"Současným českým filmům chybí světovost," říká Tereza Polachová z českého HBO

Kreativní producentka. Mám vliv na vše, co půjde do vývoje, popřípadě následně do výroby, a podílím se na všech kreativních rozhodnutích. Jaké bude herecké obsazení, výběr klíčových profesí - to vše podléhá mému schválení. A mám i právo zasahovat do finální podoby díla.

Určitě, lidé nám posílají svoje projekty v různém stavu, popřípadě my někoho oslovíme ke spolupráci. Takže kdokoliv mi může svůj nápad poslat na moji e-mailovou adresu, popřípadě na adresu našeho sekretariátu.

Ono to chodí spíš ve vlnách, ale maximálně tak deset až dvacet měsíčně. Obvykle jsou to spíše než scénáře jenom náměty, synopse apod. Ono je to tak ale i lepší, protože když nám někdo pošle už "hotový" scénář, tak opravdu málokdy je ten text v podobě, abychom ho rovnou už mohli vzít do výroby. Náš program je totiž specifický, mimo jiné tím, že potřebujeme, aby naše tituly byly přístupné i zahraničnímu publiku, takže s lokálně specifickými tématy (např. přílišné odkazování na tuzemskou politickou situaci) je to pro nás složitější a mně osobně ani tolik neoslovují.

Byla to souhra okolností, na začátku ale byla postava Táni Pauhofové, na které se mi líbilo, že je to v podstatě obyčejná žena. V Česku stále ještě panuje takový trend, že když je v centru příběhu žena, tak skoro vždy musí být nějakým způsobem vychýlená - buď se pohybuje na okraji společnosti, nebo má trauma z dětství, duševní poruchu apod. A obzvlášť, když jde o ženský příběh odehrávající se na půdorysu převážně mužského žánru, jakým je špionážní drama. Tam se vážně jen málokdy objeví hrdinka, která by byla normální, tj. neměla žádné superschopnosti nebo nebyla perfektně vycvičeným superzabijákem - a to mě, popravdě, neoslovuje vůbec. Synopse Bez vědomí mě primárně kvůli tomuto zaujala hned a věřila jsem proto, že zafunguje. Taky je důležité říct, že kvůli tomu, že točíme vždy jeden takovýhle projekt ročně, musíme dbát i na žánrovou pestrost, což má dva jednoduché důvody. Jednak kvůli divákovi, který má logicky právo od placené televize očekávat něco speciálního. A za druhé i kvůli sobě, protože zkrátka nechci, abychom točili třeba pět kriminálek v řadě, protože by ten vývoj pak byl dosti jednotvárný. Vždycky se snažíme zkoušet něco nového, co tu ještě nebylo. A taky považuji za velmi důležité ty žánry a témata střídat. Přesto mi ale trvalo asi rok a půl tohle téma v HBO prosadit, protože tady byla obava o to, jak dalece aktuální to téma je, a že na západ od nás (obzvlášť v anglicky mluvících zemích) je tenhle žánr už hodně vytěžený, včetně třeba stylu Johna Le Carré. A proto na ten scénář byly kladeny dost velké nároky a jeho vývoj trval dlouho.

Podle mě je často klíčem k úspěchu mix čerstvého vánku a profesní zkušenosti, právě proto jsme otevření různým tématům a i začínajícím tvůrcům. V případě Bez vědomí to byl právě Ondra Gabriel, s nímž se znám už dlouho a vím, že je to velmi plodný a schopný autor.

Aniž by to snižovalo fakt, co byli estébáci zač, je logické, že i oni měli soukromý život. Nic v životě není černobílé a my jsme chtěli ukázat i toto. Mně se tam navíc líbil i otcovsko-synovský vztah, co spolu postavy Hofmanna a Jana Vlasáka mají. A právě i díky obsazení získala tahle dvojice na síle.

To je programové rozhodnutí. Podle mě je to trend, který se možná časem otočí, protože konkurence filmy dělá. My jsme filmy v minulosti koprodukovali, ale z ekonomického hlediska je to příliš málo muziky za spoustu peněz. A navíc, když jsi minoritní koproducent, jsi bez možnosti ovlivnit výsledek k obrazu svému.

Jednak to souvisí s tím střídáním žánrů a stylů, a pak tady byl požadavek ze strany HBO - tehdejší ředitelka řekla, že by chtěla po Hořícím keři vidět "světlo na konci tunelu". Až po uši je formát převzatý z Izraele a přiznám se, že se mi do něj zpočátku moc nechtělo, ale brala jsem to jako výzvu a řekla bych, že kdybychom srovnali naši první řadu s tou původní izraelskou, mnoho styčných ploch bychom neobjevili. Druhá série pak vznikala už nezávisle na první, protože Izraelci to k druhé nikdy nedotáhli. A v současnosti je Až po uši lokálně jedním z nejúspěšnějších seriálů na HBO.

Světovost a ambice. Překvapuje mě, že se tu málokdy objeví film, který má producentskou ambici oslovit i publikum na západ od našich hranic. Tady nevznikají velké filmové koprodukce a je to samozřejmě hodně těžké, protože jsme malý trh a licence ze zemí východní Evropy nikdy nikomu velké bohatství nepřinesly. Podle mě by to chtělo se víc zaměřovat na palčivá a aktuální témata, která by měla šanci zaujmout i jinde, než jen tady u nás. Umí to Rumuni, Poláci, Maďaři, tak proč ne my...

Mně na těchhle filmech vadí právě ta jejich malost, konvenčnost, konformita, příšerný šovinismus, který z nich obvykle sálá, trapné fórky na první dobrou, většinou s nějakým sexuálním podtextem. Někdo se přitom asi směje, ale mně je přitom většinou trapně. Já samozřejmě chápu, že si člověk u filmu nebo seriálu chce někdy skutečně jen odpočinout, a mně v podstatě nevadí, že tady takovéto tituly jsou, když mají své publikum, ale podle mě jich tady je opravdu moc a hlavně mi k nim chybí nějaká adekvátní protiváha.

Dobré komedie jsou pro mě třeba Čarodějky z Eastwicku, Lepší už to nebude nebo i Lepší pozdě nežli později. A když bych měla zmínit nějakou šílenou komedii, tak Smrt jí sluší. Z českých filmů miluju S tebou mě baví svět - za to mě málem vyhodili z přijímaček na FAMU, ale já to můžu vidět úplně kdykoliv. Z nekomediálních filmů mám strašně ráda například Vlasy od Formana nebo Matrix. A z poslední doby se mi hodně líbili třeba Nedotknutelní. Moc bych si přála vidět českou komedii, kde by vystupoval obdobně laděný charakter jako v tomhle filmu (černoch starající se o invalidního muže), aniž by tam ale přitom plnil roli "exotické květinky". To nás tady ale asi ještě dlouho nepotká, mimo jiné také proto, že tu vycházíme z kulturního základu, že naše společnost je jednodruhová a monolitická. Taky si myslím, že napsat komedii je hodně těžké. A samozřejmě ještě těžší je napsat inteligentní komedii, naopak je velmi lehké sklouznout k sexistickým prasárničkám, jichž jsou české komedie plné.

Řekla bych, že je společnost nyní mnohem otevřenější k narovnávání těch rolí, než jak to bývá prezentováno v některých zábavních pořadech, které můžeme na obrazovkách různých českých televizí aktuálně vidět. Z těch se mi často otevírá kudla v kapse a nejsem schopná se na ně dívat, protože z nich vyplývá, jak si tady lebedíme v názoru v duchu: "Díky bohu, že u nás je to tady pořád ještě postaru - ženským se plácá na zadek, kouká se jim na prsa a jejich místo je u plotny, zatímco my, bílí muži, páni všeho tvorstva, řídíme svět." To je dost často prezentovaný názor, a ještě s takovým lehkým úsměškem, a nutno říct, že bohužel není sdílený jen generací 50+. A svědčí o tom právě i některé novodobé české komedie...