Peter Simonischek: "Není žádná záruka, že lidé dokáží žít delší čas v míru."

Tlumočníka jste začal natáčet po mimořádně úspěšném období a jistě jste měl řadu nabídek. Co vás přesvědčilo přijmout roli v tomto filmu?
V první řadě výborný scénář. Vypráví o dvou mužích, jejichž život se odvíjel za úplně jiných okolností, a přece mají společný zájem. Což například dcera jednoho z nich absolutně neumí pochopit. Objevuje se otázka, zda syn vraha to může mít lehčí než syn obětí. A vzápětí je zodpovězena. Děti obětí ztratily rodinu, rodiče, prarodiče, a to nelze srovnávat. Ale tíhu doživotně nesou oba. Jeden musí žít s tím, že jeho otec byl masový vrah, druhý se musel vyrovnat se ztrátou celé rodiny v důsledku brutality zločinného režimu. Georg vnímá vinu svého otce pozorněji. Velmi dlouho ji potlačoval a v životě raději klouzal po povrchu, aby se s ní dokázal nějak vyrovnat. Teď ho však pravda dohnala a on se chce dozvědět víc o otcových lžích. Považuji za pozoruhodné, že se někdo v mém věku vypraví navštívit místa a informovat se, co se vlastně tehdy opravdu dělo, co jeho otec způsobil. Georgovi trvalo velmi dlouho, než k tomu našel odvahu.

Narodil jste se až po 2. světové válce. Vzpomínali někdy vaši rodiče na válečné události?
Matka to v sobě uzavřela, nechtěla už o válce nic vědět, ani slyšet. Když dávali v televizi cokoliv o válce, okamžitě zakročila: vypnout! Už to nepotřebujeme, zažili jsme dost bombových poplachů a útěků do krytu. Otec sloužil šest let ve Wermachtu. Řekl mi, že není nic horšího, než válka. Ve válce přestávají platit jakékoliv hodnoty, láska k bližnímu, pravda. Nic neplatí. Samozřejmě, jako malý jsem chtěl vědět, co konkrétně dělal za války. Otec byl zubař a sloužil ve vojenské zubní ambulanci. Ptal jsem se, zda někoho zabil, odpověděl mi, že vědomě nikdy. Věřil jsem mu, protože po šesti letech byl stále jen nadporučíkem. Kdyby byl nasazen na nějaké mimořádné úkoly, nevrátil by se s tak nízkou hodností.

V Tlumočníkovi jsme točili scénu v archivu, kde sledujeme autentický popis válečných událostí od očité svědkyně. Bylo to strašné. Nikdy jsem si nemyslel, že by se něco podobného mohlo opakovat. Žil jsem v 70. letech, v míru a blahobytu, s vědomím, že materiální podmínky našeho života se nepřetržitě zlepšují. A přitom nyní jsou světová média plná hrůzostrašných zpráv. Lidé s cigaretou v ústech ukazují na kameru sťaté hlavy. Myslel jsem si, že to, co se děje v zemích jako Sýrie, kde stále existuje zavrženíhodná ideologie, se děje proto, že tam ještě neproběhlo osvícenství, jako v 18. století u nás. Pak mi ale došlo, že národní socialismus přišel také až po osvícenství, takže není žádná záruka, že lidé dokáží žít delší čas v míru.

Vaším hereckým partnerem je Jiří Menzel. Během natáčení jste si viditelně rozuměli. Znal jste ho již předtím?
Zjistil jsem, že Jiří je superstar. V Rakousku je znám především mezi lidmi, kteří mají něco společného s divadlem, ti ho znají velice dobře, protože režíroval v německých divadlech, v Bochumi nebo v Berlíně. Když jsem působil ve švýcarském Bernu, Jiří režíroval v Basileji hru Mandragora od Machiavelliho a ta inscenace se stala legendární. Je to opravdu velký režisér, vždyť Oscara nedostane jen tak někdo. Je to výjimečná osobnost, velmi milý a ironický člověk. Máme se rádi a navzájem si sebe vážíme.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Martinem Šulíkem?
Martina Šulíka jsem si velice oblíbil. Je to vynikající člověk a jako režisér umí být velmi přesný, výborně vysvětlí, co v dané scéně chce, co považuje za důležité, jak vybudovat filmovou postavu. Během natáčení jsme si vyjasnili, co je Georg Graubner vlastně za člověka. Martin nevystupuje z pozice moci, což se režisérům často stává. Nestal se režisérem proto, aby měl pravdu. Všichni chceme dát ze sebe to nejlepší a on také. Díky němu panovala na natáčení velmi dobrá nálada.

Tlumočník se nejen odehrává ve dvou jazycích, ale hrají v něm herci z různých, blízkých zemí. Vy pocházíte z Rakouska, ale vaše příjmení zní slovinsky. Máte nějaké předky ze Slovinska?
Podle příjmení očividně ano, i když otec i jeho rodiče se už narodili ve Štýrském Hradci, tedy v Rakousku. Ještě bližší slovinské kořeny mám z matčiny strany. Babička pochází ze slovinského města Slovenske Konjice nedaleko Mariboru. Za rakousko-uherské monarchie to bylo Jižní Štýrsko. Je to krásná oblast pod horami, obklopená vinohrady. Naše národy spolu žily už před Evropskou unií.