Recenze: Století Miroslava Zikmunda aneb Na houpačce s živým snem a střízlivostí

Vlastně to všechno začalo už před středeční projekcí snímku Století Miroslava Zikmunda (2014). Do pražské pasáže Lucerna byla přistavena Tatra 87, kterou proslavili Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund na své první cestě do Afriky v roce 1947. Tři přední reflektory jiskřily podobně jako oči Miroslava Zikmunda. Nenásilně. Bez okázalosti a pompy. Ale upřímně. A s nadšením. Podařilo se Petru Horkému tohle kouzlo přenést do dokumentu a na jeho diváky?

Horký otevírá dokument svou osobní vzpomínkou na dobu, kdy ho jako kluka přitahovaly knihy dvojice Hanzelka-Zikmund. A díky kterým se pro cestovatelství a dobrodružství sám nadchnul. Režiséra můžete slyšet v komentáři, což v tomto případě dává smysl a zdánlivě nedostupného Zikmunda to stahuje z piedestalu mezi "obyčejné" lidi. Mapy a obrazy z knih doprovází příjemná animace a hudba.

Poté se Horký odmlčí a slovo převezme Zikmund. V rychlosti a se vtipem promluví o své posedlosti vést si deníky. Přelétne éru válečného Protektorátu, kdy už byl de facto "hotovým" člověkem. Zmíní se o dívce, dceři československého politika, která ho v mládí zaujala a po atentátu na Heydricha byla poslána do koncentračního táboru. V rychlých střizích není čas na dojetí, dokument se teprve rozjíždí. Válka končí, Zikmund se jako překladatel účastní soudního procesu s protektorem K. H. Frankem. Vidí prvního černocha. Odsun sudetských Němců okomentuje konstatováním, že chtěli do Říše, tak ať jdou. Jen toto válečné období by vydalo na zajímavý celovečerní dokument...

Na scéně se objevuje Jiří Hanzelka, Zikmundův celoživotní parťák. S

režisérem Petrem Horkým se Zikmund vrací na místo jejich prvního setkání. Dokument poněkud tříští další hlas ve voiceoveru a občas i příliš častá přítomnost režiséra Horkého v obraze. Poutavé jsou záběry z první cestovatelské expedice dua Hanzelka-Zikmund. Výstup na egyptskou pyramidu, kde oba mladí muži ve spacácích přespávali, aby ráno natočili jedinečná panoramata, patří k těm okamžikům, kdy se 95 letý Zikmund projeví i po desetiletích jako hledač neopakovatelných zážitků a velký kluk-snílek. Kouzelné. I na člověka, který to nezažil, padne taková zvláštní, nelaciná nostalgie, pokora vůči úspěchu a radosti, za kterou stálo několik let plánování a odříkání. O čemž se Zikmund se skromností sobě vlastní příliš obsáhle nezmiňuje.

Obsáhnout ale do podrobností 95 let výjimečného života v rámci 97 minutového dokumentu je nemožné (pro Prima Zoom připravují tvůrci třídílný seriál, kde bude pro data a informace mnohem víc místa). Zikmund se samozřejmě zaměří na situaci kolem "Vítězného únoru" 1948, který oba cestovatelé prožili u chrlícího sopečného vulkánu kdesi v Africe. Tehdy bylo Zikmundovi 29 let a věděl, že se do Československa musí vrátit. Jinak by to odnesla jeho rodina (žena, dítě, rodiče), ředitel Tatry a další. Přihlásil se do strany. Invaze ze srpna roku 1968 a dopis proti obsazení, adresovaný přímo Moskvě, Hanzelku a Zikmunda deklasovaly. Hanzelka se protloukal, jak se dalo. Nakonec skončil jako zahradník pražského Petřína. Přibližně v těchto místech dokument pokulhává, vytrácí se náboj, intenzita výpovědi. Ale jde o důležitou část, protože nastiňuje pomalou zhoubnost normalizace.

Důležitější než objektivní dějiny jsou však ty okamžiky, které zastihují Zikmunda jak se noří do své duše. Stála cesta, během níž nechal v Československu manželku a syna, za to? Ze syna se stal zvláštní introvert, který si oblíbil vlaky a jízdní řády. S manželkou se Zikmund rozvedl. Pokoušel se navázat partnerství díky jakési tehdejší seznamce. Jak asi slavný cestovatel pochodil, nemusíme dokládat. Dle Zikmundových slov u něj zvítězila vášeň, bez které by to v životě prostě nešlo. I za cenu neústupnosti a vzato do důsledku sebestřednosti-egoismu.

Století Miroslava Zikmunda často odvádí pozornost od dokumentu samotného a vybízí k cestám. Pro někoho půjde o popostrčení k výletu do exotických zemí, k odlišným kulturám a zvykům, pro jiného půjde o dobrodružnou cestu do vlastního nitra. Vedle Zikmunda si ale nebudete připadat jako "chudí příbuzní". Nikdo nebude kázat a poučovat. I když je přítomen  "bubák" v podobě svazků StB a lidí, kteří na cestovatele donášeli. Zikmundův syn-samotář promlouvá z odstaveného vagonu vlaku. Vedlejší kolej ovšem není vedlejší kolejí, ale dalším způsobem života, který stojí za to žít. Není jiné cesty.

Století Miroslava Zikmunda nutí přemýšlet o tom, jak si člověk dokáže zachovat zdravou hlavu i v 95 letech po všech těch zážitcích, které jej ovlivnily. Což se asi těžko bude vysvětlovat nám "mladým", kteří jsme zažili tak leda cinkání klíči na Václaváku. Jde o jinou zkušenost.

Film promlouvá minulým stoletím a dokládá, že na těch všech Foglarovkách, Junácích, kamarádství a upřímnosti něco bude. Zikmund si to své svědomí ve filmu hravě obhájí. To zaznamenání ovšem nemusí být důležité. Je to jen na nás, na těch, co ve filmu asi nikdy hlavní roli hrát nebudeme, abychom si svědomí a činy obhájili sami před sebou. Sláva je pomíjivá. Nevypráví celý příběh.

Hodnocení: 75%