Bába z ledu Zuzana Kronerová: "Díky otužování jsem loňský rok nebyla nemocná!"

Jak jste byla pro roli ve filmu Bohdana Slámy vybrána?
Bohdan Sláma se mě jednou, tuším před dvěma lety, zeptal, jaký vztah mám k plavání a otužování. Řekla jsem mu upřímně, že bych to asi nikdy nedokázala a že je to podle mě nesmysl. On naopak tvrdil, jak je to zdravé a osvobozující a že se tomuto sportu věnuje čím dál víc lidí. Myslela jsem si svoje. Bohdan se ale současně vytasil se scénářem. Příběh byl velmi dramatický a líbil se mi. Měla jsem v něm hrát kamarádku hlavní postavy. Byla jsem ochotná do toho jít, ale tajně jsem doufala, že téma otužování se z filmu časem vytratí. Za nějakou dobu jsem dostala další verzi, která se mi také líbila, ale téma otužování ze scénáře nezmizelo. Při jednom z dalších setkání mě Bohdan překvapil nápadem, že hlavní roli zkusí svěřit mně. Tehdy začal můj těžký vnitřní boj. Přiznám se, že jsem strašně toužila si Hanu zahrát, ale zároveň jsem se strašně bála studené vody a současně jsem se bála i navštívit lékaře, aby mi pobyt ve studené vodě nezakázal. Tohle trvalo několik měsíců, téměř rok, až režisér začal ztrácet trpělivost. Tak jsem si řekla, že to zkusím.

Příprava role musela být jistě náročná. Jak jste se na tuto skutečnost nakonec připravila?
Když jsem se po dlouhém váhání skutečně rozhodla a ověřila si u doktorů, že bych to mohla zvládnout, začala jsem trénovat. Velmi mi při tom pomohl dlouholetý otužilec, operní zpěvák Peter Babjak. Řekl mi, ničeho se neboj, když máš motivaci, určitě to dokážeš. Začni na podzim. Jednou týdně se ponoř do nějakého jezírka, a když se bude voda ochlazovat, tak si tvoje tělo postupně zvykne. Měl pravdu. A ještě mě seznámil s fantastickými lidmi z otužileckého klubu Lední medvědi v Bratislavě, kteří mě přijali mezi sebe.

Jak přesně probíhala vaše příprava na roli? Jak dlouho jste musela samotné otužování nacvičovat?
Na konci léta jsem začala nacvičovat plynulý vstup do vody. Zároveň jsem si při sprchování postupně přidávala stále studenější vodu. Nebylo to hrozné, ale ani bůhvíjak příjemné. Ale v jezírku to bylo fajn. Chodila jsem do něj dvakrát týdně a ani jsem si nevšimla, že voda je čím dál studenější. Byla jsem i ve vodě o teplotě nula stupňů. Při této příležitosti se musím pochválit, že jsem měla tři skvělé trenéry. Vedoucího Ledních medvědů Luboše, Vlada ze Sence a Tomáše z Klubu otužilců v Braníku. Jsem ráda, že si někteří z nich s námi zahráli i ve filmu. A někteří z nich se ukázali i jako talentovaní herci. Například Pepa z Dvora Králové nebo 87 letá Boženka z Prahy.

Co bylo na samotném otužování nejtěžší a co vám otužování naopak dalo? 
Nejtěžší je vždy překonat svoji lenivost a zbabělost. Přece jen jsem větší část svého života byla teplomilná. Ale ta radost a euforie, když vylezu z vody a dám si horký čaj a trošku si zaběhám na pláži, je k nezaplacení. A bonus navíc: celý loňský rok jsem nebyla nemocná!

Pokračujete v otužování i nadále?
Chodím si jednou týdně zaplavat do jezera. Častěji to kvůli pracovním povinnostem nestíhám. Potkávám u vody stále více lidí, mladých i starších, až to vypadá, jako by jich čím dál víc tomuto demokratickému sportu propadalo. Demokratickému říkám proto, že se mu můžete věnovat od útlého dětství do vysokého věku.

Postava Hany, kterou ve filmu Bába z ledu hrajete, prochází životní změnou - díky setkání se zemitým samorostem Broňou (Pavel Nový) se jí podaří odpoutat od svých sobeckých synů a jejich rodin, kterým v podstatě slouží. Jak se vám tato postava hrála?
Natáčeli jsme v podstatě chronologicky, tedy od začátku, což je pro herce vždy jednodušší. Hledali jsme spolu s režisérem Haninu vnitřní podobu už před začátkem natáčení, ale inspirovali jsme se navzájem i v průběhu filmování. Dohodli jsme se na tom, že Hana je před tím, než pozná Broňu, paní, která spíš živoří, než že by svůj život žila. Myslím, že nemá ráda ani samu sebe, takže neumí projevit city ani k nejbližším, například ke svému vnukovi. Jasně, že ho má ráda, stejně jako své dospělé syny, ale je to láska, které na Slovensku říkáme opičí. Syny si rozmazlí a cítí povinnost jim stále pomáhat a řešit jejich problémy. A oni tuto její oběť přijímají jako samozřejmost. Dokonce má Hana pocit viny. To je psychologie týrané oběti.

Byly nějaké momenty, kdy jste se s Hanou ztotožnila, a naopak, přišla vám v něčem příliš slabá či poddajná?
Nejvíc postavě Hany držím palce, když se vzbouří proti manipulaci a vydírání ze strany svých synů, kteří jsou věrným obrazem svého otce. Slabá a poddajná je od začátku, vypadá to dokonce tak, jako by neměla vlastní názor. Je nejistá a nešťastná, ale nepřipouští si to, protože si myslí, že na tyto pocity nemá právo. V našich zemích žije hodně takovýchto žen – matek, které své rodině slouží jako rohožka. Jsou přesvědčené, že to dělají pro blaho svých blízkých. Je to ale naopak – čím svobodnější a šťastnější budou ony samy, tím větší oporou budou pro svoje vnoučata.

A co postava Broni? Jak ji vnímáte? Pro Hanu i Broňu je jejich setkání skutečně osudové, ale pak se ukáže, že i charismatický a zdánlivě silný Broňa má své „kostlivce ve skříni“.
Broňa je samorost, sympatický exot, ale i chlap ošlehaný životem. Prostě kovboj, akorát má místo krav a koní slepice a autobus. Potkají se tu dva diametrálně odlišné světy. Ale Broňa má něco, co Haně bytostně chybí. Je svobodný. A přestože není žádný intelektuál, má v sobě přirozenou moudrost. Ví, co je správné a normální a s jeho pomocí se Hana začne dívat na spoustu věcí jinak, osvobodí se od svého strachu, skutečně i metaforicky. A že se pak ukáže, že Broňa není úplný ideál, je dobře. Je to živý člověk, jak se říká, z masa a kostí, a ne nějaký mdlý hrdina z románu. A samozřejmě má velký šarm, takže se Haně nemůže nelíbit.

Velmi výrazný herecký výkon předvedl také představitel vašeho filmového vnuka. Působí velmi dospěle, talentovaně a učenlivě.
Dan Vízek se stal miláčkem štábu. Je to mimořádně inteligentní chlapec, výborný žák, ale i skvělý sportovec. Fotbalista, tenista a kdo ví co ještě. Dělá radost svým rodičům a musím říct, že pro náš film byl zásadním přínosem. Hraje úplně skvěle. Mám s ním krásný zážitek. V pauze mezi natáčením jsem se ho zeptala, jestli bych se nemohla stát jeho třetí babičkou, takovou náhradní, a Daník mi moudře odpověděl, že se o tom poradí s rodiči. Za chvíli přišel a oznámil mi, že tedy dobře, že souhlasí. Takže si mě vlastně tak trochu adoptoval.

S režisérem a scenáristou Bohdanem Slámou spolupracujete dlouhodobě. Je v něčem jeho práce specifická?
Bohdan Sláma má pro mě největší plus v podobě výborného scénáře. A dobrý scénář je pro mě klíčový. Podle scénáře se rozhoduji, zda do filmu jít. Slámovy filmy jsou autorské. Píše z bytostné potřeby a chce se vyjádřit k věcem, které ho zajímají a trápí. A vždy se, aspoň myslím, inspiruje skutečným životem. Možná proto jsou postavy v jeho filmech takové živé, dojemné a trochu směšné. A přitom s humorem nekalkuluje, nechce být vtipný „na sílu“. Humor je nechtěnou, přímo podvědomou obranou jeho filmových hrdinů před nepřízní osudu a zlobou světa. Je to vlastně jako v životě. Když je situace totálně zoufalá, nezbývá nám někdy nic jiného, než se smát. Toto tragikomické vnímání a vidění světa je mi velmi blízké a tak přirozeně vyplynulo, že jsme se sblížili nejen profesně, ale i přátelsky a rodinně. Setkáváme se, i když spolu nepracujeme. Například naposledy jsme spolu oslavili Nový rok. Společně jsme se ponořili do ledového jezera.

A co vaše setkání s Pavlem Novým? Velmi hezky o vás mluví a zdá se, že jste dlouholetí přátelé. Jak se vám spolu hrálo?
Pavel Nový je sluníčko! A velký profesionál. Má stále dobrou náladu a tou nakazí všechny ostatní kolem sebe. Pracovat s ním byla radost, užili jsme si spolu hodně zábavy. A je to gentleman. Jsem moc ráda, že Broňu hraje právě on. Nejenže je to stále pěkný chlap, ale je i vřelý. To mi při natáčení moc pomáhalo. Hana je totiž zpočátku jakoby zakletá a Broňa-Pavel způsobí, že se nakonec osvobodí. Známe se léta a sledovala jsem ho nejen ve filmech, ale i v divadle Ypsilon. Vždy se mi moc líbil, ale teď ještě víc. Jsem přesvědčená, že se do něj filmové divačky zamilují také.