„Ztraceni v Mnichově nemohou být jen veselé legrácky z natáčení,“ říká režisér Petr Zelenka

Kdo máte rádi Zelenkovy filmy jako Rod ďábla (2002) nebo třeba Polski film (2012) Marka Najbrta, přijdete si při sledování Ztraceni v Mnichově na své. Ve filmu nehraje hlavní roli Mnichovská dohoda, mluvící papoušek pronášející věty jako "Hitler je super", alergie na peří ani holotropní dýchání. Řada na první pohled humorných scén vám ve výsledku navodí pocit husí kůže. A celou řadu dalších, často se střídajících emocí. Opijí nás Francouzi prvotřídní paštikou? Hledáme problém jinde, než je? Jak se léčíme? A nezrazujeme se vlastně tak trochu sami? V rozhovoru, který byl pořízen ještě před premiérou filmu na festivalu v Londýně, odpovídá režisér a scenárista Petr Zelenka, držitel čtyř Českých lvů.

Proč jste jako téma filmu zvolil Mnichovskou dohodu?
Na to se odpovídá „téma si vybralo mě“. Nějak to viselo ve vzduchu, určitě. Já jsem sledoval, jak se Milošovi Formanovi nepodařilo zafinancovat Mnichovský přízrak. Dělali to s Havlem a párkrát se nad tím sešli. Jestli tohle byl ten spouštěcí moment, přesně nevím. První nápad byla krátká povídka o papouškovi Édouarda Daladiera, což samozřejmě nebylo na celovečerní film. Někdy v roce 2009 jsem to doplnil.

Jak je to s dedikací filmu historikovi Janu Tesařovi?
Na to jsem přišel poměrně pozdě, až někdy v roce 2011. Konzultant Petr Koura mi jeho knihu Mnichovský komplex přinesl, protože mi bylo jasné, že budu muset konzultovat nějakého historika. Téma Mnichova je strašně zajímavé. A já o tom věděl poměrně málo. Nicméně logicky jsem tušil, že je asi nesmysl, co se říká – že Eduard Beneš seděl se založenýma rukama a čekal, jak to dopadne. Logika mi říkala, že tak to není. Protože Beneš jako bývalý ministr zahraničí měl spoustu kontaktů a asi tu krizi nějak řešil, ne že by jenom čekal. Petr Koura mi to potvrdil a říkal: „Hlavně si musíš přečíst Mnichovský komplex. Pokud děláš něco o Mnichovu, je to zásadní věc.“ To byl pro mě průlom.

Je pravda, že scéna z filmu, kdy štáb sedí v noci u stolu a vysvětluje si právě východiska Mnichovského komplexu, mě velmi zaujala. Ta scéna je poměrně dlouhá, ale neskutečně funguje a boří řadu představ – třeba těch, co nám vykládali učitelé ve škole.
Tato událost už se možná ani nevyučuje, já nevím.

Ale je pravda, že jsem si pohrával s myšlenkou, že pan Zelenka znovu mystifikuje.
No, taky je samozřejmě možné to chápat tak, že Tesař neexistoval. Ale on existuje, je skvělej, je mu 82. Tak jsme mu to věnovali taky proto, aby lidi věděli, že existuje. Já jsem tu 7 minutovou scénu risknul. Ve scénáři se nad tím někteří lidé pozastavovali, ale je to o tom. Přiznáme, o čem to je. Protože ono to nemůže být o tom, že má Myšička alergii na peří. Jako může, ale musí to ten film nějak vést. Ale nemohou to být jen veselé legrácky z natáčení.

Jak mám chápat rozdělení snímku na 2 části – na film a na jeho natáčení? Lze to interpretovat tak, že v diplomatickém světě je často důležitější zákulisí, o kterém se lidé v médiích nedozvědí? Že jde o vrchol ledovce?
Já jsem se snažil, aby ta televize vytvořila nový mýtus, že to natáčení nevyšlo kvůli smrti herce. Ta pravda je tak komplikovaná – i ta pravda kolem natáčení – rozpadlo se to z jiných důvodů. Nedostali Eurimages, tak se vydá zpráva, že nadějný projekt nevznikne proto, že zemřel herec. Ale ono to bylo opačně, herec zemřel proto, že byly neshody ve štábu, že ho zřejmě zlikvidoval nějaký žárlivý manžel herečky. Mediální zkratka je úplně vylhaná. To říká ve zpravodajství paní Písařovicová - To je ten nový mýtus, ta nová nepravda, že to tak nebylo. Ale naopak, protože zkrachovalo natáčení, on zemřel. V historii se často zaměňuje příčina a následek.

Silná scéna pro mě byla ta, kdy se Martin Myšička vrátí z televize s mluvícím papouškem, a MarekTaclík, který ho k tomu navedl, se sbalí a jede dělat reportáž za Polanskim do Švýcarska. Tak to na mě zapůsobilo jako pořádná zrada a zklamání.
Že jo.

Říkal jsem si – to vystihuje onu povrchnost, kdy někdo dokáže někoho pro něco nadchnout. A vy pak zjistíte, že mu na tom vlastně vůbec nezáleží. Jde jen o vyplnění něčeho, teď nevím, čeho vlastně.
No, ten mediální svět je tupej.

Jak složité bylo domluvit natáčení v autentických prostředích? Economia, Česká televize, Barrandov.
Economia nám vyšla hodně vstříc. Já myslím, že má někdo od nich rád moje věci. Nechali nás tam - pokud vím - točit zadarmo. Což bylo moc hezký. Ten prostor je nenahraditelnej. Museli jsme ale točit za provozu a bejt zticha. A co se týče moderátorů, já jednal s Václavem Moravcem a Jakubem Železným, kteří jsou nejznámější diskutéři, kteří mají hosty ve studiu. S panem Moravcem jsme se o tom dlouho bavili, ale on odmítnul. Jakub Železný na hru okamžitě přistoupil. Stejně tak Nora Fridrichová, která se těšila, že si bude moct zahrát. Totéž Francouz, který hraje diplomata, to je skutečný diplomat a také herec. To je člověk, který byl tady v Čechách jako ředitel Francouzského centra v roce 2000. Mezitím objel spoustu štací, byl v Rumunsku, od září je ve Varšavě. Aby mohl hrát, musel mít povolení francouzského ministerstva zahraničí.

Chystáte se na světovou premiéru do Londýna. Co ve vás vzbuzuje?
Nic. Já se těším, ale není to nic důležitého. Je to slavnostní uvedení. Takhle – české filmy se do anglické kinodistribuce neprodávají, takže že by zrovna nás distribuovali, není moc pravděpodobné. A stejně by to nebylo moc ziskové. Mně to je úplně jedno. Spíš je to takovej příjemnej mejdan.

Vy se pohybujete spíš v divadelním světě. Co vám dává práce filmového režiséra? Jinými slovy – proč děláte film?
To se ptám taky často. U vzniku filmu jsou fáze, které jsou prostě nepříjemné a nebo nudné. Třeba obhlídky pro mě nejsou moc napínavé. Tak si tam přemýšlím. Natáčení je adrenalin, když štáb dobře funguje, má člověk radost z toho, že jsou lidi sehraní. Člověk chápe, že se podařilo něco dobře udělat.

A co když ty štáby máte dva? Jeden filmový a druhý... taky filmový...
No, to jsou vlastně herci. Ale já měl teď skvělý štáb. To byl fakt dobře vyvážený štáb. Střižnu miluju, tam se to vlastně znova píše. Člověka tam netlačí čas, může zapřemýšlet o tom, co chtěl říct, jak se to povedlo, nebo nepovedlo. Poučit se z toho třeba pro příště. Střižna je fakt poučná. Ale třeba filmová míchačka zvuku je zase taková nudnější fáze. Tři neděle se film míchá.

Hudbu v něm máte pěknou.
Já jsem rád. Dlouho jsem vybíral a pak jsem radu Davida Ondříčka ukázal na Matouše Hejla. Ačkoliv mu nedělal žádnou muziku, tak uvažoval, že by dělal Ve stínu. Myslím, že jsme zvolili dobře.

Ono se to těžko vysvětluje, ale ve filmu máte paletu všemožných emocí. A funguje to jako celek. Šlape to. Člověk se směje. Pak mu můžou až vytanout slzy.
Je to tak napsaný. A člověk musí v tom prvním půlhodinovém filmu doufat, že bude ještě něco za tím. Protože první část má takový velmi jednoduchý příběh. Stylizovaný. A trochu šílený. I když si myslím, že se divák může napojit. Ale asi by byl problém, kdyby ten film byl jenom jeden.

A symbol toho, že film nebyl dotočen... Má to něco charakterizovat? Vlastnost lidí nedotahovat věci, například?
Ne, to jsem ani nemyslel. Jenom taková škoda, no. Nehotová práce.