Serial Killer 2021: S ředitelkou festivalu Kamilou Zlatuškovou o dychtivém publiku, balastu na Netflixu a strachu říct, že jsme dobří

Za ty roky jsem zažila mnoho zklamání, slz i menších proher a omylů, ale snad se, možná i díky mé paličatosti, daří posouvat stále dál a dál. Jak s oblibou říkám, seriály, které uvádíme, jsou stoprocentní kvality, ale my jako akce jsme na pěti procentech svého potenciálu, rozhodně máme kam růst. Ale všechno má svůj čas.

Belgie udělala v posledních letech veliký pokrok, co se týká hrané tvorby. A dlužno říct, že tyto změny se nedějí organicky. Musí za nimi vždycky stát někdo, kdo dá věci do pohybu. V Belgii, která je našemu trhu podobná, se to váže i na to, co nám říká hodně tamějších producentů – vysílatelé jim dali důvěru a prostor, aby ukázali to nejlepší, co v nich je. A zjevně se to, minimálně u části seriálů, které uvádíme my, povedlo. Mým oblíbeným titulem je Albatros – černá komedie z odtučňovacího tábora. Jejím producentem je mladý Gilles De Schryver, jehož žena shodou okolností pochází z Českého Krumlova, bude to naše slavnostní premiéra ve čtvrtek večer, i s kompletní belgickou delegací.

Těžko to zobecňovat, pokud do termínu „seriál“ budeme zahrnovat i telenovely, proti jejichž existenci nic nemám a respektuju jejich roli v televizním vysílání, ale působí to zmatek. Když jsme poprvé ohlásili, že budeme dělat festival seriálů, lidé si to často vztáhli k Ordinaci v růžové zahradě, nikoli k Hořícímu keři.

Každopádně se, pro někoho možná překvapivě, nedomnívám, že by české seriály byly na mezinárodní úrovni v něčem specifické. To může být dílem nevýhoda, ale také překvapující – podle našeho názoru kvalitní tituly snesou bez větších problémů srovnání se západoevropskou konkurencí, ale nikdo o nich neví. V tom bych zároveň viděla naši slabost – bojíme se říct, že jsme dobří. Jak skvěle definovala naše letošní laureátka ceny Progressive Killer Tereza Polachová, celá česká společnost trpí tzv. imposter syndromem a i tenhle typ nesmělosti je jeho projevem.

Naštvaní by diváci měli být už mnoho let – v české distribuci máme s premiérami nových seriálů často nepochopitelné zpoždění. My se jen snažíme to zpoždění srovnat a poukázat na tuhle další propast mezi námi a západní Evropou. Ale vážně – diváci jsou u nás především dychtiví a my se snažíme udělat všechno pro to, aby televize měly k těmto obsahům co nejsnadnější cestu.

Je to nesmírně důležité. Za mě je možná ještě více důležité setkávání tvůrců s diváky. Filmaři mají nespočet možností sledovat svůj film na festivalech s diváky a diskutovat o něm, tohle televizní tvůrci nemají. Respektive mají koláče sledovanosti, ale pokud je to jediná zpětná vazba, může logicky dojít k tomu, že se obsah deformuje jen na základě těchto čísel.

Já bych to nijak dramaticky neměnila, ale neustále bych zdůrazňovala, že společný, sdílený zážitek, navíc umocněný kvalitní projekcí, je nejvíc.

Je to pro mě vedle efektivního, empatického a silného týmu základní stavební jednotka. Náš vizuál je prací oceňovaného typografa Martina T. Peciny a bez jeho souhlasu neprojde ven ani lísteček od šatny. Je přísný, ale spravedlivý, dlouhodobě je tenhle typ investice do nadčasového vizuálu to nejlepší, co člověk může udělat.

Osobně se domnívám, že Serial Killer jen spadá do mozaiky mnoha změn, kterými Brno prochází. A že Brno jako centrum kvalitní televizní tvorby a vzdělávání třeba teprve měnit začne, ale tomu dávám ještě hodně času.

Loni jsme to celé odhadli a nastavili v rámci těch omezených možností dobře. Ale jsem moc ráda, že letos je to normálnější – minimálně v tom, že můžeme přivítat řadu skvělých zahraničních hostů, kteří jsou nepostradatelnou součástí každého festivalu.

Nemám ke svému tvrzení žádná data, ale domnívám se, že spousta lidí zjistila, že velké platformy typu Netflix nejsou nevyčerpatelnou studnicí kvalitní televize, že jsou tam sice fantastické věci, ale existuje tam vedle toho taky spousta balastu, který za probdělou noc rozhodně nestojí. Zkrátka že je to – s nadsázkou řečeno – stejná televize jako každá jiná.