Better Man boduje opičím Robbiem Williamsem. Dravý muzikál toho ale nedokáže využít

Je sice trochu zvláštní, že dostáváme snímek o žijící hudební hvězdě, která letos teprve oslavila padesátku a dalo by se říci, že velký kus kariéry má ještě před sebou. Na druhou stranu, v devadesátkách a na přelomu tisíciletí byste (nejen) ve Velké Británii těžko našli divočejší a výraznější osobnost světového popu, než jakou byl Robbie Williams, takže jeho poměrně brzká životopisná péče dává vlastně smysl. Obzvláště, když jako kulisy využívá právě oblíbené „retro“ kulisy zmiňovaných devadesátek a vypomáhá se chytlavým nápadem, který na sebe už od trailerů strhl veškerou pozornost.

Ano, postava Robbieho Williamse vystupuje v biografii v alter egu digitální opice, což je „gimmick“, jenž není ve snímku nijak vysvětlen a ostatní lidé ve filmu na tuto skutečnost nikterak nereagují (zkrátka ho tak vidí pouze divák), i přesto vám od první scény je víceméně jasné, proč tomu tak je. Tvůrci i sám Robbie, jenž svému opičí já zčásti propůjčuje i hlas, zkrátka chtěli poukázat na jeho odlišnost od ostatních lidí, mezi nimiž vynikal coby outsider, ale také jako věčný floutek a z řetězu utržený rebel. A nutno říct, že jako osvěžení tento digitální doping funguje velmi solidně.

Opičák nejen, že po trikové stránce vypadá bezchybně a působí, jako by si odskočil od kolegů z Planety opic, ale navíc skvěle vystihuje zpěvákovu dravou a nevypočítavou povahu a dává postavě i celému počinu energii, které by asi klasický herec ani nemohl dosáhnout. Režisér Michael Gracey (Největší Showman) navíc servíruje náležitě svižnou jízdu, která se ani na moment nezastaví, a může v ní náležitě prodat svůj výtečný audiovizuální cit. Muzikálová čísla, s nimiž se zde pracuje ve stylu úspěšného Rocketmana, jsou tedy vizuálně opulentní, pohlcující a nadchnou i svou výtečnou choreografií. Hudebních scén navíc není extra mnoho, příběh nijak nezbrzďují a využívají se samozřejmě Robbieho nejvděčnější hity, jež jsou chytře a náležitě využity.

Divák se zkrátka nemá kde nudit a bezpochyby se jedná o jeden z těch zábavnějších a formálně nejzajímavějších hudebních životopisů posledních let. I přesto jsem ale čekal ještě maličko více. Vzhledem ke zvolenému nápadu s opičím zpěvákem a jeho rebelující osobnosti jsem doufal, že nás čeká formálně ještě drzejší a odvážnější dílo, u něhož se tvůrci nebudou bát jít nadoraz. A v nejlepším případě se aspoň malinko přiblíží letošnímu nespoutanému Kneecapu, i když ten samozřejmě pracoval s životem irských raperů velmi volně. Jenže i přes trikový nápad zůstává Better Man v základu klasickým životopisem, co se v příběhovém jádru drží dosti při zemi, je šablonovitý a ke konci mu pod nánosem klišé a ne příliš funkčních emocí padá řetěz.

Better Man je prostě shrnutím zpěvákova života od útlého dětství přes éru v Také That až po jeho megaúspěšnou popovou dráhu, v níž bojoval se svým vnitřními démony v čele s konfliktem se sebevědomím, problémy s otcem a bojem s drogami a alkoholem. Na tom by logicky nebylo nic špatného, kdyby ovšem tvůrci přistupovali k jednotlivým pasážím stejně nápaditě jako k hlavnímu protagonistovi.

Jenže zde se jede po tradičních žánrových kolejích a po emoční stránce bohužel největší rány Williamsovy kariéry nerezonují tolik, jak by mohly. Obzvláště, když se mnohé důležité a evidentně bolestivé chvíle jeho života odbijí v muzikálových pasážích a postrádají razantnější emocionální dopad na diváka. Jak už pak u životopisů, na něž dohlíží sám umělec, bývá zvykem, tak se zde sice nebojí autoři ukázat zpěvákovu temnou stránku a zpytování jeho svědomí, ale jen do určité míry. V mnoha ohledech se film jen pohybuje po povrchu. Výsledek nepůsobí tak zaprděně jako Bohemian Rhapsody a hezky se tu opisuje od trochu celistvějšího Rocketmana, zároveň však film zkrátka není tak rebelující a svůj, jak se na první pohled tváří.

I když se tedy ze zvoleného stylu dalo po příběhové rovině vymačkat více, pořád se jedná o svižný a zábavný muzikál, jenž nemusí potěšit pouze Robbieho skalní fandy. V určitých pasážích má totiž film energie a nápadů na rozdávání a hudební čísla má člověk chuť pustit si opakovaně. Závěrečná třetina s nefunkčními emocemi, nutnými moralitkami i potřeba uchylovat se k žánrovým klišé však výsledku podkopávají nohy. Naštěstí ne tolik, aby si tuto životopisnou jednohubku nešlo aspoň zčásti užít.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů tohoto roku a nezapomeňte u nás muzikálového Better Mana ohodnotit.