Aňa Geislerová o manželovi Boženy Němcové: "Nemůžu se nikdy zastávat muže, který bije ženu."

Určitě tam patří a docela by mě zajímalo, kdo z jakého důvodu pro ni hlasoval. Určitě je více způsobů, jak ji vnímat, ale rozhodně tam patří.

Bylo to náročné, ale zároveň plně uspokojující. Když si jako malí hrajete s převleky, tak se také během chvilky umíte přehodit z rudoarmějců na fašisty a za chvíli na indiány. Hrajete si a tvoříte. V tom se pro mě nic nezměnilo. Čím je to pestřejší, tím jsem spokojenější. Náročné to ale bylo. Zejména Božena byla emocionálně velmi náročná.

Jednak rozsahem, je to opravdu velká role. A také proto, že já Boženu ztvárňuji v době, kdy žila v bídě, zažívala naplno nemoc. Byla pronásledovaná úřady. S manželem to měla složité. Vlastně jsem „nafasovala“ to náročnější období jejího života a plně jsem to s ní vše prožívala.

Už pár let zpět jsem uvažovala, proč je Němcová tak hodně oblíbená a proč je pro lidi tolik fascinující. Přiznám se, že já to tak necítila. To ale bylo v době, kdy jsem o natáčení nic netušila. Tehdy jsem si do telefonu stáhla její milostnou korespondenci a myslela jsem si, že po jejím přečtení ji nejlépe poznám. Bylo to napsáno tak komplikovaným a archaickým jazykem, že jsem se do toho pořádně nedostala. Už mi ale začala být sympatická přinejmenším tím, že se s chlapy moc nepárala, což v té době rozhodně nebylo běžné, respektive se s nimi párala víc, než bylo na tu dobu zvykem... Po pár letech se objevila role Boženy. Vůbec jsem netušila, jak to bude velké. Ta minisérie jsou vlastně dva celovečerní filmy, co jsme natočili s Aničkou Kameníkovou. Tehdy jsem přečetla vše, co Němcová napsala, a vrátila jsem se i k její veškeré korespondenci. U toho mi ale docházelo, že je nutné osvěžit si dějepis a uvědomit si hlavně, v jaké době žila. Z toho najednou začalo vylézat, jak složitá, silná a ne úplně typická bytost pro svoji dobu a místo to byla. Její osobnost mi začala růst před očima, najednou jsem si zcela uvědomovala její sílu, komplikovanost, talent a krásu. Co jsem mohla vidět, jsem viděla, co jsem mohla přečíst, jsem přečetla. Nakonec jsem našla monografii Boženy Němcové vydavatelství Mánes, což byla taková dobová „svodka“, která mi hrozně pomohla.

Silný byl třeba moment, když nám pan kastelán z Ratibořic Ivan Češka ukazoval pravou Panklovnu, kde vyrůstala. To o člověku řekne hodně, když vidíte, kde a v jakých podmínkách vyrůstal. Ošklivý, syrový a vlhký místo s výhledem na ananasérii.

Ano, kněžna založila ananasérii, které se z provozních důvodů proměnila v oranžérii, kde se pěstují citrusy. Ananasům se v Ratibořicích nedařilo. Takových detailů mi pan kastelán povykládal mnoho.

Je tolik dob, o kterých přemýšlím, co by to se mnou udělalo, kdybych se v nich narodila. Už se nějak znám a vnímám a vím, že moje povaha je zdrojem mnoha nedorozumění a konfliktů. Na vše si chci přijít sama. Kdybych se narodila se stejnou povahou v Boženině době, měla bych to hodně těžké. Vůbec si neumím představit, že by mě někdo provdal za někoho. Že by mi máma řekla, že si musím vzít vybraného pána. To bych neudělala. Asi bych se dala nějakou cestou rebelie. Zároveň si ale neumím představit, co by to pro mě znamenalo. Takové ženy většinou končily jako prostitutky nebo v chudobinci. Kdybych měla touhu stát se herečkou, asi bych se přidala k nějaké kočovné společnosti a spoléhala se na milodary bohatých měšťanů...

To je ale potřeba zasadit do kontextu. Jí se prostě nechtělo stát u plotny a vařit jídlo. Její duše se vznášela mnohem výš než okolo knedlíků. V té době si určitě říkali, že to není žádná hospodyňka, když doma nevaří. Ona ale dokázala sehnat jídlo jinde. Chodila jíst do jiných rodin, anebo když zrovna měla trochu peníze, nechala si klidně nosit jídlo z hospody. Svým způsobem předběhla dobu. Já jí rozumím, protože ten kontext mi to vysvětluje. I když já jsem určitě větší hospodyňka, já miluju motat se kolem plotny, ale zároveň jsou občas dny, kdy mě to nebaví a moc ráda si zavolám jídlo donáškou.

Nehledala, ale pár jich asi prožila. Otázkou je, co by bylo, kdyby nepotkala svého muže. Trpěla s ním, ale kdyby si Barbara nevzala Josefa Němce, nikdy by se nestala Boženou Němcovou. To on ji přivedl k češtině a češství a dovedl ji do společnosti. Přestože spolu zažili nešťastná léta, byl jeho vliv na ni natolik zásadní. To on v ní rozdmýchal ten ohýnek. Její touha po lásce, romantismus a touha mít stoprocentní svobodu a lásku jsou nedosažitelné. Vlastně si myslím, že by toho nikdy nedosáhla, i kdyby byla s někým jiným. Možná je někdy důležitější touha než naplnění.

Nemůžu se nikdy zastávat muže, který bije ženu. To je pro mě neodpustitelný fakt. Když se ale na něj podívám optikou doby, on si vzal mladou holku a čekal, že mu bude ženou v tom smyslu, jak to tenkrát bylo běžné. Že mu porodí děti, bude se o něj starat, bude mu oporou, bude k němu vzhlížet a bude mu oddanou manželkou. Ale vzal si divokou řeku a neměl ji pod kontrolou. Nebyl připraven na to, čemu bude čelit. Oni se možná mohli milovat, ale museli by přijmout, jací jsou a co chtějí od života, a kdyby uměli komunikovat tak, jak komunikujeme dneska my. Ve chvíli, kdy spolu nebyli, tak na sebe mysleli s láskou. Dokázali k sobě najít cestu. V dopisech si napsali moc krásné věci. Jakmile se ale potkali, tak to bylo peklo. Když budu nejvíc shovívavá, tak Němce vidím jako zklamaného, neschopného se ovládat a nedokázal ustát a pochopit, koho si vzal za manželku.

Kdybych někomu měla doporučit její knihu, tak určitě její dopisy. Z nich je cítit, jaká byla. Není vždy jednoduché ji přijmout, někdy se může jevit jako přísná nebo nespravedlivá. Její literatura mě tolik neoslovuje. Je archaická. Ale mám obdiv, že takto ve své době psala, a mám ráda třeba Divou Báru nebo V zámku a podzámčí. A její pohádky jsou samozřejmé krásné.

Byl to originální text až na pár spojek a zájmen. Myslela jsem si, že to budeme nahrávat tři dny, ale nakonec jsme to zvládli na jednu sekvenci. Když jsem ale odcházela ze studia, tak se mi třásly ruce i nohy. Jednak proto, že to byla třeba souvětí na pět řádků, a jednak proto, že jsem si opět prožila pár složitých scén.

Ženy od doby Boženy Němcové dosáhly mnohého, ale stále je společnost nastavena tak, že toleruje a odpouští více mužům než ženám.

Určitě patřila k těm prvním. Její předchůdkyně a souputnice byly Rettigová nebo Karolina Světlá. Ve světě byla idolem George Sandová. V rámci národního obrození se ženy začaly probouzet, ale ona patřila mezi ty nejvýraznější.

Sama se považuji za člověka, který Boženu dlouho vnímal jako malebný obrázek, stoický portrét, který se mi spojoval s Babičkou, a to ještě navíc tou filmovou, kterou všichni milujeme s Libuškou Šafránkovou v roli Barunky. Měla jsem z ní pocit takové uhlazenosti. Když jsem ale začala pátrat, proč je pro nás tak přínosná, tak si myslím, že tím tématem je poznání Boženy Němcové co nejreálněji. Možná to pro někoho bude náraz. Dalším tématem je poznání, že vnitřní svoboda je jedním ze základních lidských pudů.

Strašně po tom toužím, ale vím, že toužení to za mě nenapíše. Nemám dobrou disciplínu. Dokud má člověk jen jednu knihu, tak není spisovatel, ale pouze autor. Nyní píšu povídky, které vycházejí v souborných knihách. To, že mám další čtyři knížky na poličce, mě uspokojuje. Ale v nich mám vždy jen jednu povídku. Píšu tedy dál a jen se musím dát do latě.

Ona opravdu nabízí hodně, ale každý si musí vybrat, co potřebuje.

Neví se o ničem, co by pro ni bylo charakteristické. Z popisů bylo patrné, že byla energická a měla ráznou chůzi. Tím, že Anička začínala, jsem se já chodila dívat. Společně jsme ladily chůzi. Anička to měla těžší, musela se naučit psát pravou. Já se naučila podepisovat a psát jako Božena. Myslím, že by mi na ni dali půjčku, že její podpisový vzor zvládám.

Byla jsem zaskočená, když nás s Aničkou vybrali jako Boženu Němcovou. Když jsem ale viděla paruku a masku, musím jmenovat mistry Martina Valeše, Milana Vlčka a Romanu Karlíkovou, byla jsem hodně překvapená. Nikdy jsem na hlavě neměla lepší paruku. Když jsem měla rozpuštěné vlasy, tak jsem se mohla chovat úplně přirozeně, dávat si vlasy za uši, ve větru vlály. To není u paruk běžné. Když mi jednou upravoval záskok vlasy, zeptal se mě, jestli mě netahají, protože zapomněl, že mám paruku.