Jiří Menzel: "Maminka mi řekla, že zemřel Hitler. Bylo mi ho líto. Nevěděl jsem, co je zač."

Ve štábu Tlumočníka jste byl jediný, kdo reálně prožil 2. světovou válku. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Bylo mi sedm, když válka skončila, takže jsem něco málo o světě věděl. Ale nevěděl jsem, že válka nebude trvat věčně. Rodiče měli strach, abych se někde nepodřekl, a tak mi zatajili, že jednou přijde mír. Když pak válka skončila, byl jsem rád, že už nebudou zprávy. Tatínek totiž poslouchal každý večer vysílání z Londýna a my děti jsme musely být zticha. To byl nejhorší okamžik dne. A taky jsem najednou zjistil, že jsem Čechoslovák. Do té doby jsem žil v Protektorátu, začal chodit do školy a učit se německy. Ve třídě jsme měli vedle tabule portréty Hitlera a Háchy. A pak se najednou objevili ruští vojáci.

Také vzpomínám, jak jsme se během náletů schovávali ve sklepě. Pod postelí jsme měli připravené kufry, občas mě naši v noci vzbudili a odnesli do sklepa do krytu. Naštěstí v Praze se bombardovalo až ke konci války, ale já myslel, že to patří k životu a že to tak bude navždy.

Nedaleko nás bydleli Němci a také němečtí potentáti. Když přišlo květnové povstání, najednou se vynořili Češi s loveckými puškami a chtěli si zastřílet na Němce. V ulici postavili tři barikády, tramvaje ležely přes koleje zasypané dlažebními kostkami. Pro mě to bylo eldorádo. A pořád jsem nic netušil. Maminka mi řekla, že zemřel Hitler, v novinách byl titulek: Hitler padl a já si ho představoval někde v zákopech, chudák, zastřelený v uniformě a bylo mi ho líto. Nevěděl jsem, co je Hitler zač.

Jste pravděpodobně nejobsazovanější herec mezi českými režiséry. Jak jste se vlastně k hraní dostal?
Nikdy jsem si nemyslel, že budu hercem. Špatně jsem artikuloval a byl jsem stydlivý. Měl jsem rád divadlo, chtěl jsem se mu věnovat, ale na jeviště jsem si netroufal. Co mi zbývalo, než se stát režisérem? Na divadelní fakultu mě nevzali pro nedostatek talentu. Tak jsem si řekl, že zrovna vzniká televize a možná tam budou potřebovat i ty netalentované. Přihlásil jsem se tedy na filmovou a televizní fakultu, kam mě přijal profesor Vávra. Bylo to neuvěřitelné štěstí, protože obvykle přijímali až dospělé a já měl jen rok po maturitě. Díky tomu, že kamarád mého „tatínka“ byl u přijímaček rok před tím a ukradl Vávrovi otázky. Na rozdíl od ostatních jsem se mohl připravit, na co se mě budou ptát. První roli jsem dostal náhodou. Ján Kadár točil film Obžalovaný (1964) a hledal herce, který bude na první pohled outsider. Zkoušel kdekoho a jeho tehdejší asistent Juraj Herz mu poradil, aby mě zkusil. Kadár se do mě zamiloval. Najednou jsem pochopil, co to znamená, když režisér herci pomáhá. Já byl doslova „pokakaný“ strachy.

Ostatně stejně jako teď, při natáčení Tlumočníka. Tenkrát, každý den ráno, když mě vezli na Barrandov, čekal jsem, že mi řeknou, že to byl omyl. Jenže ta „předposranost“ se promítla do mého herectví, a nakonec to vypadalo, že umím hrát. A tak jsem začal dostávat menší úlohy. Když jsem byl na vojně, zavolali mi, že herec, který měl malou roli v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů (1964), si zlomil nohu. Vzal jsem si jinou uniformu a najednou hrál se Suchým a Šlitrem a všemi tehdejšími hereckými hvězdami... No a tak jsem se postupně dostal k herectví. Za svou hereckou kariéru nenesu odpovědnost. Když jsem špatný, je to vina režiséra. A když jsem dobrý, mám štěstí.

Později jste si ale troufnul hrát ve filmech, které jste režíroval...
Když jsem točil Ostře sledované vlaky (1966), byla tam scéna, kdy hlavní postava v podání Vaška Neckáře navštíví psychiatra. Jenže herec nedorazil, tak jsem si vzal bílý plášť a odrecitoval to za něj. To samé v Rozmarném létě (1967). Moji postavu měl hrát Josef Laufer. Říkal jsem si, že když jsem měl štěstí se zpěvákem ve „Vlacích“, budu ho mít i tady. Jenže byl herecky strašně tvrdý. Natočil dvě scény a odletěl do Kanady na Světovou výstavu, kde měl větší úspěch než Karel Gott, tak se zdržel déle, než počítal. Opět jsem hledal herce, který by za něj zaskočil. A navíc byly prázdniny. V zoufalství jsem si zkusil kostým a všichni říkali: hraj to! Styděl jsem se, protože neumím mluvit. A navíc jsem se musel naučit chodit po provaze, což Laufer absolvoval v artistické škole. Neměl jsem odvahu mu to říct, on se dozvěděl trochu bokem, ale bylo od něj moc hezké, že mi to odpustil.

Náhoda a trochu opět i režisér Juraj Herz se postarali i o vaše účinkování ve filmu Tlumočník, kam jste naskočil na poslední chvíli právě místo Juraje Herze...
Slepé kuře našlo zrno. Čas na rozmyšlenou mi navíc zkrátila moje manželka Olinka. Podle ní, když nemám co na práci, začínám blbnout. Při nečinnosti mozek vynechává. A já si sám od sebe práci nehledám, protože jsem líný. A jsem také zhýčkaný, protože od prvního filmu jsem dělal jenom práci, kterou mi někdo nabídl. Takže Tlumočník byl pro mě svým způsobem spása. Zpočátku jsem byl mile-nemile překvapen, protože je to velká role. Ale jakmile jsem si přečetl scénář, spadlo to ze mne.

Vaše postava ve filmu prakticky nesleze z plátna, a navíc hrajete ve dvou, pro vás cizích jazycích. To muselo být náročné.
Ano. Už jsem hrál v cizích jazycích, ale vždycky cizince. V Tlumočníkovi hraju autentického Slováka, který je navíc tlumočník, takže perfektně mluví německy. Pracoval jsem v Německu, Rakousku i Švýcarsku, ale vždy jsem měl k dispozici tlumočníka. Netušil jsem, kolik z němčiny mi skutečně vlezlo do hlavy. Ale když jsme si večer po natáčení sedli s Peterem Simonischekem, povídali jsme si plynule bez toho, abych se pokoušel některá slovíčka obcházet. Povídali jsme si a rozuměli si. Překvapilo mě to, byl to velký dárek. A navíc během natáčení se mnou všichni měli velkou trpělivost.

Herec Peter Simonischek je v německy hovořící oblasti velkou divadelní ikonou. Znal jste ho již před natáčením?
Peter byl pro mě velkým překvapením. Slyšel jsem, že je velká hvězda, ale osobně jsme se neznali. Pak přišel takový obr, ale s laskavým výrazem. Myslel jsem si, že jako evropská hvězda bude velký náfuka, ale choval se ke mně skvěle, povzbuzoval mě a neustále se usmíval. To není vždy pravidlem. Zažil jsem kamarádský přístup u českých herců, ale u evropské hvězdy mě opravdu překvapilo, jak byl přátelský. A jak mi pomáhal s němčinou. Bylo to nádherné!

Když roku 2017 získal Oscara dvaatřicetiletý režisér Damien Chazelle za muzikál La La Land , psalo se o něm jako o nejmladším oceněném režisérovi. Vám bylo ale 29, když jste dostal Oscara za Ostře sledované vlaky .
Spíš vzali do úvahy jen anglicky mluvené filmy, já jsem dostal Oscara ze nejlepší zahraniční film. Ale faktem je, že jsem měl již od počátku úžasné štěstí. Cestu mi prošlapali starší kolegové – Miloš Forman, Věra Chytilová a další. Oni mi otevřeli dveře do Evropy, lidé v zahraničí byli díky nim zvědaví na české filmy. A když pak přišly „Vlaky“, tak protože náhodou nebyl lepší film, dostal jsem Oscara. První filmy mi šly strašně snadno, jakoby bez námahy. Ještě Skřivánky na niti (1969) jsem dělal tak lehce, jako člověk dýchá. Až pak jsem začal o filmech přemýšlet, a to je špatně. Začal jsem mít strach, jak to dopadne. Dostal jsem zákaz práce a později už jsem si říkal  – nesmíš to pokazit, nesmíš to pokazit. Žádný další film už nevznikl tak spontánně. Některý se podaří a některý méně.