Recenze: Život plný malérů Ivana Trojana aneb Osmy, co moc nebolí

Recenze: Život plný malérů Ivana Trojana aneb Osmy, co moc nebolí
Ivan Trojan ve TV filmu Osmy (2014)
Osmy
Ivan Trojan ve TV filmu Osmy (2014)
Věrný divák veřejnoprávní televize už věděl, že po předchozích týdnech, kdy se uzavíral cyklus České století, nepůjde o nějaké hluboké drama nebo psychologickou sondu. Naopak se těšil (či hrozil), že skrze typickou devízu českého humoru – absurditu, se mu dostnane spíše hřejivosti Pelíšků než zářezu Pout.
Scenárista Marek Epstein už mnohokrát prokázal, že psát umí. Schopnost bravurní fabulace, dějových zvratů, prolínání komična s dramatem a věty ušité na míru konkrétním hercům z něj velmi rychle učinily scenáristickou veličinu (např. držitel Českého lva za scénář k filmu Ve stínu).
Už v televizním filmu Iguo Igua (r. Tomáš Krejčí, 2003) vyfabuloval situaci, kdy syn pod vlivem alkoholu „objedná“ svému otci exotickou partnerku a kaskáda trapností a absurdit se může vesele na diváka valit. No, proč ne. Ostatně absurdita je zjevně Epsteinova silná zbraň. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy se kola absurdity roztáčejí v konkrétní době a ve spojení s historickými fakty.
Osmy
Scenárista se tak chová maličko jako chytrá horákyně, natěšená, že jí většina diváků skočí na špek (a obávám se, že se tak stalo). Hlavní hrdina – ekonom Richard – se má v příběhu dostat do dne-blbce tím, že v opilosti podepíše prohlášení občanské iniciativy známé jako Charta 77. Nastavuje jednak laťku způsobem, aby přeskočil ten, co ví, o jaké prohlášení se jedná, případně podlezl i onen, co nemá o nějaké Chartě ani nejmenší anung a nehodlá s tím ani nic dělat.
Jak ale může na špek skočit ten, který skutečně ví, co to Charta 77 byla a ví i to, že je absolutně nemožné, aby se namol opilému chlapíkovi v hospodě sledované příslušníky Stb podstrkovala k podpisu. Navíc – jak se zdá – v plném znění. Hle, čti a případně podepiš. Tak se dělo zhruba o deset let později, než se odehrává děj Osmy, kdy mezi lidmi kolovaly archy petice Několik vět. Rozdíl? Za podpis Několika vět vám žalář nehrozil, ani jste nebyli vyhozeni z práce. Rozdíl mezi koncem 70. let a koncem 80. let je asi jako mezi ghettem a goethem. Zní to skoro stejně, ale rozdíl je zcela zásadní.

Trailer:

Pro tvůrčí dvojici ovšem bylo, jak se zdá, mnohem důležitější, co se odehrává po zmíněném podpisu. Richard to dostává zprava zleva způsobem, za jaký by se nemusel stydět ani Pierre Richard ve filmu Život plný malérů (že by to jméno bylo zvoleno úmyslně právě v kontextu s francouzským komikem?). Masu hrůz a sraček (to není jinotaj), v nichž se musí brodit onen den, lze v takovém množství a v takové konsistenci akceptovat jen v případě, že to budeme vnímat jako metaforu nekonečných normalizačních absurdit. Co vše se našemu anti-hrdinovi smrsklo na jediný den? V noci v opilosti podepsal, co podepsat nechtěl a následující den se po něm v práci ptá StB, šéf, chce, aby odvolal, co podepsal, šéfova sekretářka slibuje, že pokud jí sežena walkmena, tak se přimluví, aby Richard nemusel namísto práce ekonoma jezdit multikárou, jednorázová milenka se chce stát Richardovou životní partnerkou, manželka ví o jeho flirtu, dále je objednaný u zubaře na trhání osmiček (to jsou ty „osmy“), nedospělý syn mu oznamuje čerstvou graviditu své přítelkyně a chce, aby to otec celé vzal na sebe, a do toho všeho pak mu ve sklepním bytě praskne odpadní stupačka, při čemž se nelibý obsah ze záchodů celého domu rozlévá po podlaze. Navíc je v potrubí i kýmsi neznámým odhozená pistole (to už zavání poetikou Svérázu národního rybolovu).
Osmy
Člověk až skoro nabývá dojmu, že autor této „černé“ komedie má mnohem blíž ke komediím typu Jáchyme, hoď ho do stroje!, protože absurdita a situační humor mu sedí mnohem víc, než snaha být přece jen tragi-komický a nikoli pouze komický. Snad proto vyšla – dle mého soudu – lépe předchozí televizní spolupráce Strach-Epstein (opět s Ivanem Trojanem v hlavní roli) a to ve snímku BrainStorm. Snímek nezatížený politicko-společenskými konotacemi působí pak náhle mnohem promyšleněji, žánrově čistěji. Není mým cílem hnát tvůrce od politicko-společenských rovin svých příběhů. Reflexe není nikdy dost. Když už se tak ale děje, tak, prosím, trochu pečlivější úvaha nad tím, kde by měla končit autorská licence, čemu by se divák smát měl a kde by ho mělo mrazit či bolet. Osmy nakládají poněkud lehkovážně jak s historickými fakty, tak s užíváním klišé (na můj vkus až příliš sebejistě poskakují na tenkém ledě komunální satiry a jistě dobře vědí, co tím myslím).
Snad je i ex-post napadne, co asi takovéhle televizní zábavě říkali skuteční iniciátoři Charty 77 a její signatáři z konce 70. let. Nemůžu si pomoct, ale to je aspekt tvorby, který by tak talentovaným tvůrcům, jakými Jiří Strach a Marek Epstein jsou, neměl být lhostejný. Obsahuje totiž mimo jiné i pokoru, bez které nikdy nenatočí nebo nenapíší nic, co by mělo opravdový přesah.
Hodnocení: 60%
Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE