Recenze: Pátrání po Sugar Manovi je právoplatným držitelem Oscara pro nejlepší dokument

Bizarní shodou náhod ale došlo k tomu, že v Jižní Africe (kam se jeho alba dostala neznámo jak) se Rodriguezovy syrové songy staly v 70. letech symbolem boje proti apartheidu, dodnes je tam znají úplně všichni a Rodriguez je v Jihoafrické republice slavnější než Elvis nebo Rolling Stones! Teprve po několika desetiletích se pár jihoafrických novinářů rozhodlo zjistit, co přesně se s Rodriguezem stalo, a odhalili věru nečekané věci.

Pokud máte aspoň trochu rádi dokumentární filmy, neuvěřitelné pravdivé příběhy a hudbu ve stylu Boba Dylana (ale lepší), nečtěte dál, NEKOUKEJTE SE NA TRAILER (který spoileruje víc než je zdrávo) a jděte do kina na nejlepší dokument v našich kinech za hodně dlouhou dobu.

Stručně (a poněkud zjednodušeně) řečeno: Novináři po dlouhém pátrání zjistili, že Rodriguez stále žije v Detroitu, hudby nechal v roce 1972, živí se jako demoliční dělník a netuší, že se v JAR prodaly stovky tisíc exemplářů jeho alb (tzn. asi desettisíckrát víc než v USA).

Takže ho po krátkém vyjednávání naložili do letadla a odvezli do JAR, kde si většina lidí myslela, že to musí být hoax a Rodriguez nemůže být živý. Jakmile ale sáhl do strun a otevřel pusu, bylo jasné, že HE IS THE MAN, udělal v JAR pár koncertů pro desítky tisíc lidí a pak se zase vrátil do Detroitu pracovat jako demoliční dělník.

Na tom celém nijak nezbohatl, protože ho jednak okradl americký a jihoafrický OSA a většinu reálných příjmů dobrovolně rozdal rodině a přátelům.

Tvůrci filmu (který dostal před pár týdny Oscara za nejlepší dokument) ho sestavili jako detektivku. Příběhy z JAR a z Detroitu se od počátku prolínají, aby se okolo poloviny filmu spojily a pak vyústily v cosi epického. Režie není nijak geniální, ale důležité je, že se neplete do příběhu, nebrání v jeho pochopení a vychutnání. Prostě DOKUMENTUJE neuvěřitelné skutečné události a necpe nám nějaké názory tvůrců například na to, co si myslí o uvěznění někoho, kdo kreslí tykadla na plakáty...

Jedinou výtku bych měl k tomu, že film (natočený loni) z nějakého důvodu končí událostmi, které se odehrály asi před deseti lety. Nechce se mi věřit, že by se od té doby v Rodriguezově životě nic zajímavého nestalo.

Neoddělitelnou součástí neuvěřitelného pocitu, který ve mně film vyvolal, je totiž osoba samotného Rodrigueze (kterého poprvé uvidíme až po polovině filmu). Jeho talent, skromnost a současně nadčasová pohodovost, to je něco neuvěřitelného.

Všechny tyto elementy ve mně vzbuzují pocit, že by to celé mohl být nějaký velmi propracovaný vtípek, že je to celé vymyšlené a že Rodriguez je nějaký herec. Ale co ta hudba, kterou jsem neznal a přitom je opravdu super (a to tento typ hudby rozhodně není mým "šálkem kávy")? Co Wikipedie? Každopádně, kdyby byla tato story natočena jako hraný film, jistě bych měl velké výhrady proti tomu, jak neuvěřitelně přitažené za vlasy to celé je.

Pátrání po Sugar Manovi je nejlepším hudebním dokumentem od This is Spinal Tap!

Hodnocení: 90%

P.S: Nevím, jestli jsou songy ve filmu nějak upravované oproti svým původním nahrávkám, ale jejich instrumentace jsou fantastické, včetně orchestru, který nenuceně podkresluje Rodriguezovu kytaru.