Holka od vedle je tak slabá romantika, že na ní je nejlepší přiznaně retardovaný Adam Mišík.

Jenže nafrněný atlet Filip, jehož slovník se omezuje na otřepané fráze a směšné motivační slogany doprovázené pokyvováním hlavy a nápadně vnucovaným „frajerským“ držením těla, je v téhle vztahové aférce tím hodně upozaděným aktérem. S Kristýnou žije už devět let v maličké garsonce a konečně se chce rozhoupat s žádostí o ruku, s čímž jde nejprve za budoucím tchánem, starostou Soběslavi v podání Milana Šteindlera. Související kultura monogamie mu ale spíš překáží a Kristýna jej přistihne, jak své osmnáctileté atletické svěřenkyni dává přehnaně intimní osobní lekci.

Sny o společném životě na dvoře rodičů, kde si mohou postavit menší obydlí, se rázem rozplynou. Příležitostně se kající Filip mizí ze scény a Kristýnu, která před třicítkou přemítá nad krizí středního věku, zaujme nový jinoch Tomáš (Kryštof Bartoš). Ten na plavečáku heroicky zachrání tonoucí dítě a začíná pravidelně docházet do komunitního centra „na Ostrově“, kde protagonistka vede knihovnu a řadu přidružených aktivit zejména pro důchodce. Rýsuje se šťastný náhradní románek, ale jak sama Kristýna vysvětluje nechápajícímu synovi své kamarádky a kolegyně, v milostných vrtoších žen se nedá vyznat. A tím shrne v podstatě veškerý konflikt, který se v devadesátiminutovém příběhu (ne)odehrává.

U většiny českých produkcí bychom dávno měli být zvyklí na rozvolněný děj, což ty kvalitnější vztahové filmy kompenzují jednoduše důrazem na vývoj a psychologii postav. Nic takového tady nečekejte. Hrdinové jsou jednorozměrní do takové míry, že „otřepané fráze“ kromě Filipa charakterizují v podstatě každý dialog, který šustí papírem natolik, že by ho ani sebelepší herci nemohli resuscitovat, tedy vdechnout mu nějaký přirozený život. Interakce postav jsou prkenné tak moc, až z toho kouká záměr film polidštit na opravdu nejzákladnější mentální úroveň.

U Filipa to může působit vtipně a záměr v tom skutečně je, ale u ostatních, počínaje Kristýnou, už to kreativní přiškrcení navozuje neodbytný pocit, že se opravdu všichni zbláznili. Samozřejmě tomu nepomáhá velmi náhodný systém představování aktérů, jejich následného odcházení ze scény a změn morálních či prostě racionálních perspektiv. Kristýna může strávit vášnivou noc s Tomášem, ale pak se z nuzně vysvětlených pohnutek přestávají scházet a nadejde čas pro nemožného Filipa, aby se zázračně dostal zpět na koně.

Mohlo by jít o konverzační komedii, ale zasmát se při nejlepší vůli není čemu a postavy si spolu „povídají“ jen tolik, aby co nejstručněji uvedly další plytký zvrat. Jejich psychologie a motivace jsou čistě tendenční stejně jako opakující se čtverácké hudební motivy, které se rozezní například tehdy, když podezřele chlípný důchodce naší hrdince oznámí, že staří lidé smrdí (později se jen namátkou přes telefonní hovor dozvíme, že zemřel).

Lineární postup romance je na konci samozřejmě očekávatelný, ale většina věcí kolem vyznívá náhodně, jako když si poprvé cvičně generujete schéma vyprávění – jen ne s pomocí umělé inteligence, která by už rozhodně vyplodila sevřenější a nápaditější scénář. Oberfalcer jen povrchově vede pozornost některými konstruktivními motivy včetně grafické, respektive sprejerské minulosti Tomáše. Ostrov, k němuž má Kristýna nepochopitelně nostalgický vztah, je vlastně posprejovaným komunistickým objektem, jehož mdlá komunitní hodnota v očích starosty nemůže vyvážit tu zcela příšernou estetickou. Otec Kristýny tam tudíž hodlá vystavět obchodní centrum, za což jej Tomáš odmění veřejně vyvedeným urážlivým nápisem. Vykoupit se musí nakonec tím, že svůj dávný sprejerský výtvor nad budovou knihovny přetvoří v půvabnější vyznání lásky k městu.

V podstatě tím požádá o dceřinu ruku a uzavře se tím úmorná přesmyčka jinak prázdného tlachání, z níž si po chvilce nepamatujeme takřka nic. Na jednu stranu je možná dobře, že nám Oberfalcer necpe nic víc než obyčejnou romantickou komedii s velmi všedními hrdiny, kteří se potkávají na spořádaném a prosluněném náměstí u stánku s limonádou, jejž obsluhuje homosexuální kamarád Kristýny. Ten si krátce v terapeutickém kroužku povzdechne nad tím, jak je těžké být gay na maloměstě, na což mu pořádající osoba s empatickým úsměvem odvětí cosi ve stylu „Díky za upřímnost, držíme palce, kdo ještě nemluvil?“ Takže asi tak – díky za snahu, palec dolů, kdo svou vlastní vztahovku ještě nenatočil?

Podívejte se na žebříček nejlepších českých romantických filmů, kde najdete daleko lepší zástupce žánru.