Recenze: Jen Bůh odpouští je vším, čím se fantastické Drive bálo být
Hned ze začátku bych rád podotknul, že Drive řadím do své osobní TOPky 10 nejlepších snímků, Ryana Goslinga obdivuji a je jedním z mých nejoblíbenějších herců (nejen) současnosti a od Refna jsem prozatím neviděl nic, co bych nehodnotil více nežli kladně, takže berte v úvahu, že můj názor může být trochu zaujatý, ale veškeré své soustředění dávám do toho, aby můj úsudek byl co možná nejméně subjektivní.
Film vypráví příběh o mlčenlivém (je to postava hraná Goslingem, co byste čekali) Julianovi, který se živí pašováním drog (film se nicméně pašování více nevěnuje) a veškerý svůj volný čas většinou zabíjí
tréninkem mladých talentů thajského boxu a pobytu v Bangkokském nevěstinci. Vše se změní, když jeho kolega/bratr Billy bezdůvodně znásilní a zabije prostitutku. Tento akt rozhýbe nepředstavitelně brutální domino, které má počátky u drsného gangstera, jemuž se přezdívá Ďábel. Do všeho se vloží Julianova matka, která přijede pochovat pozůstatky svého staršího syna a záležitosti pro své okolí svými neuváženými činy jen zhorší.
Drive dokázalo krásně podtrhnout linii mezi akčním, krvavým snímkem a art filmem a najít u těchto žánrů dokonalý balanc. Refn vypiloval svou režii a vše podložil 80tkovým soundtrackem a omamnou atmosférou. Byl to film roku a to i když (hodně mhouřím oči) uznám názor svého přítele, který říká, že "ten film nemá děj". Jen Bůh odpouští je jiný. Jde bohužel o ten horší příklad rovnováhy a Refn se soustředí pouze na uměleckou stránku. Příběh je tu v podstatě nulový a v hlavě by se mi při popisování filmu vybavilo asi jen jediné slovní spojení: bezhlavá pomsta (výraz "bezhlavá" je značně příhodný).
Režisér se tu znovu snaží překvapit vizuálem, používá brutální a přímo drastické scény k šokování diváka, ale v podstatě nenabízí žádný příběh. Nenechte se ale oklamat několika předchozími větami, samotný film je velmi poutavý a nejdou z něj téměř spustit oči. Jen mu chybí to "něco", co by vyloženě nadchlo. Drive mělo mnohem lépe prokreslené charaktery, a to o pořádný kus. V Jen Bůh odpouští celý film vlastně netušíme, co kdo má za lubem a nevíme, proč postavy jednají, jak jednají při čemž se často charakter jednotlivých postav bez zjevnější příčiny mění z minuty na minutu.
Trailer:
Refn naštěstí bezkonkurenčně zvládá režii a jeho poklidný styl by se dal klidně přirovnat ke kubrickovskému. Hladce proplouvá chodbami a mistrovsky využívá veškerých zákoutí kulis, které mu exotické prostředí nabídlo. Místy jeho práce s kameramanem připomíná slavného Hanekeho, a to především při přechodech z pokoje do pokoje. V tomto ohledu nejde filmu naprosto nic vytknout a nezbývá nic jiného, nežli za formu udělit jedničku s hvězdičkou.
Oproti tomu herci... Není to vůbec tak, že by hráli špatně, právě naopak, chybou je to, že vlastně nemají co hrát. Jedinými zajímavými postavami jsou Julianova matka a onen záhadný Ďábel. Ani u těch se ale nedozvíme odkuď pochází a nemůžeme s nimi ani sympatizovat ani je po právu odsuzovat.
Pozoruhodný je tedy hlavně onen vizuál. Ale nestačí prostě omezit hudbu na minimum, prokládat film závratnými střihy a doufat, že snímek obecenstvo přijme pozitivně, neboť jde o kritiky milovaný "art film". Mimochodem, bohatý OST, jako tomu bylo u Driveu, nečekejte. V celém filmu se můžete těšit asi tak na tři písně a ty jsou většinou pouze karaoke výstupem nejmenovaného herce. Přesto to snímku nebere vůbec žádnou atmosféru a nepřítomnosti soundtracku si skoro nevšimnete.
Jen Bůh odpouští je dalším krásným příkladem vítězství formy nad obsahem. Takováto malá výhra přesto stejně potěší, i když nejde o frázi pro tvůrce vyloženě lichotivou, donutí vás precizní vizuál film dokoukat do konce.
Takže na závěr. Abych byl upřímný, pořád si nejsem jistý jak film ohodnotit. Takové pocity jsem měl naposledy u kontroverzního Srbského filmu a tam si svým hodnocením stále nejsem zcela jistý. Při projekci Jen Bůh odpouští jsem byl zklamán, po projekci zase záhadně v euforii a chtěl jsem filmu dát plných 100%. Jedná se o takový snímek, jenž budete mít dlouho v hlavě, buď ho budete nesnášet nebo milovat, ale určitě vás překvapí a překvapovat jen tak nepřestane... a který rozhodně není pro slabé povahy, které nezvládají pohled na (ač filmovou) krev. Někteří ho nedocení (pokud je co docenit a pouze si nenamlouvám, že snímek se povedl, zatímco nestojí ani za starou belu) a někteří ho nepochopí (zase, pokud je opravdu co na něm chápat). Ale když budete mezi tou hrstkou, co má Refnův styl vyprávění ráda a co takovéto žánrově nejasné snímky vyhledávají, budete se bavit královsky.
Domnívám se, že dnešní recenze vás asi v rozhodování, zda na film jít či nejít, nepopostrčí ani neodradí, ale s klidným srdcem nemůžu snímku Jen Bůh odpouští prostě dát jen jedno hodnocení. A za to se omlouvám.
Hodnocení: 100% nebo 20% (pro většinu tedy neutrálních 50:)