Retro recenze: Čtyři slunce aneb Rodičovství jako nejpevnější ze všech hodnot, jaké máme
Respekt!
Celkem 1 983 snímků z celého světa se ucházelo o účast na Sundance Festivalu. Bohdanu Slámovi se podařil malý zázrak, když se mezi sto deset vyvolených díky Čtyřem sluncím dokázal dostat. Ačkoliv sekci "World Cinema - Dramatic" v konkurenci dalších třinácti titulů nevyhrál, nelze v této souvislosti mluvit jinak než o obrovském úspěchu české kinematografie. Pro pořádek si zrekapitulujme největší úspěchy českého filmu na nejprestižnějších světových festivalech za posledních 23 let:
Jára (Jaroslav Plesl), otec dvou dětí, ví, že už by měl konečně dospět. Ale ačkoliv se o to upřímně snaží, zas a znovu selhává, což ho mrzí o to víc, že stejné blbosti jako on začíná vyvádět i Véna (Marek Šácha), jeho dospívající syn z prvního manželství.
Do těžké osobní krize se po Járově vyhazovu z práce dostává i jeho manželka, poštovní úřednice Jana (Anna Geislerová). To ona obstarává všechno okolo rodiny, to ona je živitel, to ona pro všechny povinnosti přestává vidět světlo a naději, to ona se dopustí hlouposti, kterou by dost možná jinak neudělala...
A pak je tu ještě pankáč chlazený vzduchem Jerry (Jiří Mádl), ztracený ve světě i sám v sobě, který velí partičce věčně opilých dětí a rozum dostává jen v blízkosti Járy, a senzibil Karel (Karel Roden), který sice věci cítí zásadně jinak, jen se v tom celém nějak sám ztrácí.
Lehce, ale možná poněkud uspěchaně
"Tenhle film je ze všech mých filmů nejhumornější," míní režisér Sláma o Čtyřech sluncích. Dovolil bych si odporovat. Už třeba proto, že tentokrát Bohdan vypráví o věcech daleko nejvážnějších, než o jakých kdy vyprávěl. Spíš bych řekl, že Sláma Čtyři slunce natočil nezvykle lehkou rukou. Nebojuje tolik s materií jako na předchozích filmech. Víc věci nechává plynout. Nesvazuje se formou ani dramatickou stavbou a s překvapivým klidem se dopouští i evidentních dramaturgických chyb (dlouhý výlet na Mostecko film 1) zmrtví, 2) hodí na úplně jinou kolej a 3) vzhledem k vynaloženému času diváka dokonce ani neodškodní adekvátní pointou). Jakoby Bohdan Sláma doufal, že právě díky této metodě dostane do filmu víc skutečného života a ne jen jeho pracně budovaný obraz.
Jeden dům pro dva muže zesiloval, čtyři slunce pro dva příběhy zeslabují
A troufnu si tvrdit, že se mu to i daří. Především v líčení a popisu malého domácího peklíčka, které si sami budujeme a v němž se sami dusíme, přičemž z něho s povolenými nervy tak rádi obviňujeme druhé, je velmi přesvědčivý. Troufnu si tvrdit, že právě v tohle bylo to, co výběrovou komisi Sundance festivalu tolik zaujalo.
Co se už ale Slámovi tolik nedaří, je rovina "něčeho nad námi". Jakoby Bohdan spotřeboval všechnu svoji odvahu už na ten samotný fakt, že něco takového vzal vůbec do hry. Dál s tímto motivem nepracuje a nijak ho nerozvíji, jen ho opatrně převaluje ze strany na stranu, čímž sám sebe usvědčuje z toho, že jako autor není o mnoho dál než samotný Karel, ne-li dokonce naopak. V samotném závěru se sice pokusí zmíněný motiv vzít znovu výrazně do hry, ale bez zjevného úspěchu. Roviny všedně realistická i lehce nadpřirozená se prostě nepropojují ani v tak vypjatou chvíli. Sláma tím sám sebe usvědčuje z toho, že finále nemá náležitě připravené.
Brány duchovního filmu, které kdysi tak slibně rozrazil Miloš ZábranskýDomem pro dva a které potom tak hlasitě zabouchl stejný autor snímky Masseba a Stavení, se tak divákovi otevřely jen na opravdu malou špehýrku.
O rodičích a dětech
S upřímností a erudovaností generála po bitvě musím konstatovat, že se Bohdan Sláma měl na celé duchovno vykašlat a celý příběh držet čistě okolo Járovy rodiny. Ochudili bychom se sice o groteskního i dojemného (a hlavně zcela nového!) Karla Rodena v roli senzibila Karla, ale nešť, pořád by nám zůstal tradičně silný herecký orchestr, v němž září zejména nová (kolikátá už?) barva Jiřího Mádla a nová krev Marka Šáchy.
Jestli jsou Čtyři slunce v něčem opravdu zajímavá a v rámci české kinematografie objevná, pak v popisu vztahů mezi rodiči a dětmi - v tom, čemu v rituálech a trablech všedních dnů nevěnujeme pozornost a co nám jednou nečekaně a nepříjemně vpadne do zad, v tom, že rodičovství je nejpevnější ze všech hodnot, jaké máme a že bychom v honbě za jiným neměli nevidět to nejcennější, co už třeba dávno máme.