Vášeň, která může vést k záhubě i ke štěstí. Režisér Ševčík mluví o Skleněném pokoji

Napadlo vás při čtení románu Skleněný pokoj, jakým způsobem by bylo možné toto dílo zfilmovat?
Moje první myšlenka byla na lidský experiment. V přeneseném smyslu pro mě vila představovala symbolickou zkumavku, do které se vsadí lidské osudy a chemický proces je v čase proplete a navždy změní. Vilu jsem vnímal jako prostor, který doslova nutí ke svobodě. V příběhu ožívají tajemství, smysly a touhy obyvatel. Historický příběh o vášni, která může vést k záhubě i ke štěstí plný emocí a zvratů, mi přišel pro filmovou adaptaci ideální.

Můžete prozradit, jak se rodilo obsazení hlavních rolí?
Příběh vily je z podstaty mezinárodní. Za téměř sto let existence domu v něm žili lidé různého původu, hovořící několika jazyky a bylo jasné, že obsazení tomu musí odpovídat. Producent přišel už na začátku s nápadem obsadit do role Hany Carice van Houten, což se mi velmi líbilo, ale pochyboval jsem, že Carice roli vezme. Když začalo být asi po půl roce jasné, že by to mohlo vyjít, začali do projektu vstupovat další skvělí herci, Hanna Alström, Roland Moller, Alexandra Borély a nakonec se producentovi podařilo získat Claese Banga do role Viktora. Příležitost pracovat s takovým obsazením, a navíc opět s Karlem Rodenem, byla naprosto fantastická.

Čtenáři románu Skleněný pokoj se často shodují, že je uchvátilo, že hlavní roli hraje dům, vila "Landauer". Jak vy vnímáte roli vily, Skleněného pokoje ve filmovém příběhu?
Paralelně s románem jsem četl ještě jednu knížku s názvem Architektura štěstí, která byla o tom, jak domy, v kterých žijeme, ovlivňují naše pocity, myšlení, jednání a tudíž vztahy. Když se podíváte například na nacistickou architektu, tak máte pocit velikášství, útlaku, bezcitnosti, odlidštění podobně jako u sovětské architektury, která je ještě horší. Oproti tomu, když vstoupíte do modernistické vily, máte pocit, že jste součástí přírody, pocit intimity, světla a svobody.

Chtěl jsem, aby do filmu přešla autentická atmosféra mimořádného prostoru vily, která se navíc proměňuje v čase. V zimě, když venku opadají stromy a sklo zamrzne, je skleněný pokoj trochu děsivý a černobílý. V létě je prosvětlený a působí až nadpozemsky krásně. Tyto pocity jsou v knize skvěle popsány a souvisí s náladou postav a ovlivňují jejich jednání. I z tohoto pohledu bylo důležité točit film v reálné vile, i přesto, že to působí různé technické problémy a nutnost rozdělit natáčení do dvou období.

Architekt Von Abt se ve filmu Liesel ptá, zda je připravena žít ve světle. Ve své době to vyžadovalo velkou odvahu. Jsme dnes obecně připraveni žít ve světle? Nebo naopak díky moderním technologiím nežijeme ve světle až příliš?
Jak kdo. Někdo ke světlu směřuje, jiný se radši schovává. Někoho zajímá svoboda, jiného ne. Moderní technologie s tím nemají nic společného, a pokud myslíte sociální sítě, tak ty budou podle mě jednou považované za stejně úžasné jako kouření.

Film vypráví o jedinečném vztahu dvou žen, který přesáhl hranice přátelství - jak byste charakterizoval hlavní hrdinky Hanu a Liesel a jejich role v tomto vztahu?
Liesel má rodinu, děti, odpovědnost za druhé, zatímco Hana je v tomto smyslu volná, neřízená střela. Jejich životní cesta je plná zvratů, dramatických historických okolností, příležitostí i překážek, které nebudu vyzrazovat.

Nejlepší filmy roku 2018?