Asghar Farhadi: "Když píšu nebo točím film, nejvíce mi leží na srdci empatie"

Před 15 lety jsem cestoval po jihu Španělska. Při tom jsem v jednom městě zahlédl, že na zdech visí fotky nějakého dítěte. Zeptal jsem se, kdo to je, a dozvěděl se, že je to dítě, které zmizelo a teď ho jeho rodina hledá. Tehdy jsem poprvé dostal nápad na zápletku, kterou jsem pak léta nosil v hlavě. Napsal jsem na to téma povídku a později, před čtyřmi roky, zrovna když jsem dodělal Minulost, jsem se rozhodl téma rozpracovat víc. Tehdy jsem začal zvažovat, že bych na tomto projektu začal dělat. Poslední čtyři roky jsem tedy psal scénář. Ale ve skutečnosti lze říct, že to celé začalo tenkrát na cestě po Španělsku. Zaujaly mě dvě hlavní věci: zaprvé to byla atmosféra země a její kultura a pak tato událost, která mě inspirovala. Kvůli těmto dvěma věcem jsem po celá ta léta nepřestal na Španělsko myslet.

Příběh se musel odehrávat na vsi. Je o mezilidských vztazích mezi vesničany. Mají mezi sebou jiné vztahy než lidé ve městě. Navíc jsem chtěl už dlouho točit na venkově, uprostřed přírody. Hledal jsem příběhy, které se odehrávají daleko od velkoměst a jejich ruchu. Podvědomě jsem tedy zasadil příběh do místa v srdci přírody, kde jsou statky, vesnice…, někam, kde to na mě dýchá jistou nostalgií. Na vsi jsou si lidé blíž. Jako všude na světě se tam lidé vzhledem k tomu, že jich není moc, navzájem znají. A na tom můj příběh stojí. Kdyby se to odehrávalo ve městě, lidé by se tak snadno nesešli. Neměli by spolu takové vztahy. Byl by to jiný film. Takže mě k práci v tomto prostředí přivedla moje počáteční fascinace a touha natáčet v přírodě, na vsi. Jednou z radostí, které mi tento projekt přinesl, bylo natáčení uprostřed všech těch statků. Toho venkovského světa, kde se lidé odpoledne setkávají na návsi. Další věc, kterou bych chtěl zdůraznit, je skutečnost, že filmové postavy jsou navzdory tomu, jak složitou situaci prožívají, prostí lidé. A umístění protagonistů do venkovského prostředí tuto jejich vlastnost jen zdůraznilo.

Ano, od začátku jsem psal scénář v perštině. Na jeho neustálém přepracovávání jsem strávil hodně času. Léta jsem se k němu vracel, dělal si poznámky a psal dál. Před čtyřmi lety jsem se na něj zaměřil ještě více. Překládal se zároveň, jak jsem ho psal. Od té doby se příběh hodně změnil, hlavně v posledních letech. Několikrát jsem se vydal do Španělska. Mluvil jsem s přáteli, kteří tam žijí. A to vše ovlivnilo mé vyprávění. Ale celou dobu jsem psal v perštině, naštěstí s kolegyní - Massoumeh Lahidji, která zná dobře můj styl psaní, a tak se přeložená verze velmi blížila verzi v mé mateřštině. Cílem bylo zprostředkovat ve španělštině to, co jsme cítili v perštině.

Když jsem dopsal scénář v perštině, dal jsem ho přečíst pár kamarádům, co žijí ve Španělsku. Nepracují u filmu, ale jsou to filmoví nadšenci. A pak také lidem z oboru: režisérům, hercům a tak. Dal jsem si dohromady jejich názory. První, na co jsem se jich ptal, bylo, jestli poznali, že příběh nevypráví Španěl. A čím víc jsme se blížili k finální verzi, tím častěji říkali, že jim příběh rozhodně přijde španělský. Později během natáčení mi štáb i herci pomáhali, aby film co nejvěrněji zachycoval španělský a především tamní venkovský způsob života.

Když natáčím ve svém jazyce a ve své zemi, jsou některé věci snazší, ale jiné zase obtížnější. Těžko se to vysvětluje. Když mluvíte stejnou řečí, snadněji se komunikuje, především s herci. Když se příběh odehrává ve vaší kultuře, snadněji se orientujete. Když až zas tak dobře neznáte jazyk a kulturu filmu, který točíte, dáváte si mnohem větší pozor, aby to neovlivnilo jeho kvalitu. Když po herci při natáčení v Íránu například něco chci, hodně se o tom bavíme a hodně mu to vysvětluji. Ale protože v cizím jazyce používám tlumočníka, snažím se být co nepřesnější a nejvýstižnější, aby to herec pochopil co nejrychleji. Takže je to zároveň prostší i komplexnější. I tak je to ale příjemný zážitek. Je to, jako byste se pustili do hry, která vyžaduje více úsilí a energie, a to mě baví. Každopádně většinu svých filmů točím ve své vlasti. Ale natáčení v cizině mi přináší nové zážitky a výzvy a díky tomu mohu poznávat nové kultury. Zkrátka a dobře, oba druhy natáčení mají své přednosti. V cizině zpravidla nebývá moc praktických překážek a doma zase po léta pracuji se stejným štábem, kde se mezi sebou už dobře známe.

Nejdřív se zaměřuji na samotný příběh a až pak se mi začnou vykreslovat jednotlivé postavy. Potom se jim snažím dát konkrétní podobu a rozpracovat různé jejich stránky. Teprve tehdy začínám vybírat herce. Když se chystáte natáčet něco, co jste sami napsali, máte už zpravidla nějakou představu. Takže hledáte herce, kteří se této představě co nejvíc blíží. Když jsem přijel do Španělska, hodně jsem se díval na španělské filmy, buď na celé, nebo na úryvky. Na každou roli jsem si vytipoval pár herců, až nakonec zbyli ti, které vidíte ve filmu. Myslím, že jednu z velkých předností španělské kinematografie představují herci, kteří jsou vážně talentovaní, to se jen tak nevidí. Mohl jsem si tedy vybírat z velké škály do hlavních i vedlejších rolí tak, aby se na ně skutečně hodili.

Hlavní dvě postavy jsem psal pro Penélope a Javiera. Celé ty čtyři roky jsem se s nimi o scénáři bavil. Rovnou jsme se shodli, že je budou hrát. Takže už když jsem psal scénář, představoval jsem si tyhle dva herce, ale ostatní se vybírali, až když byl scénář hotový.

Pochází to už z dob práce na Minulosti, kterou jsem točil ve Francii. Jednou z kandidátek na hlavní roli byla tenkrát Penélope. Ale zaměstnával ji už jiný projekt - měla čerstvě miminko. Nemohli jsme spolu pracovat, ale od té doby se datuje naše přátelství. Říkal jsem jí o tom příběhu a později, když jsme se potkali v Los Angeles, jsem o něm mluvil i s Javierem. Poslední čtyři roky jsme byli v kontaktu a oni projekt průběžně sledovali. Po Minulosti jsem se nakonec rozhodl vrátit do Íránu a točit tam jiný film, takže se tento projekt o dva roky posunul. Ale neztratili jsme se ze zřetele. Kromě hereckých výkonů mají na filmu velké zásluhy i po produkční stránce. Po celou dobu vzniku filmu mi vždy ochotně zodpovídali otázky o ostatních hercích či jiných tématech. Nejen že jsou talentovaní herci, ale oba jsou i velmi lidští. A naše vztahy teď zdaleka přesahují jen profesionální spolupráci.

Původně neměla být Ricardova postava Argentinec. Měl to být Američan cestující po Španělsku. Ale kdybychom to tak udělali, musel by být film ve dvou jazycích: v angličtině a ve španělštině. Ale já jsem chtěl jen jeden, aby všechny postavy mluvily společnou řečí. Takže místo Severní Ameriky mě napadla Amerika Jižní, konkrétně Argentina. A Ricardo patří k nejlepším jihoamerickým hercům. Když jsem ho poznal lépe, pochopil jsem, proč se s ním dobře pracuje celému štábu. Je to čestný a prostý člověk, který ve vás vyvolává dojem, že se znáte už celá léta. A tak Ricardo přiletěl až z Argentiny a pomohl nám se vším, co souviselo s argentinskou kulturou, abychom se co nejvíce přiblížili realitě.

Nepřemýšlím nejdřív nad hlavními postavami. Prostě se snažím klást důraz na všechny prvky příběhu, které mají vliv na jednotlivé postavy. Abych jedny nemusel obhajovat a vysvětlovat víc než ty druhé. Všechny hlavní postavy musí mít stejnou příležitost se vyjádřit. Díky tomu mají pak diváci, ne režisér, možnost si vybrat, ke komu si v průběhu filmu vytvoří vztah. Tuto klíčovou metodu jsem používal zde i v předchozích filmech. Vlastně dávám divákům možnost, aby si udělali vlastní názor. Možná to vypadá, že nechci, aby někdo mé filmové postavy posuzoval, ale je to přesně naopak: snažím se potlačit kritický pohled režiséra, aby tato iniciativa zbyla na diváka.

Přípravy u tohoto filmu, pokud šlo o vyhledávání lokací i o casting, trvaly dlouho. Některé herce jsme vybrali rychleji než jiné a měli jsme s nimi víc času zkoušet. Snažil jsem se s nimi hodně mluvit a sdělit jim co nejpřesněji svou představu. Nejdřív jsem si myslel, že to bude těžké, když nemluvíme stejným jazykem, ale jakmile jsme začali pracovat, ukázalo se, že je to mnohem snazší. Nejdřív jsme začali zkoušet s Javierem a Penélope. Ostatní herci se k nám přidávali později. Zkoušeli jsme, ale ne nutně scény z filmu. Hodně jsme diskutovali o stylu chůze, mluvy, gestech, o tom, jak budou vypadat. Chtěli jsme, aby jako vesničani působili co nejvěrohodněji. Snažili jsme se vytvořit rodinné vztahy, které mezi nimi musely existovat.

Podle mě je jedním z nejlepších kameramanů na světě. Je mu 78 let, ale energii má jako třicátník. Trochu jsem se obával, že se jeho styl příliš liší od toho, který jsem používal v dosavadních filmech, od realistického stylu, jenž se vždy snažím obrazy navodit. Hodně jsme se před začátkem natáčení bavili. Mé filmy viděl a velmi dobře je znal. Naše spolupráce fungovala výborně. Postaral se o to, aby byl realismus, který se snažím zprostředkovat, maximální. Je vynikající kameraman a ví toho hodně o malbě a práci se světlem. S odvahou obvykle připisovanou mládí chce neustále zkoušet nové nápady a snaží se vyhýbat klišé.

Kdybych měl jedním slovem shrnout, o co mi při psaní a natáčení filmu jde nejvíce, co mi nejvíce leží na srdci, byla by to empatie. Nesnažím se svými filmy předat za každou cenu nějaké poselství. Pokud se divákům z jakéhokoli místa na světě, z jakékoli kultury, hovořícím jakýmkoli jazykem, divákům, kteří jsou velmi odlišní, podaří vcítit do mých postav, aniž by je znali, pokud si umí představit sebe na jejich místě, pak se mi podařilo dosáhnout cíle. Zdůrazňuji ji v každém svém filmu, potřebuji ji já sám i dnešní svět: onu empatii vůči svým bližním přesahující hranice a odlišné kultury.