Recenze: Na doraz jede na půl plynu

Komedie Na doraz se chtě, nechtě střetne s očekáváním druhé Pařby ve Vegas (která v této době sama vzniká). Může za to nejen jméno režiséra Todda Phillipse, ale i obsazení Zacha Galifianakise do typově velmi podobné role. Jde o dost nevýhodné srovnání, které filmu stoprocentně neprospívá. Na doraz (což je celkem nešťastný překlad původního Due Date, neboli Data porodu) totiž není podobným typem nezávadné bžundy. Poměrně vážně je ve filmu využita linie s nedávno zpopelněným otcem a ani hrdinovy obavy z nastávajícího otcovství nejsou úplně malicherné. Škoda, že je obojí využíváno nárazově.

Po celou dobu sledování Na doraz jsem se nedokázal zbavit pocit, že původním scenáristickým záměrem byla hořká komedii o jednom chlápkovi, který není připraven na to být otcem a o druhém, který není připraven vůbec na nic. Jenže pak jakoby někomu došlo „sakra, bodovali jsme s bláznivou komedií, tak si přece nebudeme hrát na umění!“, dospalo se pár ulítlejších pasáží a vzniklo Na doraz. Tím neříkám, že to tak nutně bylo. Jen, že to tak vypadá, protože film celou dobu balancuje na hraně taškařice a drsnější road-movie, aniž by se jedno či druhé naplno rozvinulo. Gagy jsou rozmístěny zcela nahodile a často na úkor nějaké vnitřní logiky, což se nejvíce odráží na Downeyho postavě chlapíka, který má tak trochu potíž s temperamentem a občas vypění. Tvůrci tuto vlastnost využívají ryze podle mustru „jak se to hodí“. Takže zatímco ho spolehlivě dokáže rozčílit otravné dítě, chlap, který mu doslova naloží železným obuškem, ho nechá naprosto klidným.

Galifianakis je vykreslený podstatně lépe, částečně i proto, že jeho problém je mnohem šikovněji začleněn do celku. Otcova smrt se postará hned o dva silné momenty, které (k šoku všech) táhne Galifianakis/herec, nikoli Galifianakis/idiot. Je veliká škoda, že se tvůrci neodvážili dramatickou linii celé podívané více podtrhnout. Oba herci by na to očividně měli, o režisérovi nemluvě.

Nevyužité vážnější momenty by samozřejmě nevadily, kdyby snímek opravdu komediálně šlapal. Jenže právě v jeho tempu je nejpatrnější, že nikdy nemělo jít o kulometnou taškařici alá Pařba ve Vegas. Sem tam se tvůrci vytáhnou s opravdu povedenou komickou scénou, většinu času ale postavy něco suše hlásí a jen tak se šinou příběhem. Vyloženě zbytečných scén je naštěstí minimum. Navíc se jeví především sekvence s vozíčkářem, která by se svou přitroublostí mnohem více vyjímala v komedii Adama Sandlera. Dosti sporná je i pasáž s mexickými hranicemi, kde pro změnu tvůrci přechází z „absurdní“ komiky až do téměř „komiksové“.

Na doraz šlape celkem slušně, neboť se ve filmu pořád střídají lokace a ústřední dvojice je opravdu dobrá, i když onu potřebnou chemii hledá možná až neúměrně dlouho. Na pořádnou komedii je to ovšem pomalé a na cokoli hlubšího zase příliš povrchní. Nenudil jsem se, ale to je asi tak všechno.

P.S. Je nicméně bez debat, že několik komediálních momentů je v pravdě geniálních (třeba interpretace Brandova Kmotra). Ale kvůli nim se zřejmě málokdo přinutí k tomu, aby si sjel s chutí celé Na doraz znovu.