Recenze: Nic proti ničemu

Na začátku si vyjasněme pojmy. Na jedné straně tu máme nadšené amatéry, kteří prahnou po slávě a točí na koleně stůj co stůj jedno co a jedno jak, hlavně že točí. Sem spadají příšernosti typu Klíček, Pamětnice, Westernstory, Rekvalifikace atd. atd. A pak tu jsou poučení nadšenci, které film fascinuje natolik, že mají bytostnou touhu ve vlastních snímcích zkoumat a posouvat jeho hranice. Někdy se jim to daří víc, někdy méně. Právě k nim patří Petr Marek, jedna z nejzajímavějších postav současné české kinematografie. Posuďte sami!

Za svůj iniciační moment Petr Marek (* 1974) považuje francouzskou komedii Zvíře (1977) s Jeanem-Paulem Belmondem v hlavní roli, kterou viděl v nějakých šesti letech. Byl fascinován jak filmem samotným, tak filmařským prostředím, ve kterém se odehrávala. „Od nějakých osmi let jsem točil, většinou dokumentární záběry z chat a domácích pobytů, což mi zůstalo vlastní i ve většině pozdějších filmů. Dokumentární část mi vždycky nějak dominuje i ve filmech hraných a vítězí nad nějakou žánrovostí," říká Marek. „Mám rád, když je film portrétem situace a atmosféry, vychází to právě z mé záliby v home videu a osmimilimetrových filmech, které jsem točil v dětství," dodává. 

Dalším osudovým filmem se pro Marka stalo Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983) režisérky Věry Chytilové, které viděl ve čtrnácti letech. „Získal jsem pocit, že může existovat filmové umění a začal dělat řadu věcí jinak," vzpomíná. Na jedné straně točil převážně s Jiřím J. K. Nebeským pod hlavičkou Unarfilmu ceněné experimentální filmy, které se později dostaly do sbírek Národního filmového archivu, na straně druhé několikrát marně usiloval o přijetí na pražskou FAMU. Nakonec vystudoval filmovou vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a u filmu se prosadil především jako skladatel a muzikant díky uskupení Midi Lidi (Český lev za Protektora, 2009, Cena české filmové kritiky za Český mír, 2010). Na vysněnou FAMU se nakonec také dostal - už ale jako pedagog.

Víceméně s odmítavou až pohrdlivou reakcí kritiků a za naprostého nezájmu diváků uvedl Marek do kin už dva celovečerní filmy - Lásku shora (2002) a Nebýt dnešní (2005). Proti obojímu se v případě třetího filmu Nic proti ničemu už dopředu postavil programový šéf karlovarského festivalu Karel Och, který Markovu novinku jednak vybral do soutěžní sekce Na východ od západu a jednak ji nazval nejlepším českým filmem roku. Jakkoliv je druhé tvrzení víc než diskutabilní, zvlášť když si Och dovolil odmítnout vynikající Sedláčkův snímek Rodina je základ státu a jeho režisérovi jako prvňáčkovi navíc poslat školometské slovní hodnocení, výjimečnost, originalitu (i kvalitu!) je třeba Markově snímku přiznat.

Expozice ze všeho nejvíc evokuje lacinou vyvražďovačku. V podzimně vyprázdněném kempu na kraji lesa se schází skupina lidí, kteří se navzájem prakticky neznají. Ačkoliv se sešli kvůli bohulibému úmyslu, věci se velmi záhy začínají komplikovat. Nejen proto, že každý z nich je jiný (ačkoliv jsou všichni adoptovaní), ale především proto, že každý sleduje trochu jiný zájem. Někteří svoji skutečnou identitu a záměr dokonce skrývají, což při troše smůly vede k jednomu hodně nepěknému nedorozumění. Zkrátka a dobře, co se zprvu zdálo béčkovým hororem (Choking Hazard?), to se mění v zajímavou filmovou reality show, která po psychologické mezihře (Pravidla lži?) vyústí v absurdní finále - hon na člověka (Vaterland - lovecký deník?).

Snímek je společným dílem uskupení lidí, které si říká LÁHOR/Soundsystem, přičemž látka prošla cizelováním jako divadelní hra. Obojí je na výsledku vidět.

Originální hrdinové (že postavy nesou jména svých představitelů zjevně není náhodné ani samoúčelné), bizarní zápletka (návštěvnící internetového chatu chtějí založit občanské sdružení), místy až dětsky naivní rozvíjení zápletky (například konspirační setkávání manželů u kotle), to vše ve velmi rafinovaném balení, kdy si ani na chvíli nemůžete být jistí, jak to vlastně myslí. Obrazně řečeno, Láhorové jakoby chytali do rukou pěnu dní, potěžkávali ji, chvíli si z ní dělali legraci a chvíli se jí uctivě klaněli, čímž vás jako diváka vytrhávají ze stereotypů vnímání a velmi příjemnou formou vás nutí znovudefinovat váš pohled jak na nejbanálnější banality, tak na vztahy či nejrůznější formy manipulace, a pokud jen trochu chcete, klidně i na existenciální problémy světa a možná i všehomíra.

O to víc zamrzí, že forma filmu není (s výjimkou hudby a některých hereckých výkonů) stejně hravá a dvojznačná jako jeho obsah, tady Marek zatím zůstává v rovině nadšeného amatéra. Bohužel.