Scenárista seriálu #martyisdead promluvil o pocitech z vyhlášení prestižní ceny Emmy, šokujícím příběhu skautských vedoucích a stigmatizovaném fenoménu UFO

Scenáristice se věnuješ od 90. let. Už jsi ledacos zažil. Můžeš popsat pocity ze chvíle, kdy ses dozvěděl, že „marty“ vyhrál Emmy, tedy pomyslného Oscara v kategorii krátkometrážní televizní tvorby?
Byl jsem sám doma. Měl jsem to puštěný na noťasu, kde na mall.tv běžel live stream z vyhlašování. Dělal jsem při tom spoustu jiných věcí. Takže to byla spíš jen zvuková kulisa. A upřímně? Nečekal jsem, že Marty vyhraje. Neptej se mě proč, prostě i ve mně je to český přizdisráčství, kdy všechno kolem tebe křičí, hele, je docela velká šance, že to tu cenu dostane, ale ty tomu prostě nevěříš. Taková ta česká malomyslnost, i když je řada indicií věřit si a vidět dál než na konec nenamazaný housky. Takže jsem si tam mazal housku a chystal se dokončit nějaký pracovní resty, když tam najednou začal mluvil Ben Stiller. A Robert De Niro a Spike Lee a další hvězdy. To mě zaujalo. A zjistil jsem, že před vyhlášením "naší" kategorie je blok věnovaný guvernérovi státu New York, který se stal čerstvým držitelem Emmy ze svoje tiskovky během pandemie a kde, jak je u nás absolutně neznámo - dodal spoustě Američanů naději, že jsou politici, co dokážou říkat pravdu a pomoct lidem překlenout dost drsný období. Takže tam mi houska zůstala částečně nenamazaná a vzápětí po tomhle následovalo vyhlášení kategorie best short-form series. Říkal jsem si, hm, tiskovky už jsou taky audiovizuální počin, no, proč ne... A pak slyším ´hešteg-martyisdead!´. A vykřik jsem něco. Byl to nějakej těžko definovatelnej zvuk, jakej vydá fanoušek, když Messi obejde deset hráčů včetně brankáře, pak se vrátí na půlku, udělá to ještě jednou a pak dá gól, kterej ovšem není uznanej pro zesměšnění soupeře. Pak jsem hned volal ženě, která zrovna byla v Kauflandu v konfliktu s hordou Rumunů, co nechápali, že distanc mezi zákazníky u pokladny není proto, aby ten prostor vyplnili. Tak to bylo celý takový hektický.

Máš nějaké své vlastní vysvětlení, proč uspěl právě „marty“? Bylo to aktuálním tématem, dynamickou formou vyprávění, explicitními scénami nebo nejednoznačným příběhem, který člověk neprokoukne na první dobrou a tak u seriálu vydrží až do konce?
Asi všechno, co říkáš, se na úspěchu seriálu podílelo. Chtěli jsme, aby to bylo současný, aby to oslovilo cílovku tím, že to bude příběh z jejich světa, vyprávěnej jejich jazykem, formou, která je jim blízká, kterou znají a vyhledávají i v zahraniční nabídce. Proto jsme taky nakoukávali nebo si doporučovali navzájem (s režisérem Pavlem Soukupem a spoluscénáristou Jardou T. Miškou) seriály zvenku. A chtěli jsme, aby byl uvěřitelnej a do určitý míry ilustroval i konkrétní problémy, se kterýma se dneska teenageři na sociálních sítích potýkají. Proto nám hodně pomohla spolupráce s Martinem Kožíškem, který se problematice rizikového chování na internetu věnuje od roku 2006 a zakotvil v CZ.NIC jako koordinátor projektu Safer internet. Ten ví, co se na netu děje moc dobře. Až z toho mrazí.

Seriál se věnuje facebooku v rukou a hlavách teenagerů, kteří na něm tráví fůru času a stává se výraznou součástí jejich životů. Na druhou stranu po finále „martyho“ vychází najevo, že je to stále člověk (nikoliv „ďábelské“ médium), kdo si způsobuje problémy. Jak jste k tématu seriálu přistupovali, aby to nevyznívalo jako jednoznačná kritika globální sociální sítě, kterou „všichni“ používáme?
To, jak živý to médium je, dokazuje mimochodem i fakt, že když jsme začínali s vývojem scénářů, tak ještě dozníval boom facebooku, coby hlavní platformy pro komunikaci teenagerů na sociálních sítích. Ale už během psaní jsme pochopili, že než to dokončíme, budeme s facebookem mimo mísu, protože pro cílovku je mnohem víc trendy instagram, nebo messenger, pro ty mladší TikTok. Takže, abych se tady nepouštěl do analýzy vývoje sociálních sítí a jejich popularity, je to živej a morfující prostor, může se měnit technologie, vývoj různých aplikací, ale nic z toho nebylo vytvořený s cílem lidi ničit (doporučuju na Netflixu dokument Social Dilemma), naopak. Vývojáři ten prostor dělali tak, aby se v něm i oni sami nebo jejich děti cítili dobře, bavili se. Ale svět, jak víme, má i svou odvrácenou stranu. A tam číhají predátoři, pokušení, probouzené temné stránky duše. Takže za mě, nemyslím, že by z toho našeho seriálu mělo být cítit, nebo je cítit, pozor, zlý virtuální prostor.

Musel sis něco na soc. sítích takzvaně odžít, aby se ti to psalo líp a bylo to věrohodnější? Přece jenom, my na FB řešíme jiný věci než teenageři. Dělali jste si třeba nějaké průzkumy mezi mladými?
Tahle otázka je spíš na Jardu T. Mišku. Je o dost mladší než já, je na síti určitě víc, než já, navštěvoval hráčský fóra, zná ten jazyk i jeho transformace. Takže tíha toho, jak příběh v určitých částech propojit přirozeně a uvěřitelně se světem teenagerů, ležel na něm. Obsahy bublin, kde se musí psát tak, jak píšou patnáctiletý kluci a holky a ne třicátník nebo dokonce padesátník, to není a nebyla úplně jednoduchá věc. Jarda tohle zmáknul skvěle - jakkoli na mezinárodním poli se to asi nedá moc rozpoznat.

Bylo něco, co tě při rešerších či zjištěních šokovalo? Třeba fenomén tzv. Modré velryby apod.?
Tak Modrá velryba se ukázala jako hoax. To jí na děsivosti dost ubírá. V jedný části vývoje jsme koketovali s nápadem infiltrovat do hlavní vyprávěcí linky, což by ale úplně změnilo strukturu vyprávění, reálnej příběh dvou skautských vedoucích, co byli později odsouzeniý k deseti letům vězení za zneužívání asi 40 dětí. To byl pro mě naprosto šokující příběh. Možná nejvíc ze všech, na který jsme při rešerších narazili. Oni si vytvořili falešný profily hezkejch holek na sociální síti, a tam pak sváděli kluky z oddílu, který jako vedoucí vedli. Když coby holčiny vylákali z kluků potřebný erotický fotky nebo masturbační videa, začali jim vyhrožovat, že je zveřejní, pokud jim nepošlou videa, kde se mezi sebou nebo s někým sexuálně uspokojují. Kluci byli vyděšený a v tu chvíli přispěchali na pomoc zachránci -.jejich vedoucí. Co je, kluci, jste nějaký zaražený, kluci se jim svěřili, co se děje a vedoucí nabídli hochům, že jim pomůžou ta videa natočit a bude klid. Nikdo se nic nedozví. Hrůza.

Výrazným tématem seriálu je uzavřenost dětí, kteří se odmítají svěřovat s problémy rodičům, uspěchanost a roztěkanost doby. Co se s tím dá podle tebe dělat?
Než, abych tady kázal, mnohem líp, erudovanějc a přitažlivějc tuhle otázku zodpoví stránka #výuka.

Na jakých audiovizuálních projektech aktuálně pracuješ a co se rýsuje v blízké budoucnosti?
Momentálně pracuju na dokumentární minisérii o UFO (Top Secret Projects: Declassified). Bezvadná věc. Na začátku si člověk řekne, no, stokrát přežvejkaná kravina, ale budiž a na konci se divíte, jak to, že nikoho nezajímá, že tady jsou mimozemšťani!? Ale je to jako s tou Ellie Arroway (Jodie Foster) ve filmu Kontakt, kdy sedí před komisí a snaží se jim vysvětlit, že prožila něco, co absolutně přesahuje všechno, čeho jsme dosáhli a komise na ni kouká jako na astroložku s progresivní psychotickou poruchou. Mám to podobný. Když začnu o tom seriálu někomu vyprávět, po dvou vteřinách stáčí oči k oknu, jestli tam třeba nejede někdo na kole nebo nepadá list ze stromu. UFO je zkrátka stigmatizovaný fenomén. Ale to se změní.