlášť takového pankáčského, jako jsem já, už nebude tolik potřebovat. Pak natočil České století, kde se sešel s Pavlem Kosatíkem, mým oblíbeným spisovatelem, a další skvělé věci. Dokonce se později vrátil i k celovečerním filmům. Jana Palacha považuju za jeho nejkomplexnější režijní výkon.“

„Ano. Ty Ceny kritiky do jisté míry kvůli Robertovi i vznikly. Vím i od některých kritiků, že zejména po Sedláčkově skvělé komedii Mužích v říji, která na Lvech „ostrouhala“, podle nich dozrála doba, aby vlastními cenami upozornili na zajímavé počiny. Dnes se doba ještě více posunula a kritici dokážou občas vypíchnout ještě odvážnější a minoritnější díla, jako třeba letos Okupaci.“